Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Comrades Marathon na vlastní nohy

Comrades Marathon na vlastní nohy
foto: archív Sama Straky

Samuel Straka | 15.06.2010 | přečteno: 4950×

Když jsem se ještě loni připravoval na nultý ročník Silva Nortica Runu jako svůj první čistě běžecký ultramaraton, zmínila se mi Anka Pichrtová e-mailem z Ameriky o Comrades maratonu v Jižní Africe. A byl jsem lapen. Možná byla sama překvapená, jak jsem se té myšlenky chytil a začal plánovat realizaci. PŮVODNÍ TEXT SAMA STRAKY A ANNY PICHRTOVÉ

Na webu jsem se snažil najít všechny možné informace o tomto závodu nejen z oficiálních stránek, ale také zkušenosti závodníků, videa a podobně. Stále více jsem byl přesvědčen, že to je prostě závod, který musím běžet, a protože Anka má bláznivé nápady také ráda, bylo brzy rozhodnuto, že to v 85. ročníku, v roce velké slávy pro JAR (fotbalové mistrovství světa), zkusíme spolu.

V tomto trochu jubilejním, trochu pro Jižní Afriku zvláštním roce byl zvýšen limit startujících na 20 000 s tím, že v první fázi pro ty, kteří již někdy běželi, bylo k dispozici 15 000 míst od 1. 9. 2009 do 31. 10. 2009. Již čtyři dny před uzávěrkou bylo vyprodáno. Na 1. listopad, kdy měla začít registrace pro nováčky na zbývajících 5 000 míst, jsem si nařídil na počítači i mobilu několik alarmů, abych měl jistotu, že nic nezmeškám, a udělal jsem dobře. Pět tisíc startovních čísel bylo vyprodáno během 27 hodin. Zájem o tento ročník byl opravdu výjimečný, a tak pořadatel pod tlakem ohlásil dodatečnou registraci pro dalších 2 000 závodníků. Všech 2 000 míst bylo pryč a on-line registrace uzavřena za něco málo přes čtyři a půl minuty. Nakonec všech registrovaných bylo po možná dalších výjimkách pořadatele přes 23 500.

Na Comrades marathon se nestačí jen přihlásit, ale je nutné splnit i kvalifikační limit. A to bez výjimky. Anka byla přihlášena za asi nejsilnější tým na Comrades (Mr Price International, kde běhají i sestry Nurgalievy, které takřka se 100% pravidelností obsazují první dvě místa již od roku 2003), ale i tak musela zaběhnout kvalifikační maraton. To byl i hlavní důvod naší účasti na maratonu ve Florencii, kde se Anka časem kolem 2:42 kvalifikovala do vlny A a já časem něco přes 3:14 do vlny B. Umístění na startu v předních vlnách je dost důležité, pokud chce člověk pomýšlet na nějaký čas, protože při tom množství lidí a startu za tmy je dobré moci se rychle rozběhnout a vyhnout se tlačenici v davu s nebezpečím případného pádu, nebo jen dlouhého zdržení.

Startovní čísla jsme tedy měli, kvalifikační limity také, takže jsme začali plánovat naši cestu konkrétněji, poohlížet se po levnějších letenkách s rozumnou délkou cesty, zajišťovat ubytování a podobně. Protože Anka startovala za Mr Price International v elitním týmu, měli jsme o pár starostí méně, protože jsme měli zajištěn nocleh, jídlo a transport od čtvrtka před do úterý po závodě.

Vše vypadalo ideálně, ale v životě nic ideálně asi nemůže fungovat a Murphy prostě platí neomylně.

Po Florencii se Anka začala potýkat se zraněním (bolestí stehna). Odhady byly, že se jedná o rozsáhlá drobná svalová zranění stehenního svalu, Anka absolvovala léčbu magnety, ultrazvukem, speciálními masážemi, ale běhat prostě nebylo možné, a tak jí prakticky přes celou zimu až do jara zbývalo jen kolo, běžky, plavání. Docela slušné překvapení nás čekalo, když se nakonec podařilo udělat vyšetření magnetickou rezonancí, která prokázalo, že je zde již skoro zhojená únavová zlomenina stehenní kosti.

S minimem tréninku si Anka zkusila Pardubický půlmaraton, který sice doběhla v daných podmínkách pěkně, ale následovala další pauza způsobená zraněním, tentokrát bursitidou na patě, která způsobila i nutnost odhlášení z PIM maratonu. Příprava opravdu „optimální“ a tak se není ani co divit, že Anka do poslední chvíle váhala, má li vůbec cenu se pouštět do takového dobrodružství a Comrades marathon běžet.

Zhruba dva týdny před Comrades začala po léčbě bursitidy opět lehce klusat. Naštěstí se udržela na uzdě a nic se již před naším odletem nesnažila dohnat, a tak jsme odlétali relativně zdraví a s šancí, že to asi Anka zkusí. Ostatně moc jsem si nedokázal představit, že by nakonec dokázala být na místě, jakž takž zdravotně v pořádku, i když s minimem běžeckého tréninku, a nezkusila to běžet.

