Maratonec vs. "mílař"

Budiž … obecně souhlasím, že pomalý a individuálně dlouhý běh je dostupný většině a je jakousi životní filosofii, kterou si zvolil člověk (běžec, tragéd i občasník) pro naplnění kvality svého života.

Vytrvalcem i dobrým vytrvalcem se můžete stát. Člověk, který zvládl motoriku a techniku běhu natolik, že může při běhu meditovat, nebo se jen kochat krajinou, kterou právě prolétá, míjí, nebo proklusuje … je tam. Běh je sportem individuálním a málokterý vytrvalec se dobrovolně podřizuje tempu druhého běžce.

Chce být většinou sám, neomezovaný a volný. Vytrvalec trénuje většinou v tomto ročním schématu – obecná vytrvalost (cca 75 % objemu), tempová a speciální vytrvalost (cca 25 % objemu) + posilování. Závody se odvíjejí v duchu dialogu, hlava konzultuje stav těla a míru zásob sil a energie.

Pokud je vytrvalec obeznámen se svojí maximální rychlostí, tempovou a vytrvalostní kapacitou, neudělá samozřejmě „lapsus“ v nasazení neúměrného tempa. Vše koriguje a konzultuje více méně sám se sebou, než se soupeři.

Zatímco mílařem a potažmo půlkařem se musíte již narodit. Vynechám téma somatotypy, ale rozhodně fyziologická predispozice s anatomickými rysy typického běžce tu musí být. Tréninky mílařů i půlkařů bývají většinou kolektivní, protože dřít neustále intervaly je náročné pro tělo, ale i hlavu.

Také na každý trénink musíte být soustředěný a koncentrovaný a pokud např. podceníte stravování a nedodržíte dostatečný časový interval trávení před tréninkem, tak zaručeně po druhé, silnější nátury po třetí opakované čtyřstovce, vše a kdekoliv rádi odloží. Do nekonečna opakujete tempovou a speciální vytrvalost (cca 30 % objemu), kombinovanou s tempovou a speciální rychlostí (cca 30 % objemu), do toho posilování, techniku a rychlost (cca 10 % objemu) a obecná vytrvalost i když na ni stavíte, je pak takovou odměnou a bonbónkem v přípravě mílaře i půlkaře (cca 30 % objemu).

I zde platí pravidla o individualitě běžce, ale nechtěl bych tu polemizovat s profesionály a odborníky, ale za mě a v mé době, to bylo tak.

Co je však meritem věci, je již zmíněná odlišnost v přípravě, ale i ve vlastním závodě. I když vím, že některé věci a děje mají „podobu“ danou úhlem pohledu. Jsou tu diametrální rozdíly v pásmech zátěže (aerobní práh = vytrvalec a anaerobní práh = mílař). Samozřejmě v délce trvání zátěže, která se stává relativní, protože při překročení anaerobního prahu končí legrace a někdy i vědomí. A to dost rychle.

Při překročení aerobního prahu můžete vědomě korigovat situaci po celý čas tréninku i závodu. Nasazení i koncentrace na závod míle i půlky je nesrovnatelný. Již na startu se toho dá tolik podělat, že se z toho nemusíte vzpamatovat a celý závod je pak ztracen. Všichni chtějí být co nejblíže u vnitřní dráhy, nikdo nechce být vzadu, nikdo nechce být vpředu a udávat tempo a při tom každé jiné tempo vám nevyhovuje. Vše se běhá na doraz, v maximální a submaximální oblasti zátěže. V kyslíkovém dluhu. Tepy na hodnotách 230 – 240/min nejsou výjimkou.

To nehovořím o postartovních a předcílových strkanicích, soupeřových loktech ve vašich žebrech, které dokáží vyrazit pot, slzy, dech i moč. To, že vám někdo šlápne tretrou (maratónec jen dvakrát odpruženou „keckou“) na nohu, se může lehce stát, ale závod, a někdy i desítky závodů jsou pro bolestivá bodná zranění achilovek ztraceny.

O možném i nemožném průběhu a vražedném tempu se vám zdávají před každým závodem horory. Nikdy nevíte, jaké to tempo bude a jak hluboko si budete muset sáhnout na dno, pokud vůbec dosáhnete. Např. je-li v rozběhu novic, který se bude chtít ukázat a přepálí začátek, tak sobě většinou již po čtyřech pěti stech metrech podepsal ortel a končí, ale ostatním nachystal taková muka, že kdyby to bylo možné, tak by mu každý nakopal do trenýrek.

Ano jsou sice typy, kteří jsou tzv. tempaři a ti, vědomi si svých předností i slabin, udávají tempo, které nebývá příjemné, ale je očekávané a únosné. V polovině trati jsou stejně všichni tak „zakyselení“, že kdyby byl někdo ze závodníků ještě schopen v tom stavu a fofru plivnout, tak vám klidně proleptá a propálí tretru, pokud do té kyseliny šlápnete.

Celý závod musíte hlídat a kontrolovat soupeře, každý nástup, který nezachytíte, může rozhodnout. A to vše se odehrává v letu, na pokraji sil, téměř bez kyslíku a od půlky závodu se snažíte přehrabat všechny zásoby, každý záhyb a celé tělo od paty po zkažený chrup, aby se tam našlo ještě trochu sil na možné zrychlení v závěru.

I když se na to připravujete v tréninku, nikdy se nedají tyto podmínky a situace nasimulovat tak, jako se to děje při samotném závodu. Stavy mysli mívají patologický průběh, adekvátní úrovni deficitu kyslíku. Přitom dýcháte jak kovářský měch, ale vzduch jako by ani neobsahoval kyslík, jen ten dusík co vás tak dusí.

Pokud se závod vyvíjí tak, že zvládnete, udržíte, nebo uvisíte většinu trati v balíku, tak pak to přichází. Není pro to slov. To je něco jako „zkrat“, odhmotnění, jiná dimenze a potom by už nemělo nic být a existovat. Po takovém závěru nevidíte a neslyšíte. To, že tělo pozbylo funkci koordinace, zjistíte, až když bezvládně ležíte a jakákoliv pomoc druhých je bezvýsledná. I kosti změkly a tělo se chová jako améba.

Jen ten mozek běží klidně ještě jedno kolo a celé si to znovu přehrává v barvách a ještě upozorňuje na okamžiky, kde se mělo přidat, nezaspat, nenechat se zavřít a ještě jednou vystupňovat to pekelné tempo a mohlo to být na bednu. Děkuji, až příště, ale také maratonci mají shodné rčení pro další závod a maraton – ne dřív, než zapomenu na ten dnešní.

S pozdravem a přáním lehkého kroku všem běžcům bez rozdílu

atlet, veterán František Holý