Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Z historie běhu: Ron Clarke (2.část)

Miloš Škorpil | 30.06.2006 | přečteno: 14607×

Atletická část OH v Tokiu (1964) začíná prvním finálovým závodem, během na 10 000m. Na start se řadí třicet nejlepších vytrvalců světa. Je mezi nimi olympijský vítěz z Říma, sovětský běžec Pjotr Bolotnikov. Je mezi nimi i současný světový rekordman na 6 mil, Australan Ron Clarke.

?t?te první ?ást

clarke1.jpg

Vytrvalci jsou tvrdí hoši a tak o n?kolik dní zkouší Clarke reparát na polovi?ní trati. Tady  je pro n?j výhodou, že favoritem je n?kdo jiný. Francouz Michel Jazy. Pozd?ji o tomto závod?, který celý propršel, noviná?i napsali, že Jazy utopil své nad?je v blát?. Ani tento závod favorit nevyhrál, nevyhrál však ani Clarke. Z Tokia se tak Clarke vracel s jedinou, nejmén? cen?nou medailí. Kdyby se olympiáda konala n?který rok mezi Tokiem a Mexikem, nebylo by asi o vít?zi alespo? jednoho vytrvaleckého b?hu pochyb, ostatn? noviná?i v t?chto letech o n?m psali takto:

      „Clarke p?ekonává sv?tové rekordy jako na b?žícím pásu“

      „Clarke je nejlepším b?žcem sezóny na deset kilometr?“

      „Clarke jako první b?žec historie p?ekonává hranici t?inácti a p?l minuty v b?hu na p?t kilometr?.“ (Rok po tokijské olympiád?)

      „Clarke jako první b?žec historie p?ekonává hranici t?inácti minut a dvaceti vte?in v b?hu na p?t kilometr?.“ (Dva roky po tokijské olympiád?)

Jenže v Helsinkách v roce 1965 b?ží závod na p?t kilometr?. Podle jmen ú?astník? je p?edem jasné, že to bude závod sezóny. Po jeho skon?ení statistici konstatují, že to byl nejkvalitn?jší závod celé dosavadní historie b?hu na p?t kilometr?. A po?adí: Wiggs, Baillie, Schul, Keino, Hellad … a až sedmý Clarke. 

O rok pozd?ji se konají v Kingstonu Hry britského spole?enství. Na startu b?hu na t?i míle stojí i Ron Clarke. Doufá ve svoje první vít?zství ve velkém závod?. Doufá marn?. Vít?zí Keino, Clarke kon?í dv? vte?iny za ním. 

Po t?chto závodech noviná?i píší:

      „Clarke neumí závodit!“

*      „Clarke se bojí vít?zit!“

*      „Clarke umí b?hat jenom na ?as!“

Prý neovládá závodní taktiku. Prost? b?ží, pokud možno v ?ele, až se uštve. Prý za?íná mít z velkých závod? komplex. Prý se p?íliš zaobírá myšlenkou, že kone?n? jednou musí ve velkém závod? zvít?zit. Clarke b?há dál a tyto úvahy nechává noviná??m a „odborník?m.“ Na mítincích, které jsou po?ádány s tím, že po?adatel touží po tom, aby zde Clarke p?ekonal další rekord, mu ostatní soupe?i slouží jako vodi?i. A on zdolává další a další sv?tové rekordy. Ovšem na závodech, kde ostatní b?ží proti n?mu znovu a znovu podléhá. 

Je o ?em psát. Je ?ím bavit ?tená?e. Mluví se o Clarkov? tragédii. N?kte?í dokonce tvrdí, že Clarkovi nejvíce uškodilo, práv? to, že zapaloval olympijský ohe?. Prý to v sob? nese jako velký závazek. Prý ho svazuje, že práv? tehdy si stanovil za cíl, p?i pohledu na vít?zství Vladímíra Kuce, že jednou bude taky tak dobrý. Že se stane olympijským vít?zem a zárove? bude mít v držení sv?tový rekord. Že vystoupí skute?n? až na vrchol. Blíží se OH v Mexiku, kdyby tady Clarke zvít?zil alespo? v jednom závod?, bylo by zase o ?em psát. Nestalo se.