Ve středu 26.5. po páté odpoledne odlétáme přes Frankfurt a Johannesburg do Durbanu a na letišti King Shaka jsme ve čtvrtek v deset. Již tu na nás čeká Chris z týmu Mr Price Int. a veze nás společně s další závodnicí Ruskou Marinou Myshlyanovou do hotelu v Durbanu přímo nad pláží Indického oceánu. Máme jen chvilku na odpočinek a společně s dalšími evropskými členy týmu Mr Price jedeme s Chrisem na registraci do Expa. Poprvé se v mikrobuse setkáváme s dvojčaty Elenou a Olesyou Nurgalievou a Grigoriem Murzinem.

V Expu je část pro registraci zahraničních běžců oddělena od registrace domácích (řekl bych, že si zde váží každého, kdo přijede ze zahraničí, a čím větší dálka, tím větší respekt :)), a tak vše probíhá rychle a bez problémů. Trenky od dresu, který dostala Anka jí nesedí a po dohodě s lidmi od Mr Price sháníme krátké červené elasťáky (ty zde v Expu nedostaneme, ale seženeme poslední kus náhodně další večer v jiném sportu), dokupujeme odzkoušené gely Hammer a aby nic nebylo jednoduché, narážíme na stánek Brooks. Anka po sérii zranění zavrhla několikery boty, které se mohly stát adepty pro Comrades. Nejlépe se cítila ve svých již dost „vypráskaných“ Brooks Race ST4, dovezených z USA. V Česku před Comrades nejsou k dostání, a tak zkoušíme koupit alespoň starší model ST3. Je sice dobrý, ale přeci jen o maličko jiný. Když vidíme na stánku Brooks ST4, hned se k nim vrháme. Naneštěstí nebo snad „samozřejmě“ nemají Anky číslo. Domlouváme se, že je najdou na skladě a druhý den, před naším odjezdem do Pietermaritzburgu, kde budeme dvě noci před závodem, je Ance hodí na hotel nebo dají někomu od Mr Price.

Pochopitelně druhý den mikrobusem Mr Price odjíždíme do Pietermaritzburgu bez bot, ale s ujištěním, že odpoledne nebo večer je určitě někdo přiveze, aby si je Anka mohla zkusit. Sobotu před závodem se jen tak poflakujeme kolem hotelu v Pietermarit­zburgu, pijeme a snažíme se něco víc sníst. A hlavně stále čekáme na boty pro Anku a urgujeme lidi od Mr Price, kteří jsou ještě v Durbanu, aby se je pokusili přivézt co nejdříve, Anka by je přece jen ráda měla na noze dříve než ráno před startem.

Chystáme věci na další den, připínáme čísla (vpředu i vzadu) na dresy, odsypáváme Endurolyte (proti křečím) do pytlíčků, chystáme gely, Anka pak ještě pití do lahví, které by jí měli podat lidé od Mr Price na trati. V Jižní Africe v době Comrades maratonu začíná zima. No, není to zima, na jakou jsme zvyklí u nás, ale přece jen má svá specifika. Z popisů zkušených běžců Comrades maratonu na webu se již s předstihem dočítám o zvláštnosti běhu z Pietermaritzburgu do Durbanu. Obvykle se běhá střídavě, každý rok jiný směr, nyní poprvé v historii se běželo dvakrát k moři.

Ta zvláštnost spočívá v tom, že ráno (startuje se v 5:30) je ve vnitrozemském a výše položeném Pietermaritzburgu docela zima. Velmi často je pod nulou až –3 stupně a v údolí na asi 10. km bývá ještě chladněji, až do –6 stupňů.

Protože s východem slunce se výrazně otepluje a není výjimka, když teploty rychle vystoupají na 30 stupňů, je oblečení na start docela oříšek. Jako již mnohokrát opět pomohl web a foto závodníků po startu. Okoukli jsme „fígl“, jak zůstat v počátečních fázích závodu v teple a přitom neporušit pravidla, že čísla musí být trvale vidět.

Odstřihli jsme spodek starších trik s dlouhým rukávem nad startovním číslem a to si pak na začátek závodu natáhli na dresy. To se pak dá bez problémů stáhnout dolů a za běhu zahodit.

Kolem páté odpoledne již pomalu ve věci bot rezignujeme a jdeme se navečeřet. Venku je již tma, prostě je „zima“. Po večeři ještě zkoušíme SMSkou, jestli boty mezitím nedorazily a nemožné se stává skutkem. Boty jsou na hotelu a Chris nám je během pár minut přináší. Anka je dává na nohy, probíhá se krátce po chodbě, nemá li bota nějakou vadu (špatný šev a podobně) a bereme je. S plným žaludkem, za tmy přes parkoviště nákupního centra se jde krátce v těch botách proběhnout a rozhoduje se, že v těch botách s necelými pěti kilometry zítra poběží. Ještě do nich přehazuji mé delší tkaničky pro lepší možnost zavázání a jsme vlastně přichystáni. Uteklo to vše jako voda. Spousta plánů, příprav, komplikací je za námi a zítra se jako první Češi postavíme na start nejstaršího a největšího ultramaratonu na světě, na trať mezi Pietermaritzburgem a Durbanem s přesně změřenou délkou 89,28 km a převýšením 1300 m nahoru a 1900 m dolů. Spát jdeme brzy, čeká nás vstávání ve tři hodiny, ale i když si nějakou nervozitu nepřipouštíme, usnout to moc nejde. Nemyslím, že jsme toho moc naspali …

