Jan Hlavička

Velbloud má hrby. Každé ráno vyjde slunce. Země je kulatá. A pan doktor Hlavička vždycky přepálí začátek. Tyto danosti jsou absolutní a nelze s nimi nic dělat. O té poslední jsem se přesvědčil 13. 5. 2012 na pražském maratonu kolem deváté. Ale tentokrát jsem se rozhodl dodržet do puntíku, co mi naordinoval trenér Novák, děj se co děj. Brzdil jsem, co to šlo a svoji rozjařenost krotil před každým celým kilometrem. Až se mi za to Pavel Novák po závodě smál.

Co tomu všemu předcházelo? Lehké nastydnutí ve středu, nejistota a nervozita, setkání s Danielem Orálkem v Expu, který jen tak z legrace běhá 180 kilometrů v kuse, Ivem Domanským, nesmírně bodrým trenérem – srdcařem… a hlavně poslední noc. Nebudu lhát – převaloval jsem se do půl druhé. Jak už jsem psal, chtěl jsem to prostě dát. Skoro za každou cenu. Poslední těstovinová večeře, u které mi jako apoštolové seděli Pamycoin, Extreme Power Gel, Preventan Neo, Power Drink, Magnesium, Ibalgin, Celaskon, No Cramp Go and Vin Formula, Kolafit, Anacid, BCAA a samozřejmě Opodeldok. Nutilo mě to zamyslet se, kam až tohle může dojít.

Ráno jsem potkal v koridoru Marka Janků. Shodli jsme se, že tahle noc nebyla úplně standardní. Vymrzli jsme před startem a jako gentlemani jsme si popřáli hodně štěstí. Vyběhli jsme společně do prochladlé Pařížské, minutu po elitě…

4:15 na kilometr bylo prostě moc rychle, tak před každým kilometrovníkem rozverně klušu. Je příjemně a objevuji jedno ze základních pozitiv rychle běženého maratonu – utrpení na hranici možností 3 hodiny se dá snést. Delší je už opravdu pro ostré hochy. Prostě mi to tentokrát příjemně odsejpá. Tak si jedu na 3:05:00. Zatím dobrý. Na 25. kilometru se mně zmocňuje trochu strach. Tady, na Strakonické poušti to loni kleklo. Běžím s respektem a čekám na první příznaky únavy a nevyvedeného závodu. Nic se neděje. Dokonce i na 35. kilometru jsem ve fajnu. Nepočítám-li složitou aritmetickou úlohu: přičti k času 2:36:00 čtyři minuty a 20 vteřin. Mozek mě v té chvíli rozhodně nepodržel. Tak se přestávám koukat na hodinky a prostě to mydlím… Kdo mydlí, má za tři: 3:03:07. Je to tam! Pařížskou si tentokrát užívám jako nikdy. Život je někdy krásný…

Maratonská příprava mi vrhla do cesty spoustu zajímavých lidí, včetně Marka, se kterým doufám zůstaneme v kontaktu. Rozdíl mezi nejchladnějším a nejteplejším tréninkem byl 50 stupňů, naběhal jsem stovky zimních a jarních kilometrů a nezranil se, už vím, co to je GA1 a GA2… Je toho hodně, co mi poslední měsíce přinesly. Jsem rád, že jsme to s Pavlem dokázali. Jde to. Nyní, zaplaven endorfiny a laktátem, nevím sice jak, ale ano…

Komentář trenéra Pavla Nováka

Výkon Honzy hodnotím jako velmi dobrý a vyvážený. První desítka byla sice nejrychlejší, ale rozdíl mezi první a poslední desítkou byl pouhých 27 sec, což nelze považovat za chybu, zvláště, když třetí a čtvrtá desítka byly na chlup stejně rychlé – což dokazuje, že nedošlo prakticky k žádnému zpomalení v souvislosti se zvýšenou únavou.

Abych řekl pravdu, je to pro mě trošičku překvapení, protože jsem předpokládal zhoršení výkonu o 5–8 sec/km v posledních cca 7 km. Výsledný čas 03:03:07 považuji vzhledem k výkonům v trénincích za odpovídající a jsem rád, že Honza dokázal prodat to, na co měl, což také není automatická záležitost a vyžaduje to jistou dávku disciplíny.

Chtěl bych mu veřejně poděkovat za spolupráci, prokázal, že dokáže správně směřovat svoje energie směrem k vytyčenému cíli, a pravidelně na sobě pracovat i ve chvílích, které musely být pro něj velmi náročné, když si představíme, co všechno na něj jeho povolání nakládá. Stát hodiny u operačního stolu, kde se musí velmi soustředit na to, co dělá, pak se večer sebrat, a jít na náročný trénink, to zdaleka nedokáže každý.

Gratuluji k velmi pěknému výkonu Markovi Janů! Je vidět, že ke stejnému cíli může vést vícero cest. Každý by si měl najít tu svou a to je na tom všem snad ta nejdůležitější a zároveň nejhezčí věc.

Marek Janů

Pondělí ráno. Spal jsem dobře. Nohy bolí. Hlava to nebere. Hotovo. Dobojováno. Je to za mnou. Nečekal jsem to. Žádná krize, žádná zeď, žádné křeče, nic. Jen úžas. Osobák je mrtev – ať žije osobák! O 14 minut. Obrovská úleva. Napětí a nejistota. Všechno je pryč.