V b?hu na deset kilometr? zvít?zil Naftali Temu, v b?hu na p?t kilometr? zase Mohamed Gammoudi. Clarke byl na desítce šestý, na p?tce pátý. Tentokrát tedy ani ta bronzová medaile na n?j nezbyla. Po skon?ení b?hu na p?t kilometr? ?íkal: „Dal bych všechny své sv?tové rekordy, za jedinou zlatou olympijskou medaili.“

Nezanev?el však na atletické ovály a dál p?ekonával sv?tové rekordy. Rok po OH v Mexiku byl stále v tabulkách nejrychlejším b?žcem sv?ta na p?t kilometr?.

Když Ron Clarke skon?il, statistici spo?ítali, že v celkem 72 závodech b?žel p?t kilometr? pod 14 minut (Virén, Temu nebo Mills jen v šesti). Takže osobní tragédie? 

Ron Clarke k tomu s odstupem let ?ekl:

      „Vím, že mi ?íkají nejv?tší smola? mezi atlety. Ale tragicky to neberu. Sport mi dal hodn?. Jsem vd??en za všechna ta léta, za všechny možnosti poznat jiné zem? a jejich lidi. Ni?eho nelituji, ta prob?haná léta jsou nejkrásn?jšími v mém život?. Škoda jen, že ?as utíká a já musím z dráhy odejít.“

     „V posledních letech jsem si ov??il, že v?tšina lidí nedokáže pochopit m?j vztah k b?hu, k rekord?m, k vít?zstvím a porážkám… P?edevším chci ?íct n?co o otázce sebeuspokojení. Jeho hledání v b?zích na dlouhé trat? je podobné hledání vzdušných zámk?: práv? v okamžiku, kdy cítíte, že jste ho našli, vám uniká. Stalo se mi to i v Melbourne, v Londýn? i v Oslu. Brzy po vytvo?ení sv?tového rekordu jsem pocítil jakési roz?arování. P?išlo po vzrušených výk?icích a pozdravech publika, které uspokojené zprávou o novém sv?tovém rekordu odcházelo ze stadiónu. Osam?l jsem, mohl jsem si všechno v klidu promyslet, odevzdat se pln? svým pocit?m. A nadšení nezadržiteln? mizelo, zanechávalo m? skleslého. Od této chvíle se nový rekord stával objektem útoku ostatních sv?tových b?žc?.“

     „Sportovec toužící po superrekordech odejde ze sportu zni?ený, protože nep?ekonatelné rekordy neexistují… Když se probíjíme v souboji s únavou a bolestí k novému rekordu, objevujeme nové sv?ty. Víme, že stovky jiných b?hají práv? tak, a z?stávají za námi jen o pí?, ale i v tomto pomíjivém prvenství je jisté kouzlo.“

     „Mohu odp?ísáhnout, že v?li po vít?zství nemám o nic menší než jiní. Podle mne musí být hlavním cílem b?žce vít?zství. Jsem dokonce p?esv?d?en, že radost ze závodu plyne p?edevším ze samotného pr?b?hu boje, z napjatého souboje rovnocenných. Když jsem získal snadné vít?zství, byl jsem nespokojen?jší než po neúsp?chu ve vzrušujícím boji ve finiši.“

     „Možná proto, že jsem po neúsp?chu nev?šel hlavu, lidé soudili, že mám slabý charakter. Jinak bych p?ece po každé porážce musel prolévat krvavé slzy. V USA, Anglii i Austrálii všt?pují sportovc?m názor, že prohra v jakýchkoli mezinárodních závodech je národní hanbou. Za jednu z nejnesmysln?jších reakcí pokládám pokutu p?tiset dolar?, uloženou jistému basketbalistovi. Dostal ji ne za špatný výkon, ale proto, že si po proh?e svého mužstva hrál v autobuse na foukací harmoniku. Nereagoval prý na prohru dost zkormoucen?!“

Rekordman odchází

„Už p?ed mexickou olympiádou jsem si ?íkal, že bych toho m?l nechat. Ale v Austráli nebyl nikdo lepší a tak jsem trénoval dál. Byl jsem skv?le p?ipraven, trénoval jsem ve Font Romeu i v americkém Lake Tahoe. A p?ece jsem v?d?l, že nemám žádnou nad?ji. Olympijské hry v Mexiku byly fraškou, protože jsme se sm?li jen jeden m?síc p?ipravovat v p?im??ené nadmo?ské výšce. Ani ?ty?m?sí?ní trénink nad oblaky by nebyl sta?il vyrovnat náskok t?ch sportovc?, kte?í žijí v t?chto výškách trvale. Byl bych musel žít deset let v horách, abych m?l n?jakou šanci!

