Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Už jen z tribuny: Hurá do světa na další lyžařské maratony

Už jen z tribuny: Hurá do světa na další lyžařské maratony
foto: archív behej.com (ilustrační foto)

Ivo Domanský | 06.08.2022 | přečteno: 7475×

Nejdřív zase zodpovím dotaz čtenáře, který se ptal, z kterého že závodu byla černobílá fotografie v předposlední Tribuně. Nebyl to závod, ale start Mladkovských kilometrů někdy počátkem 70. let, kdy se náměstí před hospodou, která tam dodnes je, tísnilo kolem 600 stovkařů. A ten poslední barevný snímek zhotovil rakouský fotograf při Dolomitenlaufu v roce 1979 – všimněte si historických artefaktů, jako jsou bambusové hole s kotoučky dole.

Život někdy tropí hlouposti a my jsme nuceni je prožívat. Večer před startem Marcialongy jsme se rozhodli namazat běžky tvrdými vosky, protože už několik dní předtím panovaly v noci mrazy i pod minus 15°C. Jenomže ráno po probuzení slyšíme, jak na okenní římsu dopadají kapky vody…

„Je zle, hoši,“ hlesl nejstarší z naší běžkařské výpravy, známý liberecký lyžař a atlet Jirka Bruncílk. „Přišla obleva.“

Tak rychle. Aniž jsme se koukli ven, škrábeme ze skluznice tvrdé vosky a roztíráme klistry. Vyjdeme z domu – hrůza. Mrzne, až praští. Pak nám to došlo. Náš ubytovatel, ten řezník, přitopil v kamnech, asi abychom se trochu ohřáli. No a jak roztával sníh na dlouho nepoužívaném komíně, kapalo to v našem poschodí na okna.

Za blbost se platí. Doběhli jsme na start a někteří kluci začali se škrabkami v holých rukou strhávat klistry, což, jak možná víte, je práce pro vraha. Řekl jsem si: pánbu se mnou, stejně je to marná práce, nechám to tak.

Start byl italský, to jest bordelářský. Na louce se tísnilo kolem 4000 běžkařů a přibližně pětistovka z nich protrhla několik minut před oficiálním startem pořadatelský kordon a s lyžemi na ramenou se hnala ulicemi Moeny. Organizátoři tu masu nedokázali zachytit a tak předčasně vypustili i ostatní. Kde myslíte, že jsem shodou okolností byl? Řízením osudu v té první pětistovce. Za Moenou jsme nasadili lyže a dostali se konečně na trať. Protože dráha byla úzká a lyžařů hodně, projížděla zrovna kolem nás řekněme horší špička z hlavního startu.  Zapojil jsem se do lidského proudu a makal.

Měl jsem tehdy ještě z běžeckého tréninku slušnou fyzičku a tak jsem to na legendárních sapporech s klistrovou mázou rval jako o život. Jelo se nejdřív údolím Fiemme na obrátku do Canazei, poté po druhém břehu říčky znovu do Moeny. Bylo slunečno a teplota stoupala, takže mi najednou ten klister začal pomáhat.

Za Predazzem, kde toho ti slabší mohli nechat, byly ve stopě kaluže a já si docela lebedil, přesně podle okřídleného rčení, že štěstí se občas unaví a sedne si i na vola.  Tehdejší trasa byla o dost jiná než ta, na které se největší italský lyžařský dálkový běh koná dnes. Údolím Fassa se jelo až do Moliny, odkud následovalo nekonečné stoupání na hřeben před Cavalese a závod zakončoval dlouhý sjezd s cílem na náměstí. Ten dojezd byl nezapomenutelný i proto, že podmínky byly tehdy mimořádně kruté a promazali skoro všichni. Zvládl jsem Marciu za necelých osm hodin, což stačilo k umístění na začátku druhé poloviny startovního pole, ale ještě o čtyři hodiny později dojížděli již za úplné tmy poslední běžkaři a cestu jim osvětlovaly louče a misky s živým ohněm.

V průběhu následujících deseti let se mi podařilo absolvovat také řadu dalších lyžařských maratonů. Krátce před zánikem socialismu se mi podařilo získat místo v zájezdu Sportturistu, který mířil na nejslavnější světový běžkařský maraton, na Vasaloppet ve středním Švédsku.

Vasův běh je velkolepá severská sága a bohoslužba v chrámu klasické lyžařiny. Špičkoví světoví běžci včetně našeho Řezáče jezdí těch 89 km pod čtyři hodiny, poslední borci na to potřebují skoro trojnásobek času.  Trať není technicky náročná, žádné velké kopce ani sjezdy, stoupání je prakticky jen na druhém kilometru v Sälen, kde se trať  zužuje a zadní vlny tady hodně ztrácejí.

