Kopce vs. úseky

Nejprve si opět a zase dozvím, jak jsem pohublá. Tukový polštář třesoucí se na břiše je zřejmě neviditelný, avšak dobře znatelný v přilehlém oblečení. Naštěstí jsem ušetřena vět o nezdravé, ba přímo „vyblité“ barvě pleti, řecké slunce udělalo své. Před ranním výběhem se ještě dozvím pár uklidňujících vět, kdo kde koho přejel, srazil a z místa činu odjel. Ve dveřích mě vyprovází věty, že pokud se nevrátím přesně na uvedený čas, bude zalarmována policie a vyhlášeno celostátní pátrání. 

První vyběhnutí je slast. Jediné mínus má ranní vstávání, to abych nepadla v horku. Na kopci nad chalupou pozdravím na sousední kopec hrad Svojanov a vydávám se vstříc endorfinům. Moc na výběr nemám. Kamkoliv je to z prudkého kopce dolů, jediná cesta jakž-takž po rovince je do nejbližší vesnice. Tam to jen střihnu bývalým JZDovem, kde jsem poctěna typickou vůní, a mám před sebou už jen pole, louky a les. 

Kdybych mohla, tak si chrochtám. Místo toho funím a v hlavě vymýšlím věty diplomatického odmítnutí další porce knedlíků, ovocných koláčů a vepřové pečínky. Raději vyměním tyto kalorické bomby za jejich tekutou náhradu. Jsem letním konzumentem lahodného pivního moku. Neznám zatím lepší uspávadlo, než jedno točené a dobře chlazené do skla. 

Klid ranního lesa je balzámem. Tvořím stupnici nejideálnějších povrchů. Jasně vítězí jehličí, pro svoji měkkost a voňavost, navíc se nachází ve stínu. Následuje louka. Pokud zrovna nekvete nějaký můj oblíbený alergen a není posečeno, nemá to chybu, jen mi tu chybí ten stín. Na konci stupnice je štěrková cesta. Když je ještě do kopce, tak kdybych měla sílu nadávat, nadávám a nešetřím slovy. Naštěstí je to jen kousek, i tak asi vypadám divně, když kličkuji a snažím se si ten krpál usnadnit kličkováním. A když už zakopnu o kámen, tak hned dvakrát a o ten stejný, zákon schválnosti. Nazpátek opět proběhnu kravsko-prasečím odérem, poslední kilometřík a půl a jsem doma. 

V dalších dnech jsem si proběhla hradní lipovou alej, zkontrolovala v údolí stav vody v potoce a přesvědčila maminku, že i česká kuchyně se nemusí sestávat jen z knedlíků. Aspoň na pár dní. Na oplátku jsem se dozvěděla, že to tesilové tričko, které jsem dostala letos na Pražském maratonu, je přece něco strašného, že musí škrábat a že nesaje určitě pot a že bavlna je nejlepší. A taky že taková mladá a hezká ženská přece nemá vůbec zapotřebí se takhle ničit a že se mi vůbec diví. 

A nakonec? Počasí dostalo rozum. Aspoň tedy částečně. Občas zaprší, teploty klesly a mně nezbývá než si zopakovat, co to jsou ty úseky a jak na ně. Stále se mi nepodařilo se odhodlat a pustit se do boje s nimi. Raději zařadím nějaký ten kopec, snad to taky pomáhá k lepší kondici. Každopádně nejsem v pokroku tam, kde bych si přála být. Odhodlání na podzimní maratón stále platí, jen budu muset své časové ambice trochu poopravit.