Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Běh se zátěží na zádech

Sváťa Sedláček | 18.02.2007 | přečteno: 9640×

Zkoušeli jste někdy běžet s ruksakem na zádech? Nemyslím teď žádný malý batůžek s trochou vody, ale ruksak plný nákupu. Jaký má takový běh smysl? Jak se to člověku může přihodit, že tu najednou běží, na zádech těžký ruksak, prudce kmitá rukama a nohama dělá dlouhé úsporné skoky?

Někdy nechám situaci vyhrotit tak, že večer, když všechny blízké obchůdky jsou zavřené, konstatuji, že nemáme koupený chleba. Do 1,4 km blízkého Kauflandu by se ještě dalo zajet autem, zavírá až ve 22:00, ale to je poněkud nesportovní, ne? Jo a taky neekologické. Dalo by se zajet i na kole, ale to by mi vadilo, když začne pršet a foukat prudký vítr. Takže se obětuji a pro chleba doběhnu, vždyť je to jen kousek.

Cesta směrem na Kaufland je docela snadná. Ruksak prázdný, ani mi nevadí, když trochu nadskakuje. Kromě úvodního úseku je to po Jihlavské kolem nemocnice, věznice a benzínové pumpy skoro rovinka. V obchodě vypínám stopky, beru nákupní vozík, a to si pište, že to nebude jen chleba. Mouka, cukr, olej, čínské zelí, rohlíky, máslo… Za pokladnou vše cpu z vozíku do ruksaku a když ho nasazuji na záda, je mi jasné, že nesu hmotnost blízkou 20 kg.

A jdeme běhat. Opět pouštím stopky a pokračuji za Kauflandem v načatém okruhu po Kejbalech okolo vazební věznice (zezadu). Tentokrát nevnímám výkřiky kohosi z nějakého okna věznice. Ani tajemné pohvizdování nejspíše nějaké podezřelé skupiny zlodějů chystající se provést nějakou akci. 

Běžím po nepříliš rovném chodníku po levé straně silnice. Mohutnými pohyby rukou ovlivňuji své těžiště, aby při jednotlivých krocích (spíše skocích) moc nekolísalo nahoru a dolů, protože můj ruksak nemá žádné další upnutí, je zavěšen na ramenou a je tedy připraven jakékoliv zbytečné pohyby znásobit a rozkmitat se. Po pravé straně jsou zahrádky, po levé straně ještě chvíli věznice, pak však navazuje bohunická nemocnice. 

Sice si na nic nestěžuji, ale běžet s takovým ruksakem na zádech není žádná legrace. Tepovka mi po chvilce vylétla výrazně nad 150, ale rychlost to nebude žádná velká. A tak konečně mohu pocítit trochu empatie k lidem, kteří takto namísto ruksaku všude, kam jdou, s sebou vlečou zátěž ne 20 kg, ale mnohdy i 30 kg nebo více. Ano, přemýšlím o lidech s nadváhou. Jsou to vlastně opravdoví borci, protože já bych s jejich váhou nepodal takové výkony jako oni.

Ale málokdy někdo obdivuje člověka s velkou nadváhou, jak těžce dýchá při úplně normálním běžném pohybu, při chůzi po rovince. Zatímco já tady nesu ruksak s nákupem (a to přece nějaký smysl má), oni s sebou tu svou zátěž nosí docela zbytečně, navíc tak trochu nedobrovolně. No na záda (nebo i jinam) si ji dobrovolně postupně dali, ale nemohou ji sejmout tak, jako já sejmu ruksak ze zad, až budu doma.

Při těchto myšlenkách musím trochu zbystřit pozornost, přebíhám křižovatku se silničkou vycházející z nemocnice, a protože je to tady dlouhodobě rozkopané, přecházím na druhou stranu silnice, kde lze najít jakési stopy po kdysi funkčním chodníčku z betonových desek. Teď je tu spíše blato, prostřídané občas štěrkem, pískem, kamením. Tento úsek se musí jaksi protrpět, jezdí zde nyní hodně aut, požitek z běhu to zrovna extrémní není. 

Zajímavým místem je fialově až modře osvětlené točité schodiště nemocniční budovy, které je viditelné díky skleněným stěnám. Až na Netroufalkách mohu opět běžet po trochu rovnějším chodníčku do mírného kopce podél oplocení areálu nemocnice.

Docela logicky mi opět na mysl přijde pojem zátěž. Lidé si mnohdy berou na sebe všelikou zátěž docela dobrovolně, jindy i docela nechtě, někdy to má smysl, jindy ani ne. Kladu si otázku, jakou zátěž bych na sebe nechtěl nikdy brát, ale kterou bych rovnou odhodil někam do příkopu. A mám to! Nechtěl bych nést zatížení z provinění druhých lidí! 

Každý člověk, který neumí odpouštět, si všechny křivdy a druhými lidmi napáchaná bezpráví jakoby nakládá na svůj hřbet. Jak život jde dál, nasbírá se mu toho na zádech docela dost, asi tolik, kolik se nasbírá obéznímu člověku nadbytečného tuku, který na sebe naváže všechny toxické látky. Ano, člověk, který neodpouští, se stává takovým jakýmsi sběratelem toxických látek, a všude tu svou toxickou sbírku nosí s sebou, takže otravuje život svůj, a mnohdy životy dalších…

Netroufalky se směrem k Jihlavské poněkud zvedají do prudšího stoupání. Po pravici se nyní nachází staveniště, po levé straně keře, rostoucí podél plotu. Tyto keře v pozdním jaru vydávají krásné vůně, ať již to jsou divoké růže, nebo černé bezy. Nyní nevydávají vůně. Dnes, s ruksakem na zádech, cítím pouze to, že jsem docela zpocený. Ale i to je dobré. Vždyť je to taková očista těla (i ducha). Spolu s potem odchází z těla vše, co tam nepatří. A spolu s tím všechna ta zbytečná přítěž a zátěž. Nevadí, že mám na zádech těžký ruksak, když mě netíží toxiny…

Na Jihlavskou zatáčím doleva, běžím okolo voňavých jehličnanů, kolem pomníčku a postupně zakončuji svůj 4 km okruh, z něhož plných 2,6 km jsem běžel se zátěží. Doma odhazuji batoh a jdu znovu běhat. A myslím, že lítám. Ano, když se člověk zbaví zátěže, na kterou si dříve přivykl, připadá si lehký a volný, jako pták, jen se vznést! 

Další okruhy se mi běží opravdu velmi dobře. Konečně je to opravdový běh. Tak jako teprve potom, když si člověk vyřídí sám se sebou účty, aby nikomu nedlužil odpuštění, může opravdově žít.