Přijmu druhého strážného anděla. Jeden nestíhá

Má černá série začala návratem z běhu Jarov – Károv. Tehdy jsem ještě nevěděl, že půjde o sérii. Člověku to nedá. V duchu si přehrává závod, proč zaběhl tak mizerně. Kde udělal chybu, kde měl zrychlit, koho se měl držet, kudy měl proběhnout kterou zatáčku… Když jsem to celé zrekapituloval, zbyl mi jediný závěr: couvat do garáže s otevřenými pátými dveřmi není dobrý nápad. Nelíbil se ani autu, ani vratům, ani doma mě nijak nechválili. Jediné místo, kde měli radost, byl autoservis.

A další závod Lochovice – Plešivec? Ten den se mi podařilo skutečně vrcholné dílko. Bohužel ne na trati, tam můj výkon nestál za zlámanou grešli. Doběh na chvostu kategorie je pro mě v poslední době pravidlem. Po návratu ze závodu je přede mnou skoro celé čtyřdenní volno.

Rodina ujela z Prahy a já, až vylezu z vany, vyrazím za nimi. Věci na víkend připravené v předsíni, ještě skočím na balkón a pověsím vyprané běžecké svršky. Venku to sice vypadá na déšť, ale jedno máchání navíc mému dresu už neuškodí. Náš balkón, to není žádná lodžie, ale jazyk vypláznutý ze zdi, obklopený kovovým zábradlím. Před padesáti lety se balkóny jinak nestavěly. Ještě pověsím poslední kousek a … prásk!!!

Průvan mi zabouchl dveře. Klika je jen zevnitř. Sice vím, že když urazím plastový štítek, šroubovákem snadno otevřu dveře během vteřiny. Jenomže na věšení prádla si obvykle šroubovák neberu. Inventura kapes. Klíče od garáže. Tady mi jsou skutečně hodně platné. Zkouším dosáhnout na ovládání západky, z prvního klíče vyrobím pěknou vrtuli a další už obětovat nehodlám. S rozbíjením skleněné výplně zatím váhám. Kde budu v sobotu honit sklenáře?

Svatý Petr je evidentně docela škodolibý chlápek, protože během tří minut spouští liják. Po teplé koupeli studená sprcha. Divná kombinace. Prudký déšť naštěstí nevydržel dlouho a změnil se v obyčejné mrholení. K vedlejšímu domu přijíždí sousedka. Halekám na ni a podaří se mi upoutat její pozornost. „Ale jak vám můžu pomoct?“ „Nemáte nějaký šroubovák?“ Šroubovák se našel, ale slečna váhá, že do druhého patra nedohodí.

Nakonec se mi ji podaří přemluvit, ať to zkusí. Pravdu měla ona. Šroubovák zabušil na parapet o patro níž. I tento nezdařený hod ale nakonec zafungoval. Sousedka ze spodního bytu vyšla na balkón zlikvidovat vetřelce, který se jí pokusil rozbít okno. Pak už jen trocha vysvětlování a za chvíli šroubovák přivázaný k násadě od smetáku ukončil záchrannou akci.

Jenomže když série, tak série. Při výběhu z Kazína na Cukrák už jsem začal být nebezpečný i svému okolí. Start je intervalový a já mám před sebou dva veterány z nejstarší kategorie. Pokusím se je dotáhnout, ještě než se trať zúží na pěšinu, na které bych jen horko těžko mohl předbíhat. Odhad byl vcelku správný, blížím se k Ivanovi. Budu u něj včas. Vyhlížím, jestli jej vzít zleva nebo zprava.

Chyba. Měl jsem se dívat pod nohy. Zaškobrtnu a ve snaze nalézt ztracenou rovnováhu dopadám napřaženýma rukama na Ivanova ramena, jak ruka zákona. Udělat to někdo mně, už ležím. Ještě že on to ustál a oba nás udržel na nohou.

Mumlám zmatenou omluvu. Myslí si asi něco o pitomcích a pouští mě před sebe. Ani na Cukráku jsem nevybočil ze série mizerných výsledků. Výklus zpátky ke startu vše korunoval. Větev na kameni jsem si přišlápl tak šikovně, že se mi její druhý konec zabodl do lýtka. Dole jsem jen vyčistil ránu a raději se vypařil, abych ten den už nešířil zkázu.

Na další závod do Štěchovic jsem ani nejel vlastním autem, při závodě jsem byl opatrný a zachovával odstup od ostatních běžců. Jedinou náročnější činnost toho dne – montáž záchodového prkénka, jsem zvládl bez úrazu. Řada špatných výsledků sice pokračuje, ale sérii karambolů jsem snad konečně přerušil. V srpnu čekají další závody do kopce. Sliveneckou saň, Červenou horu ani Draháňskou rokli si nemůžu nechat ujít. Ale vy kolem, radši si na mě dejte pozor. Co když to bude pokračovat?

Mirek Kratochvíl