Mé plány pro Comrades maraton jsou již od počátku získat Bill Rowans medaili pro závodníky, kteří doběhnou do času 9 hodin. To je také u tohoto závodu taková zajímavost, že se dává několik různých medailí. Prvních deset závodníků v pořadí mužů i žen získává zlatou medaili a ta je opravdu ze zlata. Závodníci s časem pod 6 hodin pak získají medaili stříbrno-zlatou tzv. Wally Hayward (po skvělém atletu, který vyhrál Comrades 5×, jako první pokořil hranici 6 hodin, a naposledy absolvoval Comrades v limitu ještě krátce před svými 81. narozeninami). Ta se logicky týká jen mužů, protože ženský rekord je slabě pod 6 hodin, takže je prakticky nemožné, aby jedenáctá žena běžela ještě pod 6 hodin. Do času 7:30 je pak stříbrná medaile, do 9:00 stříbrno-bronzová Bill Rowans (po prvním vítězi, který závod vyhrál časem těsně pod 9 hodin), bronzová do 11:00 a nakonec tzv. Vic Clapham (po zakladateli závodu).

Anku čeká v její bohaté a úspěšné kariéře první ultra a tak je logicky trochu nervozní, především proto, že neví, co může čekat od svých nohou po zraněních, které jí tak zkomplikovaly přípravu. Na druhou stranu i doběhnutí v jakémkoli čase by se dalo považovat v daných podmínkách za úspěch a tak ji nesvazuje žádná příliš velká odpovědnost.

Ráno ve tři se probouzíme docela bez problémů, snad i proto, že jsme až tak moc nespali, a hlavně se těšíme na dnešek. Pro Jižní Afriku je Comrades opravdu něčím trochu výjimečným a tak v hotelích v Durbanu a Pietermaritzburgu bez problému a automaticky chystají snídani již od třetí hodiny (v Durbanu, před cestou na start, ještě dříve). Sníme pár koláčků, já do sebe ještě nacpu muffin, zapijeme to kávou a džusem (Tak u toho se musím zastavit, i když to trhá nit. Takové džusy jsem jinde nezažil. Dělají je opravdu lisováním z čerstvého ovoce přímo před spotřebou a jsou vynikající. Nejvíce mi chutnal asi ten z Manga a granátových jablíček).

Tým Mr Price International jede z hotelu na start třemi mikrobusy a mě nabízejí, že se mohu samozřejmě svézt také. Nakonec se ale rozhoduji lépe. Oni jedou trochu později, protože jedou až k City Hall, kde je start a pak jdou 15 minut před startem do elitní vlny. Pro mě by to mohlo být pozdě a tak využívám ochotu jiné jihoafrické běžkyně týmu, která jede s manželem do centra autem a hlavně dříve. Směr ke startu je jasný, stačí se jen přidat k lidem se žlutými batůžky, ve kterých odvezou pár věcí na převlečení do cíle. Po chvíli a jednom dotazu pořadatelům nacházím kamiony, kam se ukládají věci pro převoz k cíli. Je tu sice fronta, ale vše běží na africké poměry dost pružně. Na batůžek i na číslo nalepí shodný kód, po jehož předložení jsou věci v cíli vydávány.

A pak již si podél hlavní třídy, kde je rozprostřeno dlouhé startovní pole, razím cestu davy dopředu od vlny H k mé vlně B. Do koridoru se dostávám asi 45 minut před startem. Mám na sobě staré šusťáky a na dresu a ustřiženém triku ještě teplou mikinu a igelitový pytel pro udržení tepla. Sedám si asi ve čtvrté řadě vlny na zem, popíjím naředěný džus, nasávám atmosféru, odpovídám na dotazy, odkud jsem a hlavně se těším.

Letos jsme asi měli docela kliku na počasí. V noci nebylo úplně jasno, takže není mráz, ale je něco mezi 5–7 stupni. Oblečený, plný očekávání závodu a za větrem v bariéře ostatních závodníků se to dá bez problémů vydržet. Kontroluji čas a říkám si, že Anka asi již bude také ve startovním poli a pomyslně jí držím pěsti, aby jí vše vyšlo. Patnáct minut před startem svlékám šusťáky, mikinu a pytel a naposledy používám láhev od džusu (rada pro pány, má li lahvička širší hrdlo, dá se před startem použít kromě pití i obráceným směrem :)), a vše podávám k vyhození mimo startovní pole.

Hromadně se zpívají, a zní to mohutně, tři písně, z nichž jedna je národní hymna, jak jsme se dodatečně dověděli. Atmosféra dokonalá, to jsou ty okamžiky, pro které je krásné se takových závodů účastnit.

