Maratonská rekapitulace

Jedním z „kdyby“ byla rychlost. Tak, jak jsem krizi očekávala, tak se v podstatě ani nedostavila. Možná teda měla na trasu namířeno, ale rozpustila se v dešti. Nebo jsem ji přes tu zimu necítila. A tak spekuluji, zda jsem to nemohla zvládnout rychleji a pokořit pro mě bájnou hranici 4 hodin. Běželo se mi pohodově, tedy až na posledních asi 5 km pro šílenou bolest kolen, tak to přikrmuje moje pochybnosti, zda tempo nemohlo být svižnější.

Teď se mi to snáze píše, ale na trati bych se zřejmě k vyššímu tempu nedonutila, ani kdyby přede mnou táhli některou z mých oblíbených pochutin. Ostatně myšlenka „co všechno do sebe nacpu, až doběhnu“ mě dlouho doprovázela po trati.

Mít myšlenku, nápad či téma na trať je, aspoň pro mě, docela důležitá. Když je, tak kilásky ubíhají, ani nevíte, jak. Když není, tak se vám zdá, že se ploužíte, i když běžíte rychle, sledujete každý kilometrovník a s nadšením očekáváte každý další.

Jaké další kdyby? Kdyby nepršelo a bylo jen zima, kdybych neběžela v bundě a ještě v tom slavném pytli, kdybych přece jen o trochu víc trénovala… Teď už to tolik neřeším, ale zná to myslím každý. Neběhám maraton každý týden, tak mi chvíli trvá, než si to přeberu. Buď se řeší to, nač jsme zapomněli, co jsme nedocenili či přecenili, ale nakonec stejně zůstane jen to hezké. Už si ani pořádně nepamatuji, jaká mi byla v cíli zima, že jsem měla modré rty, ani jak mi čvachtalo v botách.

A pozitivní kdyby byla: kafe před závodem mi pomohlo. Probrala jsem se a dobře naladila. Méně znamená více. Ubrala jsem tentokrát v přípravě na objemu a nebyla unavená, naopak natěšená, a to nejen hlavou, ale i nožičky byly nedočkavé. Neměla jsem ambice na osobák. Běžela jsem v klidu a nesledovala tempo každý kilometr, ale jen na každých 10 km. I kdybych ostatně chtěla, tak stejně byly jen po 5 km, až po 40. km dodali tabule na každý.

V těchto dnech regeneruji. Tzn. že běhám, když se mi chce, jak dlouho se mi chce, a taky se mi stane, že se mi vůbec nechce. Dávám tomu čas, Pražský maraton daleko a jiný zatím nemám v plánu. I když… Něco v lednu by se hodilo, že by nějaký ten novoroční? Jak na Nový rok, tak po celý rok?

Co bych to byla za ženskou, kdybych se závěrem nezmínila o hubnutí. Přemýšlím, jak uskromním své chuťové požadavky. Nyní je na to nejlepší doba, nemusím „zbrojit“ do zásoby, tzn. mohla bych snížit procenta tuku v těle. Prý se nemá bílá mouka, bílý tuk a bílý cukr. Jak jednoduché. Teda aspoň ultramaratonec Dean Karnazes to radí a dodržuje. Už jste jeho knížku četli?