My jsme jako nováčci Vasáku vyjížděli z úplně poslední vlny. Co je na Vasově běhu nejhorší, je asi ta jeho nekonečnost a fakt, že jedete desítky kilometrů zalesněnou a liduprázdnou krajinou, kudy před téměř 500 lety prchal švédský král Gustav Vasa před dánskými dráby.  Jen výjimečně se kolem trati objeví samota, dva tři domky a červeně natřené stáje nebo stodoly a na tomto jediném obydleném místě v širokém okolí byla zpravidla i občerstvovací stanice s pověstnou švédskou borůvkovou polívkou „blabar“, která je závodníkům servírována teplá. Docela by mne zajímalo, jestli ji od té doby už nenahradily nějaké modernější drinky… (nenahradily – pozn. red.) Některým z nás se po ní udělalo špatně, ale mně chutnala.

Do sousedního Norska na klasiku zvanou Birkebeiner jsem se dostal až dlouho po odstranění železné opony, ale zmíním se o ní v tomhle pokračování, věnovaném běžkám.  Musím opět začít historickým exkursem do dávné minulosti, kdy malé Norsko okupovali pro změnu Švédové a pro zachování norské koruny bylo třeba zachránit sotva narozeného kralevice. Tohoto úkolu se ujali dva sedláci, jejichž jména jsou dokonce zapsána v dobových kronikách, i když se jednalo o „sprostný“ lid.  Norští sedláci museli být už ve 13. století zdatnými lyžaři a tak s princátkem na zádech uprostřed severské zimy projeli nebezpečnou oblastí a tím zachovali Norsku vládnoucí dynastii. Když onen princ dospěl, podařilo se mu znovu získat trůn a prý patřil k nejlepším panovníkům země.

Na připomenutí těchto událostí absolvují lyžaři  trať mezi městy Renou a Lillehamerem (55 km) s povinnou zátěží na zádech, jako by jeden každý z nich nesl v baťůžku toho malého následníka trůnu.. Na startu nám skutečně batohy vážili, jestli máme povinnou zátěž, v cíli to ale už nekontrolovali.  Profilem je trať mnohem náročnější než Vasův běh, překonává se na ní horský hřeben, takže první polovina prakticky stále stoupá.

Z dalších cest za lyžařskými běhy stojí za zmínku naše cesta do Murmanska v roce 1981. Ta začala v Praze u Sport-turistu a pokračovala letecky přes tehdejší Leningrad.  Individuálně se tam cestovat nedalo, ale Murmansk byl pro turisty otevřeným městem i v dobách SSSR a přes cestovku to tedy šlo.

Svátek severu se koná vždycky začátkem dubna, to ještě jsou na poloostrově Kola sněhové podmínky vynikající. Dvě závodní trati (56 a 28 km) vedly velkým okruhem tundrou a přes zamrzlé jezero, lidská sídla jsem na celém okruhu neviděl. Ještě před závodem jsme v Murmansku zažili pravý „buran“, tedy sněžnou bouři.

Na společném startu obou tratí byla tisícovka lyžařů, Rusové s výjimkou jejich reprezentace ještě stoprocentně na dřevěných běžkách sovětské výroby. Většina závodníků skončila po prvním okruhu na metě 28. kilometru, za celý druhý okruh jsem předjel jednoho jediného soupeře. Oni to uměli i na těch svých práskačkách.  Na večírku pro zahraniční účastníky jsem potkal tehdy slavného Rakušana Meyera, který tuším o rok dříve vyhrál Vasův běh. Moc se divil, když v Murmansku skončil čtvrtý nebo pátý, ač měl plný servis. To my z Československa a s nimi pár dalších exotů z Německa a Itálie jsme se ani nedivili, že prakticky všichni uzavíráme startovní listinu. „Nýmandi“ tehdy na startu Svátku severu neměli mís­to.

Pokračování příště

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

idomansky 20.12.2022 14:07:59

Nejdřív zase zodpovím dotaz čtenáře, který se ptal, z kterého že závodu byla černobílá fotografie v předposlední Tribuně. Nebyl to závod, ale start Mladkovských kilometrů někdy počátkem 70. let, kdy se náměstí před hospodou, která tam dodnes je, tísnilo kolem 600 stovkařů. A ten poslední barevný snímek zhotovil rakouský fotograf při Dolomitenlaufu v roce 1979 – všimněte si historických artefaktů, jako jsou bambusové hole s kotoučky dole.


Odkaz na článek
Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.