V 5:30 tradičně zakokrhá kohout, padne výstřel a masa lidí se dává do pohybu, aby se pokusila zdolat co nejlépe 89,28 km náročné kopcovité tratě. V duchu si gratuluji, že se mi podařilo ve Florencii běžet pod 3:20 a mám B vlnu. V pohodě se dostávám přes startovní čáru dvacet sekund po výstřelu a bez problému a vyhýbání se dá běžet po zhruba 400 metrech. Jsem rád, že mám to ustřižené triko, není mi zima na ruce a ramena. Snažím se brzdit, přestože se mi zdá, že mě stále předbíhá více lidí, než kolik já. Snad i díky chladu se mi běží krásně a podle toho, jaký má trať momentálně profil, mám kilometry kolem 5 minut plus nebo minus. Již v té tmě a zimě jsou kolem tratě diváci zabalení do dek a fandí.

Úvodní občerstvovačku na čtvrtém kilometru míjím a beru si pití až někde kolem šestého. První stoupání na Polly Shorts na zhruba 9. km příjemně zahřeje před klesáním do nejchladnějšího místa tratě, kde v otevřeném údolí často klesá teplota při Comrades k minus pěti až šesti stupňům. Tentokrát zde sice bylo jistě o poznání chladněji než na startu, ale myslím, že pod nulu teplota neklesla. Před dlouhým stoupáním na nejvyšší bod kolem 19.km svlékám a odhazuji triko a dál běžím jen v dresu. Anka, která má raději teplo, se svléká až asi na 30. km.

To již máme za sebou dávno svítání, a protože běžíme víceméně východním směrem, máme slunce stále před sebou. Zatím jen příjemně hřeje, ale ještě nepálí, a tak sice využívám dokonalé občerstvení, ale ne na každé stanici. Mimochodem těch oficiálních občerstvení je na trase 46 a dále množství těch neoficiálních, kdy lidé vytáhnou před dům bednu s ledem, do ní dají pití, pomeranče, nakrájí banány a a nabízejí závodníkům.

Poprvé jsem pak zde viděl maximálně šikovný způsob podávání pití. K pití byla všude voda a iontový nápoj, v druhé části tratě jsem registroval i Colu. Vodu a iontový nápoj měl pořadatel připravený v zatavených igelitových podlouhlých sáčcích o průměru asi 3–4 cm a délce možná něco kolem deseti. Ty byly všude v bednách s ledem, takže krásně studené a dobrovolníci je podávali tak, že se daly bez problému vzít za běhu. Stačilo pak jen zuby utrhnout růžek a obsah vypít nebo se polít vodou. Bylo to tak maximálně jednoduché a přitom praktické, že ten nápad má blízko ke „genialitě“. Navíc oproti kelímkům nebo lahvím, které se dávají jinde, zde nezůstávají na silnici předměty, které se pletou pod nohy. Cola pak byla podávána v malých lahvičkách jako jsou používány například pro některé léky s užším hrdlem, takže se dala vzít za běhu bez polití se a dobře se pila. Postupně, jak se oteplovalo, jsme pil stále víc a nakonec služeb oficiálních občerstvení ráda využila i Anka, protože od lidí z týmu dostala pouze první láhev. Pak Chrisovi policie odtáhla auto a než ho dostal zpět, bylo pozdě na to se vracet zpátky na trať.

Prvním „checkpointem“ na 26,77 km probíhám za 2:17:50 asi 17 minut za Ankou (2:00:55). Trať je opravdu hodně členitá a v duchu musím souhlasit s jistým běžcem Kennedym (více než dvacet účastí), jehož popis závodu jsem našel na webu. Ten hovoří o tom, že trať z Pietermaritzburgu do Durbanu se sice nazývá Down, ale v první části do možná tak 55 km ten pocit člověk opravdu moc nemá a první maraton je skutečně kopcovitý až dost. Se stoupajícím sluncem se začíná oteplovat, ale stále to není nic dramatického. Snad díky menší vlhkosti vzduchu člověk to teplo lépe snáší a nad tratí neleží „smogová deka“ jako se někdy stává například na PIMu. Jen fandové, kteří si k fandění u trati přibrali grily a grilují si zde na dřevěném uhlí párky a maso, mi dávají zabrat. Chvilkami běžím na kyslíkový dluh :).

Maratonem probíhám něco málo přes 3:42, tedy zhruba stejně rychle, jako jsem běžel jako vodič letos na PIMu. Půlku v Drummond míjím v čase 3:57:25 a Anka je v tu chvíli přede mnou o více než 35 minut (3:22:13). V té době jsem si ještě říkal, že pokud se mi podaří udržet trochu rozumné tempo v sebězích v druhé části, mohl by cílový čas být kolem 8:15. Jak jsem se mýlil a jak, pokud se sem někdy vrátím na „Down“ variantu, budu vědět, co mě čeká.

Na startovních číslech, která byla vpředu i vzadu byla i naše jména. To bylo fajn, protože vedle diváků, kteří občas volali a povzbuzovali jmény, často mě někdo ze závodníků zezadu oslovil, zavolal na mně. Nejčastější otázky byly, odkud jsem, jaký čas plánuji, jestli jsem na Comrades poprvé a podobně. V tempu, kterým jsem běžel se dá docela v pohodě povídat, takže jsme většinou prohodili pár vět, popřáli si štěstí do dalších fází závodu a běželi dál, jak to komu zrovna šlo.

