Atypická příprava: Jak přežít a "užít si" závody

Upozorňuji, že se moc dobře neběhá, protože vám chybí přehazovačka a i s kopce musíte po svých, žádná pauza, nic se netočí, jen to „drhne“… Pondělí volno. Úterý a pátek „profesorský“ basket, tj. takový, kdy necháte mladé běhat a vy si dojdete na svoji „parketu“, z které dáváte koš i o půlnoci.

O víkendu jsem běhal cca 10 km v členitém terénu, ale velmi pomalým tempem. Vnitřně jsem se uklidňoval představou přínosu „kombi“ tréninku, který řada trenérů akceptuje včetně triatlonistů, a na druhé straně se popírá a hovoří o kontraproduk­tivitě, když kombinujete kolo a běh. Samozřejmě zmíněné téma se týká kategorie výkonnostního a vrcholového sportu, kam jsem se automaticky zařadil.

Vylepšení „výkonnosti“ bylo znát až po aplikaci „crash“ tréninku, tj. další metoda, známá také jako metoda „šoku“, kdy v krátkém časovém úseku (cca týden) zatěžujete tělo maximálními objemy i intenzitou tak, že víc už byste asi neunesli a nevydrželi. Odborníci říkají nadprahová zátěž…

Takováto soustředění jsem absolvoval, když nebyl čas na strukturovaný a systematický trénink; bývaly přínosem, pokud pak ale člověk „nepadl“ totálním vyčerpáním a s imunitním selháním na 14 dní a déle (bez doplňků, vitamínů – nedoporučuji a začátečníkům – zákaz!)

Je to takové riziko, kdy výsledek nebývá zaručený, ale rozhodně vám to umožní nahlédnout do svého nitra, psychické odolnosti, morálních kvalit. Záměrně opomíjím reakci těla a bolest, protože tělo vám odpírá poslušnost již při zátěži, která se nerovná ani desetině toho, co může a umí (vědecky dokázáno!).

Občas je ale dobré a někdy i vhodné sáhnout si na dno, to vám pak pomůže být silný a „svůj“, nejen ve sportu, ale i v životě. Nemusíte to nikomu říkat, ale každý to pozná. Až budete například mluvit s nějakým horolezcem nebo ultramaratoncem, dáte mi za pravdu.

Týden před startem se snažím vzpamatovat z té zátěže, zvolňuji intenzitu a „neblbnu“ zkouškami nanečisto, jestli to opravdu uběhnu a v jakém asi tempu; to už nedělám a doporučuji vám, nedělejte to!

Den před startem. Po bezesné noci se probouzím, ale jako ochrnutý. Pomalu kontroluji počet a stav okončetin… obyčejně souhlasí počet, ale stav ne. Nohy necítím, pohyb nulový, asi jsem dostal zase „obrnu“, ale to už znám… I když to mívám až po startovním výstřelu…

Tak to nějak začínalo, a to nemluvím o totální dehydrataci, která mne pronásledovala celý den, před i během závodu, jako dřív za mlada. Nic se nezměnilo.

Zkrátím úvod. Výstřel a start, asi 60 běžců všech kategorií vybíhá a bere mě s sebou na „zaručeně nezapomenutelný výlet Javořickem“ – 10 km kros, který tvoří dva pětikilometrové okruhy; nahoru a dolů, louka, les, nerovný, ale suchý povrch.

Běžím tak opatrně, že mě dobrá polovina běžců předbíhá mezi prvým a druhým kilometrem. Pak přichází na louce mírné stoupání, pole funících borců se natahuje a je tu obávaný les s převýšením, v kterém ta „sportovní oslava“ začíná.

Kopec, který je hodnotný a výživný, ale pro většinu fyzicky nepříjemný, až odporný. Tempo se zvolňuje, aspoň kolem mě. Snažím se nevnímat, v uších mi pulsuje zrychlený a nepravidelný tep, asi „hapruje“ těsnění… Pohybuji se v rytmu hodně starého blues, ale nějak divně, nohy v dur a hlava je na moll, neladí to. Puls je cca 10 tepů nad maximem, ale ještě nekončím, jen zvolňuji (v zásobě mám ještě brzdu a zpátečku).

Kupodivu, po odvrácení první krize se mi daří na rovince předbíhat asi pět nebo šest borců, kteří mi to ale vše rychle oplácejí při sbíhání, a to společně s dalšími asi desíti běžci – kamzíky. Zde zavzpomínám, kdy jsme se jako mladí na přespolácích předháněli, atleti versus lyžaři – běžci, a jak ti lyžaři uměli běhat a fantasticky „kopírovat“ členitý terén, jako by to byla rovinka.

Neudržitelní byli do kopců a když to pustili z kopce, kde to „rvali“ stejně – s neuvěřitelným předklonem, nízko uložené těžiště, ne běh, ale let to byl – nezapomenutelné divadlo.

Do druhého okruhu vbíhám s představou, že to bude asi konečná, dál už ne, ale kdosi mne tam předběhl a „zabalil to“ dřív než já. Byl bych zase až „druhý“ a tak jsem si říkal, poslední místo je obsazeno, musíš dál. No to jsem si zas dal, v kopci mne předběhla další skupinka, ale to jsem rezignoval a přiznávám se, již neběžel, jen šel „šumaváka“, tj. styl, kdy se opíráte rukama o kolena a takovým spojením lezete jak krab, pomalu ale jistě i do toho nejvyššího kopce.

Na vrcholu jsem přestal vidět červeně, při sbíhání mi přepadávalo těžiště, ale tělo neupadlo. Dobrý, ale dál běžím s pocitem, že imituji pohyb, stojím na jednom místě a čas se zastavil, počítám kroky… ale pak přišel a sám, dlouho očekávaný – cíl.

Všichni se usmívají a hýří vtipy. Já ne. A pak z dlouholeté zkušenosti ihned kontroluji stav těla, ne co bolí, ale co nebolí. Rychle jsem hotový, prakticky bolelo všechno, ale důležité je: nic není utržený ani zlomený. Endorfiny se mi asi vysypaly někde na cestě. Neusmívám se, protože „viem ináč radovať“, uvnitř duše je klid a mír, spokojenost. Lepší to asi už nebude, ale mám zase báječný a nezapomenutelný sportovní zážitek, který nikdo neocení lépe, než já a vy – sám.

Noc proběhla kupodivu bez mimořádných událostí. V pondělí ráno jsem se podíval na netu do výsledovky, věk mne naučil číst tyto stránky odzadu, šíleně to ušetří čas a často vás překvapí. Čas byl 47 minut a nějaký drobný, ale co je důležité, nebyl jsem zdaleka poslední! Ještě pár „srabíků“ za mnou, je to vůbec možný?

Atlet, veterán
František Holý

(pozn. redakce: František Holý, r.1951, je všestranný sportovec – běh, lyže, denně kolo, 2× týdně basketbal, osobní rekord 800 m 1:54,9)