Na startu byla zima, po startu tlačenice. Rozumně běžet se dalo až někde na Karlově mostě. Ivo Domanský mi připravil dva rozpisy časů, oba s postupným zpomalováním, jeden pro ideální podmínky na 3:08 a druhý na „pouhé“ překonání osobáku na 3:16. Počasí bylo ideální, volba byla jasná. První kilometr byl ale velmi pomalý. Na pátém to byla ztráta skoro minutu a půl. Okamžik pravdy. Kašlu na rozpis, běžím na pocit a snažím se nezpomalovat. Jen si občas kontroluji, jestli se ztráta nezvyšuje. A doufám. Doufám, že to vydržím. Odškrtávám kilometry. Svaly se ozývají někde na patnáctém. Je mi to jedno. Důležitá je hlava.

Od Prašné brány vnímám běžce v šedém triku s červeným šátkem. Běží dobře, stabilně. Od pětadvacátého jdeme spolu, povídáme si a pomáháme až do cíle. Rasťo díky! Občas mávám na mažoretky, muzikanty a spoluběžce. Pomáhá to. Je těžké se soustředit jen na běh tři hodiny v kuse. Poctivě občerstvuji a chladím. Jeden gel na desítce, druhý na třicítce. Výběh z tunelu, kostky, Pařížská, sprint do cíle. Konec. 3:06:25, čistý čas ještě asi o minutu méně.

Jak to tedy je s tím Hansonplánem? Funguje to? Na první pohled ano. Původně jsem chtěl 3:30, když se v tréninku dařilo, přehodnotil jsem to na překonání osobáku. Po povedeném půlmaratonu jsem začal tajně doufat, že by to mohlo být ještě lepší. Přesto mám z tréninku smíšené pocity. Dopadlo by to stejně, kdybych trénoval jinak? Nevím. Co bych ale mohl vzkázat jiným běžcům, je to, že je dobré mít plán a vést si deník. Tedy nic nového pod sluncem. A za druhé, maraton se musí běžet hlavou. Zkrátka univerzální hodnocení Hansonplánu asi neexistuje. Nejvíc podle mně záleží na individuálním přístupu a zkušenostech.

V jednom z předešlých komentářů jsem psal, že takovýto typ tréninku se mi nezdá vhodný pro úplné začátečníky. Myslím si to pořád. Zkušenějším hobíkům bych ho určitě doporučil. Původně se mi zalíbil z důvodu zdánlivé časové nenáročnosti, Málokdy přes 20 km vypadalo dobře. Na druhou stranu, trénink 6× v týdnu se ukázal téměř nezvladatelný. Navrhuji variantu pro běžce s nedostatkem volného času. Hanson-Máraplán. Hlavní pravidlo: lepší 4–5 poctivých tréninků než 6 odfláknutých. Ale dost řečí, koho to zajímá, může to vyzkoušet sám 

Komentář trenérského konzultanta Iva Domanského

Na závěr…

Oba naši „pokusní králíci“ dopadli víc než dobře. Moje úloha v celém pokusu byla ovšem mnohem snadnější než Pavlova (pozn. redakce – Pavla Nováka, trenéra Jana Hlavičky), on byl skutečným trenérem, já pouhým konzultantem, protože plán připravili Hansoni.

Dva dny před maratonem jsem Markovi poslal návrh tempa rozdělený do jednotlivých „pětek“. Zavrhl jsem detailní rozpis po kilometrech, protože s tím mám špatné zkušenosti z vlastní závodní kariéry.

Propočítal jsem dva návrhy tempa a pracovně to nazval „suché“ a „mokré“ časy, při čemž „suché“ časy byly rychlejší. O zlepšení osobního rekordu Markem jsem nepochyboval a jako nejpravděpodobnější viděl čas někde mezi „suchou“ a „mokrou“ variantou.

S čistým časem na úrovni 3:05 jsem ovšem nepočítal, to musím přiznat.

Při maratonu jsem Marka viděl na 26,5 a 29. km (v blízkosti žel. st. Praha – Smíchov). Byl v neuvěřitelné pohodě, na moje volání reagoval úsměvem a na tom 29. km mě míjel v čase 2:07 hod. Bleskově jsem spočítal, že má na zbývajících 13,2 km nejméně 65 minut a podle dosavadního tempa se může přiblížit oné hranici 3:05, tak jsem to na něj zařval.

Kvůli tiskovce jsem nemohl Markovi poblahopřát přímo v cíli, ale až dodatečně v hospodě U Rudolfina.

Dneska si už jen říkám – pokus se podařil. Ano, kondiční běžec je schopen zaběhnout podle tohoto plánu (šitého na jiné terénní a podnební podmínky, ale přece jen použitelného) i s občasnými nezaviněnými výpadky docela slušný čas, aniž by musel hltat kvanta kilometrů. Plán tedy může sloužit jako inspirace všem, kdo by chtěli maraton běžet, ale protože nemají dost času na objemově náročnou přípravu, svůj úmysl nikdy nerealizují.

Marku, díky, byla to dobrá zkušenost pro oba.

Redakce děkuje za spolupráci na celém seriálu oběma běžcům, jejich tréninkovým konzultantům a Vědeckému a servisnímu pracovišti tělesné výchovy a sportu CASRI.

Na titulní fotografii oba běžci s trenérskými konzultanty bezprostředně po pražském maratonu.

Jan Hlavička a Marek Janů jsou dva kondiční běžci, kteří se připravovali podle dvou různých tréninkových plánů na květnový Volkswagen Maraton Praha. Jejich snažení jsme sledovali od ledna v seriálu.

Tréninky Honzy Hlavičky ušil na míru jihlavský maratonec a trenér předního českého vytrvalce Roberta Krupičky Pavel Novák provozující svou maratonskou školu.

Marek Janů se připravoval podle univerzálního tréninkového plánu bratří Hansonů. Jeho tréninkovým konzultantem byl bývalý vytrvalec a trenér Ivo Domanský.