Pravidelně jsem cestou polykal po asi 15 km Endurolyte s minerály a nesl si pro jistotu dva gely, které jsem snědl na 30. a 60. kilometru. Na rozdíl od Silva Norticy Runu před rokem, kde jsem prakticky jen pil a bral si polévku, zde jsem využíval nabídky banánů, pomerančů a dokonce jsem si vzal i zdejší specialitu, vařené brambory se slupkou a solí. Dávají je na každé druhé občerstvovačce za půlkou a opravdu mi vždy pomohly a postavily mě na nohy.

Anka, jak je jejím zvykem skoro nic na trati nejedla, jen pila na skoro každém občerstvení. Ona vůbec je zvláštní :), když se podívám na její videa z trati, kdybych nevěděl, z jaké části to je točené, nepoznal bych, jestli je na začátku nebo na konci. Prostě nasadí tempo a způsob běhu podle daných podmínek a tak běží celou dobu. Vypadá to děsně jednoduše, ale jednoduché to není ani při maratonu, při závodě jako Comrades pak to je umění.

To už jsme ale na dalším checkpointu ve Winston Park na 58,27 km. Já zde probíhám v čase 5:19:14 a Anka 4:24:27. Běžíme převážně dolů a kdo by si myslel, že to je výhra a že si odpočine a možná zrychlí a nažene nějaký čas, jako jsem tak trochu tajně doufal já, šeredně by se pletl. Seběhy jsou dlouhé a někdy i dost prudké a co hlavní, bolí a to dost. Nohy ztvrdnou a každý další i sebemenší kopeček nebo vlna je pro mě docela problém. Řekl jsem si ale, že když to Anka poběží po těch zraněních a s těmi problémy v přípravě, musím minimálně celý závod odběhnout bez přechodu do chůze. Jo, stálo to úsilí, ale podařilo se :).

Na cedulích podél tratě, které značí ne uběhnuté kilometry, ale ty které ještě zbývají do cíle, se již na začátku objevuje dvojka a život je najednou plný optimismu. Někde na hranici půlmaratonu do cíle začíná poslední větší a nepříjemné stoupání na Cowies Hill na 70,97km, kde je také předposlední checkpoint. Já se sice již dávno rozloučil s ideou času kolem 8:15, ale na Bill Rowans, pokud by se nestalo nic mimořádného (křeče, nevolnost,…) by to mělo dnes dopadnout. Já zde probíhám v čase 6:32:45 a Anka zde bylo před dlouhou více než hodinou za 5:20:40. Ostatně jí v tu dobu zbývá do cíle méně než dvacet minut.

Stále sbíháme a na vzdálenost 15 km již vidíme Downtown Durbanu a obrysy oceánu. Je to ale ještě kus. Posledním mezičasem 7 km před cílem na 82,2 km probíhám v 7:44:30, Anka tu byla již v 6:15:20 a nyní je již přes 50 minut v cíli. To již probíháme okrajem Durbanu a míříme k centru. Čekají nás poslední vlnky a zhruba poslední 3–4 km jsou snad jediné souvisle po rovině. Já již vím, že na Bill Rowans medaili mám rezervu i kdybych to snad musel dojít, a popravdě řečeno si spíš již asi 20 km hlídám, abych se dostal pod 8:30.

Pole je v tuto chvíli dost řídké a jen občas člověk někoho předběhne nebo je předběhnut. Poslední dva kilometry sundavám kšiltovku, protože v propozicích je povolena jen oficiální od NEDBANK, kterou každý dostal ve startovním batohu. I když jsem na své přelepil všechny značky, mám přeci jen strach, aby nedošlo k nejhoršímu a nebyl jsme na stadionu po doběhu kvůli takové hlouposti diskvalifikován. Teď již běžím docela v euforii, protože vím, že čas pod 8:30 by mi mohl utéct jen zázrakem.

Již v dálce vidím stavbu Sahara Stadium Kingsmead, kriketového stadionu, kde je cíl. Vbíháme do brány, obíháme obvodem stadionu mezi tribunami diváků, před zatáčkou do cílové rovinky již mohu plýtvat silami a plácám si do dlaní s nějakými malými holčičkami, které zde šíleně fandí, a již vidím cílovou bránu a časomíru.

Podobný pocit jsem zažil jen jednou, když jsem poprvé běžel cílovou rovinkou Boston maratonu. A pokud bych to mohl srovnat, pak bych řekl, že to co je pro maraton Boston, je pro ultra Comrades.

Mám ohromnou radost a probíhám cílem s rukama nad hlavou v čase 8:27:45. Konečně neběžím, jen jdu. Poprvé po skoro osmi a půl hodinách. Jsem dirigován v cílovém koridoru, kde mi nějaká slečna dává na krk vysněnou Bill Rowans medaili, já se asi dost připitoměle usmívám, je mi fajn, bolí mě celý člověk, ale je mi krásně. Vím, že Anka je již dávno v cíli, jen nevím jak dopadla. Ona zatím je již více než hodinu a půl na dopingové kontrole a do hotelu se vrátí až po setmění dlouho po mně. Já se mezitím loudám po stadionu do prostoru pro mezinárodní účastníky, beru si jídlo. Mají sice vegetariánské, ale je nepoživatelné. Vysušená rýže, která drhne v krku a zelenina s omáčkou, která mi ten krk spálila svou ostrostí. Talíř s jídlem končí v koši, beru si pivo, ale po prvním loku toho kyselého patoku končí na stejném místě. To mě ale nijak na náladě neubírá, je to detail, endorfiny mi tečou asi i z uší :)

Podle ukazatelů jdu k výdeji zavazadel a během minutky nacházejí pořadatelé bez problémů to mé. Cestou ven ze stadionu se ještě stavuji v informacích a ptám se na výsledek Anky. Mají trochu problém, protože jí ve výsledcích zkomolili jméno na Pichtova ale nakonec se přeci jen dohodneme a dovídám se skvělou zprávu o nádherném času 6:51:34. Pořadí zatím nejsou schopni říci, tak jsem ještě v napětí, jakou medaili Anka bude mít.

