Pomaratonské lenošení

V těchto dnech svádím bitvu se svoji nevyzpytatelnou leností. Posilněna pomaratonskou únavou a teplým počasím, mi nedovoluje běhat tak, jak bych ráda.

Docela mi zvedl náladu výsledek průzkumu, zda běháme stejně jako na jaře či méně. Příjemné zjištění, v období relativního klidu nejsem sama. Jen aby se mi ta rekonvalescence po maratonu příliš neprotáhla.

Dalo mi to práci, nejtěžší bylo uvést do provozu mozkové buňky, moc jich není, tak se minule přepracovaly, ale podařilo se. Našla jsem motiv. Cíl. Protože a poněvadž se mi nepodařilo zvládnout čas, který by se krásně vyjímal na diplomu na lednici, na letošním Pražském maratonu, pokusím se to překonat v nějakém podzimním. Už aby to bylo.

Ne, nejsem závodník ani se jim nesnažím být, jen chci překonávat sama sebe. Hlava tiše závidí a nohy neskutečně žárlí na časy prezentované na fóru. Rady a instrukce k maratonu za 3:30 se mě prostě netýkají. Svůj první maraton loni jsem chtěla hlavně přežít. Přežila v čase 4:23 a letos chtěla stáhnout na 4 hodinky, ale i když snaha byla, úžeh byl silnější a byla jsem ráda, že jsem viděla cíl.

Tak se do toho obuji znovu a když to dobře odpružím, což je základ, tak to vyjde. Určitě by pomohlo i odlehčení, ale ne každá tuková buňka v mém těle je stejného názoru. No jo, já vím, snažím se, salátky (naštěstí je můžu kdykoliv), lehké svačinky atd. Ale pak stejně musím navařit pro zbytek rodiny a když se to nesní? No přece to nevyhodím, tolik práce! Občas si připadám jak drtič odpadků.

Měla bych natrénovat pevnou vůli na prázdniny. To až mě maminka bude lákat na moje oblíbené dobroty a chrastíc pytlíkem s písmenky na scrabble odrazovat od běhu. Jak jí řekl tatínek, je to marné, to jsou geny. Zapomíná, že to byla právě ona, kdo na sklonku 50 začal jezdit na windsurfingu a zdolávat nejen Gerlachovský štít.

Běhání je fajn, zvedne mi vždy náladu, ale smrtelně vážně ho taky neberu. Když to nejde, tak to nejde. Půjde to příště. Přece se z toho nezcvoknu, od toho mám děti a jejich nápady. Zvykla jsem si na každodenní společníky, lenost a apetit. Jsou to prima kamarádi, nemění svůj názor a vím, jak se kdy zachovají. A hlavně, vždy jsou po ruce.

Vidíc za okny skoro modré nebe a cítíc voňavost linoucí se z jarní přírody, lítám po příbytku hledajíc boty běhací. Jdu na věc.