Atlet veterán: když běžec sedne na kolo

„Absťák“ - typický projev povolené a všemi odborníky doporučované a vychvalované „drogy“ zvané sport. 

Zkusil jsem tedy jezdit na kole, a to téměř denně, do práce. Stal se ze mě konečně „profesionál“, který počítá, ne kolik dostane, ale kolik ušetří. Skvělé, doporučuji! Za rok jsem najezdil cca 5 000 km, ale bez systému. Když byla chuť a síla, tak rychleji (rychle neumím), když nebyla, tak volně a pomalu (to umím). 

Po několika víkendových výjezdech s mladíky na kole, během nichž jsem již ani jednou nezvracel, padlo rozhodnutí zúčastnit se také nějakých závodů a otestovat výkonnost, formu a sebevědomí.

To je tak, když má sportovec spoustu kamarádů – sportovců, a ti se neustále předhánějí a trumfují. To by samo o sobě nebylo nic nenormálního, pokud se ovšem nedostanete až do kategorie tzv. „timuriád“, kdy se jedná o extrémní zkoušku odolnosti těla a mimořádné výkony. 

Je to sice téma pro maratonce, ultramaratonce, horolezce a další extrémní spor­tovce, pro mě to však byl závod na kole, kterému se říká horský, na trati dlouhé 55 km v členitém terénu okolí Javořice. Protože jsem dosud žádné závody na kole nejel, zakázal jsem si veškeré ambice na dobré a lepší umístění. Hlavně to odjet a neumřít. 

Den „D“ nastal. Invaze závodníků, samá kola, atmosféra k prasknutí. Pořadatelé krotí dav excitovaných, ale již očíslovaných „nelidí“ – závodníků, a rovnají je do imaginárního tvaru přelévajících se vln. Vteřinové zklidnění a pak už výstřel a start splývají v hurónském řevu. 

Lavina asi 400 strojů s rozdivočelými borci v úzkém koridoru postupně nabírá na kinetice. Čelo mizí v první zatáčce. Hlavní proud, plný potenciální energie zatím ryčí na místě a dosahuje bodu varu. Stoicky jsem se kochal tou pestrobarevnou nádherou, ale jen do okamžiku, než mě pohyb a ostré zvuky přehazovaček, řetězů a převodníků strhly do lavinového proudu, který zamířil k vrcholu osmistovky. 

Protože tu horu znám, nejméně stokrát jsem ji vybíhal a tisíckrát obíhal, rozjel jsem závod „takticky“. Více než polovina startovního pole mi odjela již při startu, druhá půlka v průběhu první desítky. Marná sláva, kolo jede tak, jak mu to dovolíte, a já jsem ho držel zkrátka. Ale pak přišel jakýsi bezejmenný potok s rojem nervních borců před brodem. 

Tam jsem se rozhodl předjet ten chumel a získat tak rychlým a odvážným manévrem náskok. Technicky jsem však jízdu nezvládl, nevyndal jsem včas tretry z „kufru“ a nohy z treter a tělo i se strojem jsem překlopil do vodoteče. „Zakouslé“ kolo se mě drželo jako pijavice. Nedalo se vstát ani plavat, ještě že bylo relativně mělko.

Zkalená a studená voda mě však vrátila do reality, a tak jsem začal „překalený a popuštěný“ závodit útokem na poslední. Mezi zuby mi skřípal písek s kousky smrdutého bahna. Naštvaný, ale bez soucitu, jsem předjížděl ty, kteří na tom byli hůř než já, s pocitem účasti jsem míjel nadupané, ale rezignující a odevzdané borce s „nemocnými“ nebo již „mrtvými“ stroji. 

Ještě dnes tam bloudí opuštěné a prasklé duše s relikty převodníků, rámů, roztrhaných řetězů, a co je nejhorší, se stovkami „laborovaných“ energetických „bomb“ s iontovými „šrapnely“ lemujícími bitevní pole. Přiznávám: nerad jezdím po takových bojištích. 

Závod se vyvíjí jako nevydařená párty s podivnými hosty. Nejsem však na trati sám a opouští mě strach, že bych zabloudil. Stále jsem v kontaktu s funícími borci přede mnou i za mnou. Dojíždím skupinku, kde kraluje jakési mladé děvče – horská cyklistka: nádherné zadní, zaručeně libové.