Dál se loudám na hotel, ono by to asi nijak rychleji nešlo. Pouštím televizi, kde od rána běží celých více než 12 hodin přímý přenos ze závodu. Vidím stále dobíhat další a další davy, které s přibývajícím časem houstnou. Jen pro představu. Zlatou medaili získává vždy jen prvních deset mužů a žen. Speciální Wally Hayward medaili získalo jen 13 mužů do celkového 23. místa za čas pod 6 hodin. Stříbrnou medaili za čas pod 7:30 získali ti, kteří byli do 629. místa v pořadí. Bill Rowans za čas pod devět hodin se brala za místo do 2932 v celkovém pořadí.

Bronzovou brali závodníci s časem pod 11 hodin a do 9497 místa. Vic Clapham medaili pak získal zbytek závodníků, kteří splnili limit 12 hodin tedy do 14596. Ostatní z 23568 regis­trovaných závodníků buď nesplnili kvalifikační limit, nebo nenastoupili z jiných důvodů, nebo byli zadrženi pro nesplnění limitů na trati, případně doběhli po limitu 12 hodin. Během sprchování se dovídám, že Anka skončila v TOP 10 na desátém místě a moje radost se dále násobí. Čekám až dorazí do hotelu, piju čaj, který si vařím na pokoji, protože zavazadla zatím nedorazila (byla mimochodem v tom odtaženém autě Mr Price).

Konečně přijíždí Chris se zavazadly, mohu se převléci, říká, že Anka je stále na dopingové kontrole. Přiváží jí až po setmění. Testují vždy prvních 12 mužů i žen a Anka byla poslední na řadě. Mám ohromnou radost že ji mohu pogratulovat k tak fantastickému výkonu, ona má radost, že jsem si splnil svůj cíl a i když to trochu skrývá, vidím, že je se svým výkonem také moc spokojená. Sice se z průběžně šesté, pak osmé a deváté pozice propadla na desáté místo v ženách, ale v celkovém pořadí se posouvala na jednotlivých mezičasech až k cíli takto: 751, 507, 307, 224, 189, 188. A být na Comrades v Top 10 a získat zlatou medaili, je zde ceněno jako mimořádný úspěch.

Já jsem sice neměl tak výrazný posun, ale i přesto, že jsem místy měl pocit, že mě víc lidí předbíhá, než jsem dokázal já, měl jsem také trend posunu v pořadí vzhůru a to mě potěšilo: 1982, 1875, 1780, 1743, 1656, 1645.

Jdeme na večeři, kde se setkáváme i s dalšími členy týmu Mr Price, v němž vládne spokojenost, protože z dvaceti zlatých medailistů má Mr Price plnou polovinu. Druhý den dopoledne je oficiální vyhlášení v hotelu Hilton a pak nám vlastně začíná skutečná dovolená až do další neděle s návštěvou parků, koupáním v oceánu, prostě užívání si zaslouženého odpočinku. Ono do běhání nám stejně ve dnech po závodě moc nebylo. A kdybyste chtěli vědět, jak se v pondělí po závodě pozná ten, kdo běžel Comrades marathon, podívejte se na vtipnou reklamu jednoho z hlavních sponzorů.

A na závěr pár postřehů, pocitů a dojmů prvního běžce (tedy běžkyně) z Česka v cíli Comrades maratonu v 85leté historii Anky Pichrtové:

Noc před závodem nám oběma moc nešlo spát. Za prvé jsme byli hodně rozrušeni z tak těžkého a dosti bláznivého závodu a za druhé, také nejsme zvyklí chodit spát ještě hodně před slepicemi :), no ale jelikož byl start v 5:30, museli jsme vstávat ve 3hodiny. Takže šup do pelechu kolem 20. hodiny. A pak už to šlo rychle, protože na nic nezbývalo moc času. Budíček, rychlá malá snídaně a za pořádné tmy auty od Mr Price na start. Já jsem byla zařazena do elity a to bylo moc fajn, protože jsem se mohla rozcvičovat v teple místní „City Hall“ a nemusela čekat už dlouho před startem na startovní čáře jako Sam. Asi 10min před startem nás odvedli na startovní čáru a já se rázem ocitla v první lajně uprostřed běhu dychtivého davu běžců. Byl to úžasný pocit, tolik energie na jednom místě a tolik běžců právě se chystajících pokořit 89,3km. Před startem ještě skoro všichni dlouho zpívali, pak jsme se dověděli, že to byla hymna. Mně se to zdálo hodně dlouhé, ale možná ji zpívali vícekrát. Měla jsem velký strach, že mně po startu někdo shodí, ale naštěstí se tenhle můj „oblíbený“ scénář nekonal. A ani mně kupodivu nebyla zima, zajímavé v tom davu bylo ze všech těch těl a svalů a energie teplo! A pak to přišlo, kohout zakokrhal, padl výstřel a celá ta masa se dala do pohybu. Já jsem rozbíhala opravdu volně…ale jak volně je třeba rozbíhat na 89km? Neměla jsem tušení. Tentokrát mě Sam „donutil“ abych si vzala hodinky a sledovala mezičasy… já tak udělala, ale ani jednou jsem se na hodinky nepodívala :)

