NEDĚLNÍ SLOUPEK: Co zastaví váš krok

Slunko však ještě nestačilo rozehřát mokřinu ukrytou pod starým smrkem. Pulec obyvatel a střevlík dobyvatel ve svorném pokoji odpočívají na břehu stojaté vody. Zpozorní při jemném chvění země. Chvění se mění v dunění, ba přímo v hřmot. Pulec ukrývá své tělo pod hladinu, střevlík prchá v úkryt z jehličí. Už vidí, co způsobuje otřesy v lesním království. 

Dvousloupý stroj zanechávající za sebou hluboké jámy. Běžec. Trvá to jen pár vteřin. Je pryč. 

Zanechal za sebou dva nové, malé rybníky. O dva kilometry dále se časně probudivší obyvatelé Ústavu sociální péče pomalým krokem posunují z chatek do jídelny na snídani. Nemohou rychle. Některým z nich to nedovolí tělesný hendikep. Na nic nemyslí a ani nemohou. Všichni žijí jen přítomným okamžikem. Hluboký pohled do očí vhání do běžcovy hlavy pochopení vyjádřené čtyřmi slovy. Jejich je království nebeské. 

Rozjásán i uklidněn vyběhne stezkou mezi poli. Neovladatelná síla svazuje jeho kroky. Zastavuje. Stébla luční trávy tu v harmonii s v opodál stojícími stromy zpívají píseň. Píseň o zemi, člověku, jeho hledání a smíru. Poslední bude první. Jsi nic, běžče, a přitom jeden z nás. Vítej doma.

Petr Syblík