To nebyla ?istá olympiáda, ale olympiáda krevních t?lísek, festival hemoglobinu. Dob?hl jsem do cíle pátý na p?tku a šestý na 10 km, ale v cílové rovince jsem už ani nev?d?l, jak se jmenuji. V hlav? jsem m?l jedinou myšlenku – už abych dostal z láhve kyslík!

Pro naší dnešní p?edstavu jak to v Mexiku muselo vypadat, jsem našel zkušenost Clarka a Gammoudiho, kterou spole?n? u?inili rok p?e mexickou olympiádou p?i „Mezinárodním olympijském týdnu, který prob?hl na olympijských sportovištích v roce 1967.

„Byl jsem jako opilý! P?ilet?l jsem do Mexika na poslední chvíli, cítil jsem se ve skv?lé form?, byl jsem veselý, bezstarostný a smál se v duchu vážným tvá?ím svých soupe??. Pak jsem b?žel p?t kilometr? a m?l op?t pocit, že jsem n?co pil. M?l jsem nohy t?žké jako z olova, síla mi prchala každým nadechnutím a poslední metry, v marném finiši, se mi p?ed o?ima ukazovala krvavá kola. Byl jsem unaven stejn? jako v Japonsku, kde jsem vzdal na 35 km maratónu Asahi. Praštil jsem sebou na trávník stadiónu a v?bec se ani neptal po ?ase, v jakém jsem dob?hl… Bude to pot?ebovat delší aklimatizaci, jinak se tu nebude dosahovat vynikajících výkon? na dlouhých tratích.“

Clarke v závod? dob?hl na druhém míst? za Tunisanem Gammoudim ve slabém ?ase 14:41,8. Snad jenom na podporu jeho slov stojí dodat, že ihned po návrat dom? b?žel v Melbourne 5 000 m za 13:40,0, takže formu jist? m?l.

A co o tomto závod? ?íkal jeho vít?z Gammoudi, který na rozdíl od Clarka m?l na aklimatizaci celých deset dní? „Byl jsem unaven a rád jsem po závod? p?ijal kyslíkovou inhalaci. Ani mne to vít?zství nad Clarkem net?ší, vždy? p?ijel do Mexika dva dny p?ed závodem a jeho organismus na tom byl mnohem h??.“

„M?l jsem v život? sm?lu. V Tokiu jsem m?l šanci na desítce, ale byl jsem až t?etí. Ameri?an Mills a Tunisan Gammoudi byli tehdy v životní form?. Naši trené?i mi vy?ítali, že jsem m?l b?žet hlavou, takticky. Pro? prý jsem se utrhl z vedoucí skupiny a táhl za sebou b?žce, kte?í ?ekali jen a jen na finiš. Ovšem já tak b?hal vždycky. Vždycky jsem byl tempa?, tak jsem hrával své závody. Porážel jsem soupe?e vždy už na trati, ne až v cíli. Vyhrál jsem tak na t?i stovky velkých závod?, ale cožpak je ?lov?k stroj a musí vyhrát každý závod?  Všude, kam jsem p?ijel, cht?li ode m? po?adatelé, abych ohlásil pokus o sv?tový rekord! P?edhán?li se v podmínkách; kdybych se byl nestyd?l, mohl jsem si nahrabat jm?ní. Ale já jsem – jist? to zní dnes jako fráze – amatér! Já vždycky sportoval pro radost z b?hání, proto abych závodil, abych vyhrával! Dnes už mne to nebaví, ztratil se ten mladický zápal – a proto v?ším tretry na h?ebí?ek. P?enechávám dráhu mladším…“