Největším mým přáním bylo závod ve zdraví, alespoň relativním, doběhnout. Moc dobře jsem si uvědomovala úžasné manko v tréninku, ale nejvíc jsem se obávala těch všech starých zranění, že mi nedovolí doběhnout do cíle. Tak jsem jednoduše „nasadila“ tempo, které se mi zdálo příjemné, alespoň v první polovině závodu a běžela. Prostě jsem jenom běžela s vědomím, že chci uběhnout 89 km a nezávodila jsem. Tajně jsem ale přece jenom chtěla získat zlatou medaili a to se mi i podařilo. V polovině závodu jsem si říkala… tak takhle daleko jsem ještě nikdy nedoběhla!… no a když zbývalo do cíle pouhých 30 km, věděla jsem, že to dokážu… samozřejmě pokud ty dlouhé seběhy vydrží mé stehenní svaly ošizené tréninkem. Takovou svalovou bolest ve stehnech jsem v životě nezažila, ještě tři dny po závodě jsem nemohla sejít po schodech a postavit se ze záchodu… o dřepu ani nemluvě :).

Ale bolest pomine a medaile a zážitky zůstanou. Ten nádherný pocit doběhu do cíle je nepopsatelný… právě jsem uběhla 89,3 km a to pod sedm hodin! Diváci byli také úžasní a to po celé trati. Po doběhu mně bohužel vzali ihned na dopingovou kontrolu a tak jsem nemohla v cíli přivítat Sama. Místo toho jsem do sebe lila všechny možné tekutiny v dopingové místnosti a čekala, kdy už konečně ze mně něco „vyjde“. Podařilo se to po přibližně třech hodinách.

Stránky závodu včetně výsledků jsou www.comrades.com. Příště se běží nahoru…

(na přání autorů redakčně neupravováno)

Komentáře (Celkem 17)

Nalezené položky: 19 První Předchozí | 1 | Další Poslední

Radek Narovec muž 30.05.2010 16:08:47

Anna Pichrtová si odskočila do Jihoafrické republiky na slavný Comrades Marathon, extrémně náročný závod na 89,28 km, kterého se letos zúčastnilo přes 23000 běžců. Skončila tam desátá v ženách, časem 6:51:34.
Odkaz na článek

avatar

Ivo Doma muž 30.05.2010 18:30:06

V den odletu mi Anka v mailu napsala doslova: „…zatím jsem se nerozhodla, jestli to běžet anebo ne. Jedno vím, že by to bylo bláznovství!!!! …no a takových jsem udělala už moc a snad ještě nějaké udělám…Pokud se rozhodnu to běžet, tak mi drž pěstičky, ať to přežiju a ještě se někdy uvidíme na závodech.“ V tom okamžiku bych na to dal krk (a mám jenom jeden), že to Anička zkusí, a že dopadne slušně. Mimo jiné proto, abych jí (a Samovi taky) mohl do Afriky touto cestou poblahopřát.

avatar

Praha

Celkem 52110 km
Minulý měsíc 127 km
10 km: 0:47:15 (2010)
půlmaraton: 1:46:26 (2010)
maraton: 3:46:35 (2012)

mapo žena 30.05.2010 18:32:09

Moc, moc gratuluju Aničce i Samovi.

Motto: ------------------ vytrvale jako smrt
avatar

Praha 12 - Modřany

Celkem 115406,26 km
Minulý měsíc 835 km
10 km: 0:40:21 (2006)
půlmaraton: 1:26:59 (2008)
maraton: 3:15:43 (2004)

Mirek Kostlivý muž 30.05.2010 20:24:52

Taky se přidávám s gratulací! Jak je vidět, tak Sam to plánované tempo 6:00/km nejenom vydržel, ale ještě o půl hodiny v konečném výsledku překonal. Parádní výkon!

Motto: Běhat bez ohledu na věk a okolí !
avatar

Praha

Celkem 52442,8 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:43:42 (2006)
půlmaraton: 1:36:28 (2006)
maraton: 3:39:37 (2006)

Štefan muž 30.05.2010 20:43:16

Moc blahopřeji oběma.

