Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Pár slov k "tragédům", samozřejmě sportovním

František Holý | 04.02.2007 | přečteno: 12871×

Když pročítám zajímavé a poutavé články na stránkách Behej.com, vždy mne jako veterána a bývalého sportovce irituje líčení strastí a utrpení tzv. tragédů (tj. začátečníků, kteří nesportovali). Proč? Tito tragédi jsou většinou mladí, nebo aspoň mladší, a o sportu a sportování hodně slyšeli nebo četli a nyní to „nepoznané“ zkouší prožít na vlastním těle.

Sport je krásný, ale zároveň krutý a strašný, chyby neodpouští, je hodně emotivní a pro psychiku i tělo se stává náruživou drogou.

Člověk sportovec se musí dost dlouho snažit a trápit, než se dostane do fáze nirvány, odhmotnění a užije euforie. Chvíli to trvá – a je to lékařsky potvrzeno, než vás endorfiny a slast z vítězství začnou ovládat. A o tom to je, tragéd neví a zatím nezná propast, o které hovořím. Sami můžete porovnat hloubku utrpení, když bývalý dost dobrý atlet přeruší dráhu sportovce a po hodně dlouhé době, starý, ale ne zbědovaný, se pokouší vrátit tam, kde kdysi přestal létat…

Nefunguje hardware ani software, začínáte od začátku, jako kdybyste nikdy nesportovali. Učíte se znovu tisíckrát opakované a známé pohyby. Žádný ladný krok, žádná koordinace, v každém kopci udušený a na sporttester se bojíte podívat, protože tam už jste „matematicky“ dávno „mrtví“. Všechno bolí a to nejhorší je, že víte, jak to má vypadat. Místo euforie je však deprese… Tak vypadá podle mne tragédie.

Doma vám nenadává jen žena, na to jsem si již zvykl, ale i děti a vnoučata, protože tak divného dědu neviděli ani v televizi. V noci vás chytají křeče tam, kde by podle anatomie žádný sval ani neměl být, a jak! Bolest předčí i amputaci bez umrtvení, tlumíte jekot, studený pot se z pyžama dá ždímat. Po fázi, kdy si již zatlačujete oči, aby na vás bližní vzpomínali jen v dobrém, přichází uvolnění.

Spánek nahrazuje jakýsi stav bezvědomí, který má pozitivní přínos v tom, že si ráno moc nepamatujete (myslím tu intenzitu, která překročila práh, futra i strop bolesti) a odpoledne to jdete zkusit znovu.

Ten krásný a báječný sport. Naneštěstí tyto stavy mívám dnes jen po závodech. Další problém a tragédie bývalého sportovce bývá na startu, kde prožívám stejné neurotické a euforické stavy jako dřív, ambiciózní představa vyhrát, být první nebo minimálně druhý a všem „nařezat“. Průběh takového závodu je na delší kapitolu…

Zato v cíli mívám smíšené pocity, slast z vítězství vystřídá propastná deziluze reality předposledního běžce, který dostal nařezat několik minut, ne vteřin!

Paranoidní schizofrenie a druhé já hledá argumenty, proč to teda dělám. Má to ještě racionální smysl, zvlášť když vím, co mne v noci asi zase čeká? To se to mluví Škorpilům, Hotařům, Pechkům aj. z kategorie elitních a jedinečných běžců, kteří běhali, běhají a budou běhat dokud je Pánbůh nebo někdo jiný nevezme na ten nejdelší, nikdy a nikde nekončící maratón.

Ale dost již bylo stínů. Sport je krásný i krutý, ale čím víc – tím líp, všeho… Proto sport ano a tzv.tragédům (začátečníkům) přeji méně otlaků, otoků, zhmožděnin a křečí, které by je připravily o možnost to všechno prožít, zažít a dosáhnout bájné nirvány s tím, že když ne všem, tak aspoň někomu zkusí „nařezat" minimálně 5, lépe 10 minut, a pak si je třeba vyfotit, jak to dělají třeba zrovna mně.

Zdravím všechny sportovce
veterán František Holý

(pozn. redakce: F.Holý r.1951 je všestranný sportovec - běh, lyže, denně kolo, 2× týdně basketbal, osobní rekord 800 m 1:54,9)