Stojí za zapamatování – vzkaz všem b?žc?m

„Každý z vás se m?že stát šampiónem. Mnozí tvrdí, že jsou k tomu zapot?ebí p?irozené vlohy. To není pravda. N?kte?í olympijští šampióni byli v mládí mrzáci a m?li co dohán?t: mladíky stejného v?ku. A p?ece je p?ekonali. Úsp?ch v lehké atletice tkví v soustavném tréninku a ve správném p?ístupu k tomuto sportu. Krom? toho v dostatku vytrvalosti a v?le všechno vydržet. V?tšina mladých b?žc? d?lá tu chybu, že si p?e?te popis tréninku olympijských vít?z? a pokouší se je napodobit. Zapomínají na svou jedine?nost. Každý by se m?l snažit najít sv?j skrytý potenciál a ten rozvíjet. Každý by m?l mít snahu se zlepšovat v p?íprav? i v závodech. Nepovažuji za správné držet se p?i závod? zpátky a ?ekat až na finiš, a to všechno jen proto, abych zvít?zil. Snaha po vít?zství jist?, ale až tehdy, když jsem se pokusil zlepšit. To je jediná cesta k vrcholu.“ Na jeho tvá?i je smutný úsm?v, první st?íbrné nitky v jeho smoln? ?erných vlasech nazna?ují, že už má vrchol kariéry za sebou. Jeho ?erné o?i odrážejí melancholii. Je unaven a proto se rád vrací dom? k rodin?.

Život jde dál. Obchodní zástupce firmy Adidas pro celou Austráli, Donald William Clark, je váženým australským ob?anem: v tmavém obleku vypadá jako velmi dob?e prosperující obchodník nebo úsp?šný podnikatel. Jeho jméno prodává v Austrálii sv?toznámou sportovní obuv a Ron je pokládán za bohatého muže. Dv? auta a domek, který se po p?estavb? zm?nil v krásnou vilu (v?etn? parku a bazénu) nakonec o tom mluví výmluvnou ?e?í.
Pokud byste m?li možnost zhlédnout záb?ry ze závod?, jichž se zú?astnil, tak si povšimn?te jeho dokonalého dlouhého kroku, vynikající hospodárnosti pohyb?, paty dosahují výše lýtek a lokty tém?? nepohnuté. Celý jeho pohyb skýtá jedine?ný estetický zážitek. A pokud si myslíte, že diváci chodí na závody obdivovat jen vít?ze, jste na omylu, divák se rád podívá a ocení i toho, kdo pot?ší dokonalým pohybem. 

Rona sice už na atletické dráze neuvidíte, ale abyste nebyli tak docela ošizeni, p?e?t?te si popis toho, jak prožíval jeden p?ímý ú?astník pr?b?h úsp?šného pokusu Rona Clarka dne 14. ?ervna 1965 v Oslu, kde se poda?ilo Ronovi vytvo?it jeden ze svých skv?lých sv?tových rekord?, resp. dva na 6 mil a 10 000 m. 

Ale dejme již slovo onomu š?astlivci: Bariéry Bisletu jsou plné. Prodava?i ?okolády a zmrzliny se sotva protla?í. Po dráze chodí n?kolik muž? v ?erných uniformách a v bílých ?epicích, v ruce mají velkou troubu, kterou ob?as p?ikládají k úst?m a dirigují obecenstvo. Tribuna k sezení je prastará a n?co pamatuje.  P?ed hlavním vchodem se t?epetají vlajky národ?, jejichž závodníci se dnešního závodu ú?astní. Ze svého místa vidím ?eckou, anglickou, sov?tskou, švédskou, americkou, australskou, kanadskou a další… Závody za?ínají. Na 400 metr? p?ekážek vít?zí Ameri?an Whitney v ?ase 51,2, následuje disk muž?, jehož vít?zem se stává Ludvík Dan?k, když dává 64,55 m. Paráda, i my jsme p?idali svou trošku do mlýna.

Následují v rychlém sledu další disciplíny, ale všichni ?ekají na Running Rona. Kone?n? je to tady. Na dráze se objevuje Ron Clarke, muž, který p?ekonává sv?tové rekordy, jako by to byla naprostá hra?ka, jako by se narodil jenom pro toto. Jen on však ví, kolik to dá námahy, aby tak mohl ?init. Je 19.50. Probíhají poslední p?ípravy b?hu na 10 000 m, v jehož rámci se b?ží i 6 mil. Vítr naschvál vane siln?ji, jako by cht?l nazna?it, že Ronovi nic nedaruje. 

Na start se staví pouze t?i akté?i. Je 19:54 a muž v ?erném tílku a v bílých trenkách ost?e vyráží kup?edu. Za?íná závod s ?asem, jaký ješt? tento sv?t nevid?l. Když probíhá pode mnou, vidím, že jsem se mýlil, nemá na sob? triko ?erné ale tmav? modré. To však nem?ní nic na zkušenosti, že b?ží p?ímo pekeln?. Jedno kolo má n?co málo p?es 60 sekund. 