V prvním „stoupáku“ ale nasadila a postupně všechny setřásla takovým způsobem, že jsem si řekl, takhle ne. „Zahákoval“ jsem se do jejího stínu a jakési paranormální síly mě vytáhly za ní až na předpolí vrcholu. Z dalšího sjezdu mi kupodivu odjela a protože tam nikde rovinka nebyla, očekával jsem technickou pasáž, kde bych snad mohl předjet. 

Asi po 5 km při nájezdu na zpevněnou komunikaci se to podařilo. Míjím její drahý stroj, tak 3–4 moje platy, propracované tělo ve slušivém dresu, dokonalá reklama na „absolutno“, ale pohled do té tváře mě zarazil a vyděsil. Spatřil jsem nelidský, křečovitý až zběsilý výraz v očích i tváři. 

Okamžitě jsem přibrzdil a rozmýšlel, zda nemám otočit a jet zpátky. Zpátky na start a tam uplatnit nárok na vrácení „jízdného“, které mimo jiné zaručovalo bezpečí po celé trati. Jak snadno se z „pohlednice“ stane polednice, jsem nikdy netušil. V polovině trati se špatně vrací, ale dobře zvrací. 

Osmistovka na nikoho nečekala, vzdalovala se, místy ztrácela, patologicky zrychlovala dech i tep, neuvěřitelně zpomalovala kadenci, nutila ze sedla, ubírala sebevědomí a učila modlit se i nevěřící. Prokletá hora! Nyní mi došlo, že ta horská kola jsou nějak malá a že cesta s nimi bude tudíž trvat déle. 

Cestou necestou mi však stále vrtalo hlavou, zdali ten nehezký výraz ve tváři horské cyklistky, který mne tak vyděsil, nemohl být třeba náhodou odraz mé vlastní tváře. Jakési zrcadlo?! Sebekriticky musím přiznat, že jsem vypadal jako uštvaný kňour, který nedobrovolně opustil kaliště, a odérem jsem ho možná i předčil. 

Nevím. Nekonečné tři hodiny z věčnosti trvalo to trápení, ale nemohu říct, že bych byl tak „vyřízený“ jako z běhu. Několikrát jsem to chtěl také zabalit a kolo okamžitě „utratit“, protože moje zadní se měnilo na dobře naklepaný steak, ruce i hlava se mi třásly v typicky rozvinutém stadiu Parkinsonova syndromu, a to i na rovince, a co horšího, ještě i drahnou chvíli po dojezdu. 

Odpružené kolo je jenom marketingový trik, mozek byl dotřepaný tak, že obě hemisféry zanechaly prokazatelný obtisk v trenýrkách. Bolest jsem nevnímal, prázdná hlava nebolí a až na ten přetrvávající obraz horského děvčete na kole, nevnímá. Dívka sama již byla jistě v cíli a líčila pořadatelům, jak v lese narazila na nějakého „starého kňoura“, který se něčeho zalekl a nechal ji jet.

Aaa, je tu CÍL! Velká, nafouklá „jitrnice“ s logem pojišťovny a spořitelny, které si všimám až nyní, protože při startu nebyl čas. Hned mi ale došlo, proč právě spořitelna. Celý závod jsem jel „na dluh“ a šlo vlastně o životní událost na hraně.

Proto asi to vysoké vstupné, které bylo vlastně reálnou jistinou. Také mě napadlo, že by po dojezdu mohli pořadatelé startovné vracet. Mělo by to svou logiku, když jsem se tak nadřel. Po projetí cílem sesedám ze stroje, stojím, ale stále jako bych jel dál a okolí mi „ujíždělo“ někam do ztracena.

To se asi mozek vrací na své místo. Stále nic nebolí. Prima, jsem živý, ale jsem někdo úplně jiný. Nádherný a nezapomenutelný je sport, kdo nezkusil, neuvěří. Teprve teď je tu ale ten „skutečný“ cíl: dokázat to, překonat všechny překážky a pomaličku si pak s odstupem času a bolístek, tak nějak v „retro“ vnitřně a v klidu znovu všechno prožít a užít … 

Atlet veterán
František Holý