Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Atypická příprava: Jak přežít a "užít si" závody

František Holý | 25.02.2007 | přečteno: 4447×

Závod, který mne čekal, jsem dlouho odmítal se slovy „starej pes si svoje rány jen líže, nemusí si dělat nové, špatně se hojej“. Ale nakonec jsem zase podlehl. Atypická, zhruba jednoměsíční příprava spočívala ve všední dny v 2×20 km jízdě na kole do práce a domů a pak po hodince nebo někdy ihned běh v délce cca 5 km.

Upozorňuji, že se moc dobře neběhá, protože vám chybí přehazovačka a i s kopce musíte po svých, žádná pauza, nic se netočí, jen to „drhne“… Pondělí volno. Úterý a pátek „profesorský“ basket, tj. takový, kdy necháte mladé běhat a vy si dojdete na svoji „parketu“, z které dáváte koš i o půlnoci.

O víkendu jsem běhal cca 10 km v členitém terénu, ale velmi pomalým tempem. Vnitřně jsem se uklidňoval představou přínosu „kombi“ tréninku, který řada trenérů akceptuje včetně triatlonistů, a na druhé straně se popírá a hovoří o kontraproduk­tivitě, když kombinujete kolo a běh. Samozřejmě zmíněné téma se týká kategorie výkonnostního a vrcholového sportu, kam jsem se automaticky zařadil.

Vylepšení „výkonnosti“ bylo znát až po aplikaci „crash“ tréninku, tj. další metoda, známá také jako metoda „šoku“, kdy v krátkém časovém úseku (cca týden) zatěžujete tělo maximálními objemy i intenzitou tak, že víc už byste asi neunesli a nevydrželi. Odborníci říkají nadprahová zátěž…

Takováto soustředění jsem absolvoval, když nebyl čas na strukturovaný a systematický trénink; bývaly přínosem, pokud pak ale člověk „nepadl“ totálním vyčerpáním a s imunitním selháním na 14 dní a déle (bez doplňků, vitamínů – nedoporučuji a začátečníkům – zákaz!)

Je to takové riziko, kdy výsledek nebývá zaručený, ale rozhodně vám to umožní nahlédnout do svého nitra, psychické odolnosti, morálních kvalit. Záměrně opomíjím reakci těla a bolest, protože tělo vám odpírá poslušnost již při zátěži, která se nerovná ani desetině toho, co může a umí (vědecky dokázáno!).

Občas je ale dobré a někdy i vhodné sáhnout si na dno, to vám pak pomůže být silný a „svůj“, nejen ve sportu, ale i v životě. Nemusíte to nikomu říkat, ale každý to pozná. Až budete například mluvit s nějakým horolezcem nebo ultramaratoncem, dáte mi za pravdu.

Týden před startem se snažím vzpamatovat z té zátěže, zvolňuji intenzitu a „neblbnu“ zkouškami nanečisto, jestli to opravdu uběhnu a v jakém asi tempu; to už nedělám a doporučuji vám, nedělejte to!

Den před startem. Po bezesné noci se probouzím, ale jako ochrnutý. Pomalu kontroluji počet a stav okončetin… obyčejně souhlasí počet, ale stav ne. Nohy necítím, pohyb nulový, asi jsem dostal zase „obrnu“, ale to už znám… I když to mívám až po startovním výstřelu…

Tak to nějak začínalo, a to nemluvím o totální dehydrataci, která mne pronásledovala celý den, před i během závodu, jako dřív za mlada. Nic se nezměnilo.

Zkrátím úvod. Výstřel a start, asi 60 běžců všech kategorií vybíhá a bere mě s sebou na „zaručeně nezapomenutelný výlet Javořickem“ – 10 km kros, který tvoří dva pětikilometrové okruhy; nahoru a dolů, louka, les, nerovný, ale suchý povrch.

Běžím tak opatrně, že mě dobrá polovina běžců předbíhá mezi prvým a druhým kilometrem. Pak přichází na louce mírné stoupání, pole funících borců se natahuje a je tu obávaný les s převýšením, v kterém ta „sportovní oslava“ začíná.

Kopec, který je hodnotný a výživný, ale pro většinu fyzicky nepříjemný, až odporný. Tempo se zvolňuje, aspoň kolem mě. Snažím se nevnímat, v uších mi pulsuje zrychlený a nepravidelný tep, asi „hapruje“ těsnění… Pohybuji se v rytmu hodně starého blues, ale nějak divně, nohy v dur a hlava je na moll, neladí to. Puls je cca 10 tepů nad maximem, ale ještě nekončím, jen zvolňuji (v zásobě mám ještě brzdu a zpátečku).

Kupodivu, po odvrácení první krize se mi daří na rovince předbíhat asi pět nebo šest borců, kteří mi to ale vše rychle oplácejí při sbíhání, a to společně s dalšími asi desíti běžci – kamzíky. Zde zavzpomínám, kdy jsme se jako mladí na přespolácích předháněli, atleti versus lyžaři – běžci, a jak ti lyžaři uměli běhat a fantasticky „kopírovat“ členitý terén, jako by to byla rovinka.

Neudržitelní byli do kopců a když to pustili z kopce, kde to „rvali“ stejně – s neuvěřitelným předklonem, nízko uložené těžiště, ne běh, ale let to byl – nezapomenutelné divadlo.

Do druhého okruhu vbíhám s představou, že to bude asi konečná, dál už ne, ale kdosi mne tam předběhl a „zabalil to“ dřív než já. Byl bych zase až „druhý“ a tak jsem si říkal, poslední místo je obsazeno, musíš dál. No to jsem si zas dal, v kopci mne předběhla další skupinka, ale to jsem rezignoval a přiznávám se, již neběžel, jen šel „šumaváka“, tj. styl, kdy se opíráte rukama o kolena a takovým spojením lezete jak krab, pomalu ale jistě i do toho nejvyššího kopce.

Na vrcholu jsem přestal vidět červeně, při sbíhání mi přepadávalo těžiště, ale tělo neupadlo. Dobrý, ale dál běžím s pocitem, že imituji pohyb, stojím na jednom místě a čas se zastavil, počítám kroky… ale pak přišel a sám, dlouho očekávaný – cíl.

Všichni se usmívají a hýří vtipy. Já ne. A pak z dlouholeté zkušenosti ihned kontroluji stav těla, ne co bolí, ale co nebolí. Rychle jsem hotový, prakticky bolelo všechno, ale důležité je: nic není utržený ani zlomený. Endorfiny se mi asi vysypaly někde na cestě. Neusmívám se, protože „viem ináč radovať“, uvnitř duše je klid a mír, spokojenost. Lepší to asi už nebude, ale mám zase báječný a nezapomenutelný sportovní zážitek, který nikdo neocení lépe, než já a vy – sám.

Noc proběhla kupodivu bez mimořádných událostí. V pondělí ráno jsem se podíval na netu do výsledovky, věk mne naučil číst tyto stránky odzadu, šíleně to ušetří čas a často vás překvapí. Čas byl 47 minut a nějaký drobný, ale co je důležité, nebyl jsem zdaleka poslední! Ještě pár „srabíků“ za mnou, je to vůbec možný?

Atlet, veterán
František Holý

(pozn. redakce: František Holý, r.1951, je všestranný sportovec – běh, lyže, denně kolo, 2× týdně basketbal, osobní rekord 800 m 1:54,9)