Krátký sest?ih, nádherné opálené t?lo, skv?le vypracované. Jeho nohy v bílých ponožkách a modrých tretrách tvo?í skv?lou symbiózu. Na jeho kont? ub?hnuté metry rychle p?ibývají. První kilometr 2:41,5 min. hlásí hlasatel. Mezi diváky to zašumí. V kapse mám kousek papírku, na n?mž mám napsány mezi?asy jeho p?edchozího rekordu v Turku, kdy b?žel 28:14,0. Proti tehdejšímu mezi?asu už má k dobru 1,9 sekundy. Má to tedy skv?le rozb?hnuté.

Je to jak vlna, která se ší?í celým sta?i?kým stadiónem. Vždy ta ?ást hledišt?, kudy probíhá, mohutn? skanduje. Ne, ?ve. O Seve?anech se tvrdí, že jsou studení jak psí ?umák, tady to ale rozhodn? neplatí. Hlasatel každou chvíli n?co oznamuje a nap?tí v hledišti stoupá, p?eskakuje z jedné ?ásti stadiónu na druhou, jak elektrická jiskra. Diváci už jsou p?ímo v extázi.

Další mezi?as, vyvolává nové nadšení. Kolem škvárového oválu visí plechové tabule s reklamami. Ty nyní slouží divák?m jako mohutné poklice: n?kdo do nich tlu?e, druhý kope, prost? každý se snaží ud?lat co nejv?tší kravál. Do toho se ozývá norština, angli?tina, švédština a další sm?sice jiných jazyk?, prost? zm?? jazyk? jak v Babylónu. A to všechno pro jednoho skv?lého b?žce, který se tu snaží o posunutí další hranice lidských schopností. 

Je tu prvních p?t kilometr? – obecenstvo se sm?je, tleská, dupe a jásá. Mezi?as 13:45,0. V Turku b?žel první p?tku za 14:02,0. Ron se vznáší po dráze jako pták, lehce, lehounce. Jako by nebyl v?bec unaven. Jeho krok je elegantní, zatímco na druhých dvou jeho souputnících je již vid?t únava, Ronovi pohyby jsou stále stejn? uvoln?né a ladné. Po?ítám kola a kontroluji ?as na prot?jších Longines. Zdá se mi tak neuv??itelné, že si myslím, že jsem se musel o kolo p?epo?ítat.

Ve vzpomínkách se vracím do ?elákovic o deset let zpátky (a taky p?edtím do Houštky), kde p?ekonával svoje sv?tové rekordy Emil Zátopek. Tehdy nás bylo v ochozech pouhých pár stovek. Emil d?el a d?el a nakonec sv?j další rekord vyd?el. Tehdy jsem si v duchu ?íkal, že není možné, aby n?kdo b?žel rychleji, aby ze sebe vydal víc než Zátopek, jehož obli?ej k?e?ovit? vyjad?oval námahu. Jak jsem se tehdy mýlil. Znovu pode mnou prob?hl Clarke, jeho rychlost je taková, jakou jsem spíš zvyklý vídat u b?žc? na 1500 m. Už podruhé p?edbíhá Clause Borsena  z Dánska.

Diváci už vidí, že jen n?jaká ne?ekaná událost by mohla úsilí toho b?žce p?ekazit a stup?uje své nadšení. A je to tady, Ron probíhá cílem. Stopky se zastavily na neuv??itelných 27:39,4. Rekord z Turku tak nevydržel dlouho a jeho hodnota (28:14,0) v porovnání s tímto ?asem se zdá zcela bezcenná, i když kolik b?žc? by za n?j dalo cokoliv. I dnes po tak?ka ?ty?iceti letech. 

Ron Clarke b?hal, tak jak b?hal. Jist? by byl rad?ji, kdyby ke sv?tovým rekord?m p?idal i vít?zství ve velkých závodech, na olympijských hrách zvláš?. Ale všechny ty komplexy, „fatální strachy“ a „ho?ké slzy“ jsou jen výmyslem noviná??. 

Protože víte co Ron Clarke pokládá za št?stí?

„Kdo m?že ?íct, co je to št?stí? Pro jednoho je to teplý koutek, pro jiného sklenice studeného piva. Já bývám š?astný, když b?hám po kopcích ve spole?nosti p?átel!“

 

Ze starých ?ísel ?asopisu Stadion uspo?ádal Miloš Škorpil

clark2.jpg