Už na cestě do místa určení, kdy metro postupně sbíralo čím dál víc podezřelých osob oblečených do běžeckých modelů, mi začal běhat mráz po zádech očekáváním a vzrušením. Focení Tragédů jsem už nestihla, ale i tak jsem před hotelem Intercontinental našla klubko známých lidiček a hlavně svého trenéra a vodiče v jedné osobě. Miloš vypadal skvěle – s číslem 2:30 na hrudi a na zádech, s připnutým tahákem s mezičasy, s vlajícími modrými balonky a kravským zvoncem byl neodolatelný. Toho jsem měla v plánu se držet, alespoň „prvních 18 km“, jako klíště.

Množství běžců a diváků připomínalo mraveniště. Najednou jakoby nějaký mravenčí stařešina dal nenápadný pokyn celému mravenčímu klanu, běžci se začali seskupovat do útvaru, který byl ohraničený zepředu startem, ze stran zátarasy a vzadu asi hotelem. Dobrá nálada, ale zároveň i napětí rostlo. V tom padl výstřel (všichni zůstali naživu) a pražskými ulicemi se rozezněla „Má vlast“. Můžu říct, že to byl dobrý spouštěč emocí. Se zvlhlým okem a úsměvem od ucha k uchu jsme se pomalu dostali na start. Jen co jsme před sebou měli dostatek místa, přešli jsme do běhu.

Společně s Buldokem jsme si běželi tempem udávaným Milošem. Postupně jsme mu dovolili, aby nám kryl záda a najednou se nám ztratil. Asi na 4. km jsme za sebou už žádné modré balonky ve vzduchu neviděli. „Když musíš, tak musíš“, jak se říká v jedné reklamě. Přeci se nenechám brzdit nějakou ultramaratonskou hvězdou, no řekněte!

Běželo se mi skvěle. Lehké nohy, spokojený žaludek, dostatečná zásoba kyslíku a fandící diváci kolem trati. To mě bavilo, mávat fanouškům, dávat jim dík za jejich podporu. Na několika místech nám dokonce k tomu hrály i kapely. Navíc, co jsem v rychlosti stačila zaznamenat, že výběr repertoáru nenechali náhodě. Zněly písně s příznačnými texty typu „… sílu máš, běžet dál…“. Určitě na tom něco je, nadopovaný člověk adrenalinem a endorfinama funguje tak nějak jinak, lépe. Prostě jsem si to užívala.

Na občerstvovačkách jsem se snažila pravidelně doplňovat tekutiny. Bylo to spíše takové osvěžení, z kelímků to i při chůzi šplouchalo ven, takže nešlo o klasické pití, kdy člověk zalije vyschlé útroby. Každopádně mi to stačilo. Jen mě po několika doušcích studené vody na druhé občerstvovačce vzala mírná křeč do břicha. Říkala jsem si, že na příští si dám čaj. Jenže ten bohužel už na mě nezbyl. Vodu jsem si tedy nejdřív ohřála v puse a pak pustila do potrubí.

Trochu mě zarazilo, že na občerstvovačkách nebylo žádné jídlo. Nevadilo. V kapsičce jsem měla připravený hroznový cukr a pro případ nouze i tyčinku. Prý by měl člověk dostat něco do žaludku na každém 10. km. Na 15 km jsem cítila, že by to chtělo trochu energie. Pod Nuselákem jsem tedy do sebe hodila kostičku hroznového cukru.

Běželo se mi pořád parádně, i když nohy začínaly být unavené. Nechala jsem se vést vlastním tempem a neustále jsem, ani nevím jak, předbíhala běžce před sebou. Fanoušci dlouho už nikde, najednou jsem si potřebovala s někým povídat (Buldoka jsem už nechala taky za sebou). Ale oslovený spoluběžec, který se mi nachomýtl do cesty, na otázku „Jak se Ti běží?“ jen na mě pootočil hlavu a z jeho pootevřených úst se vydral nějaký neidentifikovatelný zvuk. Ale držel se statečně.

