Jak tragédka přichází o přátele

Představte si pohodový víkend někde na chalupě. Sjede se báječná parta ještě ze školy, téměř rok jste se neviděli. Oni začínají mít děti nebo děti už mají. Čeká se prima víkend: volné tlachání, žádné plnění úkolů, popíjení, legrace a tak dále.

Zábava je v plném proudu a vy najednou oznámíte: „Tak jo, já se na hodinu ztratím, pak se zase připojím.“ A prostě si odběhnete, do slova a do písmene. Přiběhnete zpocení, občas i zmoklí a sklidíte spoustu řečí a poznámek na téma vašeho momentálního vzhledu. Vyslechnete si hodnocení o tom, jaký jste tragéd: že je lepší se na to vykašlat, že si zničíte klouby a podobně.

Nedbáte na to, berete narážky s úsměvem. Převléknete se, vzhledem k počtu vytopených místností nejspíš na místě, čímž některé slabší jedince tak trochu (nebo trochu víc) nevědomky a nechtěně pohoršíte. Přidáte se zpátky k partě. 

Atmosféra však značně zvážněla. Je narušena, ačkoliv vy osobně si toho ani moc nevšímáte. Parta je o pár piv dál a vaším příchodem se právě přetrhla nit, protože nyní je nutno mluvit o nesmyslnosti pohybu po vlastní ose.

Po pár akcích vám známí přestanou brát telefony, zvát vás na akce, až nakonec přijde mail ve stylu: „Jsi prostě jiná. A ti tví běhaví kamarádi taky. Jste takoví jinačí. My už si žijeme poklidný rodinný život, chodíme do práce, někteří z nás mají děti a TY nám tu POHODU NARUŠUJEŠ! Pořád na sobě pracuješ, jezdíš na závody, trénuješ a řešíš, co právě jíš, jestli můžeš pít a … Promiň, snad to pochopíš, ale k nám se prostě nehodíš!“

Tak tomu říkám tragédí život. Kdo si půjde zaběhat? Dneska to fakt potřebuju. 

Dagmarka – tragédka z Pošumaví