Motto: Dnešní den s úsměvem. When troubles attack you, just smile them away.
avatar

Sokolov

Celkem 0 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:43:18 (2009)
půlmaraton: 1:38:49 (2009)

Amater muž 31.05.2010 09:53:24

Taktéž velká gratulace oběma. Pro mě, který ještě nedal ani maratón, je to nepředstavitel­ný výkon.

avatar

Nový Vestec

maraton: 3:06:31 (2005)

sam muž 07.06.2010 14:44:40

Moc děkujeme za gratulace (dnes jsme se dostali domů). Anka zabojovala nade všechna očekávání. S absolutním minimem běžeckého tréninku po sérii zranění je její výkon obdivuhodný a tu zlatou medaili si více než zaslouží. A já jsem samozřejmě s Bill Rowans medailí o více než půl hodiny také spokojený.

Motto: http://skyrunning.cz
avatar

Praha

Celkem 52110 km
Minulý měsíc 127 km
10 km: 0:47:15 (2010)
půlmaraton: 1:46:26 (2010)
maraton: 3:46:35 (2012)

mapo žena 07.06.2010 15:50:54

>> sam, 07. 06. 2010 14:44:40

Můžeme se doufám těšit na nějaký článeček a Vaše zážitky?? :-D

Motto: ------------------ vytrvale jako smrt
avatar

Nový Vestec

maraton: 3:06:31 (2005)

sam muž 10.06.2010 11:46:11

>> mapo, 07. 06. 2010 15:50:54

Jo, nějaký základ už mám pohromadě.

Motto: http://skyrunning.cz

sstraka 15.06.2010 00:02:48

Když jsem se ještě loni připravoval na nultý ročník Silva Nortica Runu jako svůj první čistě běžecký ultramaraton, zmínila se mi Anka Pichrtová e-mailem z Ameriky o Comrades maratonu v Jižní Africe. A byl jsem lapen. Možná byla sama překvapená, jak jsem se té myšlenky chytil a začal plánovat realizaci. PŮVODNÍ TEXT SAMA STRAKY A ANNY PICHRTOVÉ
Odkaz na článek

avatar

Praha

Celkem 52110 km
Minulý měsíc 127 km
10 km: 0:47:15 (2010)
půlmaraton: 1:46:26 (2010)
maraton: 3:46:35 (2012)

mapo žena 15.06.2010 09:12:20

Aničko a Same ještě jednou moc gratuluju a díky za zážitky-skvěle napsáno. Přeju hodně, hodně zdraví a běhu zdar :-))

Motto: ------------------ vytrvale jako smrt
avatar

Nový Vestec

maraton: 3:06:31 (2005)

sam muž 15.06.2010 09:19:59

>> mapo, 15. 06. 2010 09:12:20

Martino, díky a ať to kolečko kolem Balatonu tentokrát vyjde.

Motto: http://skyrunning.cz
avatar

Brno

Celkem 22207 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:38:30 (2011)
půlmaraton: 1:23:40 (2007)
maraton: 2:55:30 (2011)

milan muž 15.06.2010 09:29:04

Krásný článek, díky.

avatar

Praha

Celkem 52110 km
Minulý měsíc 127 km
10 km: 0:47:15 (2010)
půlmaraton: 1:46:26 (2010)
maraton: 3:46:35 (2012)

mapo žena 15.06.2010 09:30:14

>> sam, 15. 06. 2010 09:19:59 Uvidím, jak vyjde reparát…ale stresovat se kvůli tomu nehodlám :-)) :-))

Motto: ------------------ vytrvale jako smrt
avatar

Praha 4 Háje

Celkem 15691 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:41:50 (2008)
půlmaraton: 1:31:30 (2008)
maraton: 3:46:53 (2008)

Pavel K. muž 15.06.2010 09:47:41

Ahoj Same. Super čtení. Gratuluju k perfektnímu výkonu a zážitku.

Motto: „Jsme jako pavouci. Utkáváme si svůj život a pak se po něm pohybujeme. Jsme jako snílci, kteří sní a pak v tomto snu žijí.“
avatar

Nový Vestec

maraton: 3:06:31 (2005)

sam muž 15.06.2010 10:14:45

To Milan a Pavel: Zážitek to byl famózní. Ostatně to asi z mého nadšení v článku je jasné. Díky a přál bych Vám to zažít.

Motto: http://skyrunning.cz
avatar

Trutnov/Praha

10 km: 0:31:01 (2009)
půlmaraton: 1:06:33 (2012)
maraton: 2:18:27 (2011)

peca_p muž 15.06.2010 16:03:15

Pěkný článek. Gratuluju k pěknému výkonu…

avatar

Praha 5

Celkem 27532 km
Minulý měsíc 236 km
10 km: 0:39:53 (2011)
půlmaraton: 1:28:21 (2014)
maraton: 3:07:53 (2017)

MilosPanco muž 15.06.2010 16:46:58

Krásně a barvitě napsaný článek, úplně z něj dýchala atmosfera závodu. Same a Anko blahopřeji k vynikajícímu výkonu.

avatar

Nový Vestec

10 km: 0:34:08
půlmaraton: 1:12:50
maraton: 2:32:39

pichrtova žena 15.06.2010 22:22:34

Moc všem děkuji za blahopřání! Závod byl úžasný a přála bych ho každému prožít…samozřejmě, že to hodně bolelo :)), ale ten doběh do cíle byl fantastický! Mějte se krásně, užívejte si běhání, radosti a pocitu svobody, co přináší…A sluníčko do duše :)) Anka

Nalezené položky: 19 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.