Na Smíchově jsem se míjela se skupinkou kolem vodičky Katky na 2:15. Drželi se jí jak pijavice. Věděla jsem, že nejsem daleko za nimi. Nikam jsem se ale nehnala a držela si pořád stabilně své tempo. Musela jsem šetřit síly a nohy byly už unavené víc než jen trochu. Dva kilometry do cíle! Na mostě před Národním divadlem se mi začalo dělat trochu slabo. Ještě jsem si tedy kousla do tyčinky připravené pro strýčka příhodu. Byla moc dobrá, a hlavně mi dodala energii opřít se do posledních 2 km.

Několik desítek metrů před cílem mě dohnal přítel, který mě provázel po celou trať s foťákem a hlavně svojí podporou. Když zjistil, že jsem na tom dobře, jal se sprintem blížit k cíli, aby zachytil onen historický moment, kdy svou hrudí protínám cílovou pásku. Před sebou vidím sytě modrý koberec a hlavně bránu s nápisem „Cíl“. Dobíhám, někdo mi dá do ruky nějaký celofán. Všichni se do něj zamotávají, dělám automaticky to samé. S třesoucí se bradou se posouvám dál a nějaká slečna mi dává na krk medaili. Chvíli se zmateně pohybuji mezi doběhnuvšími sportovci, kelímky, slupkami od banánů a já nevím, čím ještě. Poté se ke mně prodere přítel, vrhám se mu kolem krku a jen brečím.

A chcete vědět za kolik? S přešlapováním na místě 2:15:50, bez přešlapování 2:10:52. Tímto chci poděkovat všem za krásný zážitek, super atmosféru, která se nám podařila vytvořit a hlavně svému trenérovi za jeho profesionální dohled.

Lenka Balíková

Když mi Lenka tenhle článek posílala k okomentování, uvedla to slovy: "posílám ti to, je to trošku delší a mám vlhko v očích“. Musím říct, že já mám vlhko v očích v tuto chvíli. Jsem moc rád, že si to Lenka užila a je mi líto, že na nějakou dobu tohle naše povídání končí. Neboť Lenka má na rozdíl od jiných tolik Filipa, že si nechce tenhle krásný zážitek hned tak nechat zkazit třeba utrpením na maratonu. 

Upřímně řečeno o Lence jsem od první chvilky ani na moment nepochyboval, že by půlmaraton neuběhla. Už když jsem ji viděl vloni v létě ve Studené, ačkoliv tam s běháním začínala, bylo na ní vidět, že pohyb má v krvi. Před pár týdny v Chytrově se pohybovala po lesních cestách ladně, lehce a křepce. Jsem si jistý, že za rok se budeme společně připravovat už na celý maraton a že ani vy toho nebudete ušetřeni. 

Už vloni, kdy jsme psali, tehdy na stránkách MF Dnes, společně články s Bárou Žehanovou, jsem si uvědomil, jakou ohromnou sílu má, když čtenáři mohou v přímém přenosu týden co týden sledovat, jak se jejich oblíbenkyně připravuje, co všechno prožívá a jak se se všemi nástrahami vyrovnává. Obdivuji jak Lenku, tak Buldoka, tak za loňský rok Báru, že se k tomuhle psaní odhodlali, protože není lehké se stát vyslancem těch, kteří si do vás promítají své sny a své naděje. O to větší radost mám z Lenky, že jí její odvaha přinesla takovou radost a naplnění a navíc krásný výkon. 

Co přinesla spolupráce s Lenkou mně? Určitě velkou radost z toho, že vše tak lehce a v pohodě zvládla a taky jistotu, že svým příkladem přivedla k běhání hodně dívek a žen, které jí tajně držely palce a říkaly si: „jestli to ta Lenka zvládne, tak jdu do toho taky!“ 

Lenko dík za mne a za ty, kterým jsi dodala odvahu.

Miloš Škorpil