Atlet veterán: Maratonci vs. mílaři II

Moje „ale“ je bohužel i bohudík silně poznamenáno mílařskou školou, kterou jsem kdysi dávno prošel a stále na ni nemohu zapomenout. Není to o přístupu, ale především o stylu, technice a rychlosti, tj. základních kriteriích běhu jako běhu sensus stricto (tj. ve vlastním slova smyslu).

Běh byl přirozeným pohybem člověka od nepaměti. Některým z vás to zůstalo dodnes. Lehký a rychlý odraz přes špičky jedné nožky, vysoká a dlouhááá fáze letu, maximální kolenní flexe druhé nožky, která švihem prodlužuje let a pak dalekým došlapem koriguje a tlumí dopad na vnější stranu chodidla. Následuje přenesení těžiště těla, zhoupnutí v kotníku a opět lehký a rychlý odraz s vysokou dlouhououou fází letu dtto.

Při tomto pohybu jsem poznal, že gravitaci jako tíhové zrychlení mohu eliminovat zrychlením svého těla a dostat se tak do trajektorie vesmírného letu nehmotného tělesa… to ale bylo, a ty lety se mi nějak nedaří zopakovat. Asi díky mnoha létům. No a když dnes vidím maratonce a ultra, tak většina z nich bohužel běhá již jako já. A to ještě nelétali a létat asi nebudou, i když léta na to zase mají.

Běh, nebo lépe pohyb z velké dálky připomínající tento běh, je charakteristický. Žádná letová fáze, odraz jen aby se jedna kecka neurazila, a po delším okamžiku, trvajícím někdy věčnost se kecka posune o cca 20–30 čísel a za ní přijde, nebo také ne, druhá kecka, pak splkne s první a popojede o dalších 20–30 čísel vpřed…

Zajímavostí na takovém běhu rozhodně je, že vzdálenost „kroku“ je konstantní ze svahu i do svahu a nebýt rychlého pohybu paží, mohlo by se zdát, že nacvičujeme liftink na místě pro sólo na sokolském sletu. Další zajímavostí bývá, že člověk tímto způsobem pohybu – běhu, je schopen „urazit“ neskutečné vzdálenosti a o ty vzdálenosti se poprat.

Omlouvám se všem maratóncům i ultra, všem bez rozdílu pohlaví, věku, náboženství i saldu našich kont, ale přemýšlel jsem a přemýšlel, proč je tomu tak a došel jsem k názoru, že takové vzdálenosti, které je ultra schopen urazit, by ani zvíře možná ani prazvíře, i když… a myslím, že to konečně mám.

Sice jsem slíbil a pak přísahal paní docentce na vysoké škole, že se již nikdy v životě nebudu zajímat, zmiňovat či dokonce živit paleontologií, a pak jsem dostal do indexu „na počtvrté“ ne(škrtnuto) – dobře! Tak dnes jsem svoji přísahu nedodržel, ale z vědeckých důvodů obhajoby jiné vědy, a to nemůže být klasifikováno jako porušení.

Abych to objasnil a přiblížil, pokusím se časovou smyčkou vrátit na počátek čtvrtohor kamsi do pleistocenu, kdy náš předchůdce – pračlověk byl v potravinovém řetězci někde hodně na konci a určitě musel vícekrát rychle utíkat, aby si zachránil svoji „podělanou“ kůži, než aby se musel později dlouze honit a štvát za raněnou a vysílenou prazvěří tak, aby si zachránil svoji i tu již „vydělanou“ kůži.

No a protože byl pračlověk již od prapřírody lenivý a pohodlný, nebavilo ho stále rychle utíkat před něčím větším, zelený mu již také lezlo krkem a tak se rozhodl, že radši bude pomaloučku, ale vytrvale běhat za těma menšíma, i když rychlýma, ušlechtilýma prazvířatama a to tak dlouho, až některé padne. Některé smíchem, některé stresem a žalem.

Protože když to rychlé prazvíře uvidělo prvního „pravytrvalce“, sželelo se i té němé pratváři a radši se nechalo ochočit. Pak společně hledali domov a byt 1+1, aby se mohli domestifikovat, a tak dodnes některá zvířata sdílí s člověkem svoji i jeho kůži, ale bohužel zapomněli běhat a o tom jak vypadá běh si jen nechávají zdát… nebo koukají na TV na ty snědý, neskutečně hubený a hladový, zaručeně nedomestifikovaný kluky z prastarého kontinentu, kteří to nezapomněli a pořád to umí.

Lehký odraz, dlouhý let a měkký dopad. Ano a ještě jednou … vždyť je to tak jednoduché a přitom přirozené. Nebojte se odrazit a letět! Už nečtěte a jděte to zkusit, skočte třeba k šéfovi do kanclu, ať vidí, co to má za skvělý koně!

Ahoj o dovolené, bez rozdílu všem

atlet, veterán
František Holý