Běžecký styl

Pro lepší výsledky je třeba změnit běžecký styl. To mi došlo, když jsem se na sebe dívala na fotkách z letošního maratonu. Loni to nebylo o nic lepší, ale to jsem si říkala, že jsem nováček a časem se to poddá. Nepoddalo. Proto jsem letos na fotkách ani ne na 12. km mohla spatřit něco, co mi docela vzalo dech.

Doposud jsem si myslela, že i já na snímcích, kde jako běžím, budu vypadat stejně ladně, lehce, svěže a s výrazem ve tváři „to je pohodička, už jen 30“, jako ostatní běžci. Jejich osvalená těla se vzduchem téměř vznášejí. Mé nikoliv. O fotkách cílových se záměrně nezmiňuji. Úsměv s medailí vypadá spíše jako křeč. Já se ale fakt snažila.

Když si ještě navíc uvědomím, jak jsem byla zchvácená, červená, mokré vlasy a vůně hodně vzdálená Chanel No.5, tak se nedivím, že je ženských na trati tak málo. Přece jen zpocenej chlap vypadá jak hrdina, který si dal pěkně do těla, ale ženská (teda aspoň já) spíš jak zmoklá slepice. 

Já vím, vše se dá vylepšit použitím make-upu. Která dáma to zkusila, má úsměv na tváři. Pot dělá své a tak se stane, že po 20 minutách začínáme měnit barvu a v cíli vypadáme jak indiáni na válečné stezce. Ještě že máme ty endorfiny. Navodí pocit blaženosti a pohody a s přiblblým úsměvem se všechno snáší lépe.

Fotek z května mám letos dost. Tak jsem se dokonce na některé dostala společně s dalšími. A je na co koukat. Kde jiní mají vypjatou hruď, napřímená záda, hlavu vzhůru a elegantní pohyb rukou, já se hrbím, prvně brada, pak ramena, mávající ploutve a nakonec p… teda nohy v neurčitém pohybu. Je to zvláštní. Nohy sice nemám do X, možná trochu naopak, nicméně během se dá všechno popřít. A tak mám kolena u sebe, paty od sebe a špičky zase u sebe a všechno to tak nějak vláčím.

No a tak momentálně tvrdě piluji styl. Je to náročné. Myslet celou dobu na to, abych držela hlavu vzhůru a přitom o něco nezakopla, rovně záda a tím se pochlubila, čím mě Pán Bůh obdařil, zvedala pěkně kolena a ještě ladně pohybovala pažemi, se mi občas zdá nadlidské. Zatím mi to bere více sil než styl původní, nicméně pevně věřím, že se dopracuji k lehkosti pohybu gazel, rychlosti blížící se gepardovi a eleganci.

Napadlo mě, že se nechám zdokumentovat. Nejen že budu moci posuzovat pokroky, ale starý styl budu uvádět jako odstrašující a varovný pro ostatní. Ale komu říct, aby se neklátil smíchy či neutekl strachy dřív než doběhnu k objektivu?