O motivaci k úspěchu nejen při vrcholovém běhu

"Před olympijskými hrami v Helsinkách startovala skupina československých atletů v Kyjevě. Sovětský svaz se měl poprvé účastnit olympijských her; sovětští odborníci zapojili do příprav všechny dosažitelné vědecké a technické síly.

Zhotovili přístroj měřící atletům odraz. Byl důležitý i pro běžce, u něhož se pohyb nohou skládá právě z odrazu a frekvence, to je počtu kroků za určitý čas. Výsledek, jenž dosud není nikde zveřejněn, byl ohromující. Ze dvou stovek atletů měl nejhorší odraz světový rekordman Emil Zátopek.

Pořadatelé byli zdrceni, Emil Zátopek se tvářil nešťastně; nechtěl jim způsobit zklamání; ale byl snad jediný z nich, kdo už dlouho věděl, že má pro běhání mnohem menší předpoklady než tisíce jiných lidí.

Pokus se opakoval; chtěl udělat pořadatelům radost a snažil se odrazit co nejvíc; ale přístroj vydal stejné svědectví. O dva měsíce později vyhrál v Helsinkách tři zlaté medaile."

Tolik dlouhý úryvek z knihy Oty Pavla Cena vítězství, konkrétně z kapitoly Jak to tenkrát běžel Zátopek. Asi k textu není co dodat. Ota Pavel nelíčí naší legendu jako poloboha. Za Zátopkovými úspěchy není ani tolik nadání, jako spíše kamiony dřiny. Možná trochu ega, možná vůle zbavit se dětského mindráku odstrkovance.

Geniální je popis Zátopkova maratonu v Helsinkách. Najde se v něm každý, kdo kdy zdolal maratonskou zeď. Dnešní vyškolený maratonec nepochopí, jak mohl Emil běžet bez občerstvení, ale všichni se s porozuměním zasmějí nad jeho ulevením si „polibte mi prdel“, když pár kilometrů před cílem zcela vyčerpán míjel hlouček fučíkovců vřeštících něco u udatnosti socialistického hrdiny.

Ne, nenavádím nikoho k opakování Zátopkova tréninku, i když vím, že něco z toho si každý z nás chce zkusit nebo již zkusil. Ani si nemyslím, že by hlavním lidským cílem mělo být pokoření osobního nebo světového rekordu. Mluvím o chuti a vůli něčeho dosáhnout, vykročit ze stínu průměrnosti. 

A na to má každý z nás.