Poměrně brzy jsem si vyběhal druhou výkonnostní třídu, která se v zásadě počítala podle procenta ztráty na vítěze, ale bylo možné ji získat jen na určitých vybraných závodech. Protože byla v tomto směru největší konkurence v Praze a okolí, jezdili jsme za účelem získání výkonnostní třídy třeba až na Šumavu, do jižních Čech nebo na Slovensko.

Orientační běh mě zaujal hlavně tím, že na rozdíl od našich silničních běhů je to většinou akce pro celou rodinu, závodí táta, máma i děti, pochopitelně každý v jiné kategorii. Zatímco běžkyň na silnici bylo tehdy jako šafránu, na orienťáku tvořily třeba čtvrtinu startujících. Hodně jich jezdilo i s malými dětmi a viděl jsem na vlastní oči, jak šestiletí kluci a holky sice ještě neuměli číst, ale ve značkách na mapě orientačního běhu se už vyznali. Na vícedenních závodech to někdy vypadalo jako v mateřské školce, ale myslím si, že tento spartánský způsob výchovy byl těm dětičkám jen ku prospěchu.

Dále mi bylo sympatické, jak pružně dokázal orientační běh reagovat na nové podněty a jak byl často inspirací pro poněkud těžkopádné atletické rozhodčí. Už tenkrát dokázali „bafuňáři“ zvládnout žebříčkové závody o tisíci účastnících bez stresu a výsledky byly hotové brzy a obešly se bez protestů, i když na různých tratích intervalově startovalo současně několik závodníků. Byly to zkušenosti z orientačního běhu, které pomohly v 80. letech  zvládnout návaly startujících na Velké Kunratické.

A konečně, na orienťáku byli už tehdy klasifikováni běžci veteránského věku v pětiletých kategoriích, kdežto v bězích mimo dráhu se někdy obtížně prosazovala jediná veteránská kategorie – nad  40 let. A také s použitím čipů přišli orienťáci v převážné většině dříve.

Mou největší sportovní aktivitou kromě běhu však byla sportovní chůze. Zřejmě jsem pro tuto zvláštní atletickou disciplínu, kterou mnozí atleti ovšem za atletickou nepovažují, měl daleko větší talent než pro běh. Pro moji náturu je ale typické, že jsem se za chodce nikdy úplně nepovažoval. Snad nejvíce jsem se chůzi věnoval v šedesátých letech, později již jen v kombinaci s během. Chodil jsem postupně v dresu Slavie VŠ Praha, Lokomotivy Kladno a ještě v pokročilém veteránském věku jsem získával body pro Sokol Dolní Zálezly (u Ústí nad Labem), VTŽ Chomutov a s chůzí jsem se loučil v druholigové Lokomotivě Beroun, kde jsme s bývalým reprezentantem Romanem Slámou, dále s pořadatelem dnešní Konopišťské desítky Honzou Mayerem a s Milošem Strnadem tvořili  berounský chodecký „modrý balet“. Podařilo se tehdy (bohužel pouze na dva roky) obnovit kdysi slavný chodecký závod Praha – Beroun.

Chůze jako atletická disciplína nemá u nás na růžích ustláno. Je totiž jediná, kde o úspěchu či neúspěchu závodníka rozhoduje kromě talentu a tréninkové píle činitel subjektivní, kterým je rozhodčí. Aniž bych kohokoli z arbitrů obviňoval ze zaujatosti, zažil jsem během své dlouhé chodecké kariéry řadu naprosto nevysvětlitelných diskvalifikací. A naopak, určití chodci (včetně několika tehdejších reprezentantů) si mohli dovolit téměř vše. Aby mne snad někteří čtenáři apriori neobviňovali ze zapšklosti, musím vzápětí dodat, že já osobně jsem nepatřil k těm často vylučovaným. Na padesátce Praha – Poděbrady se mi to během mých 16 startů stalo pouze jednou (a to naprosto oprávněně) a na dvacítkách – pokud se ještě pamatuji – ani jednou. Měl jsem jednoduché pravidlo: od startu nikdy nejít naplno, počkat, až si rozhodčí vyberou oběti a pak postupně zrychlovat, pokud to šlo. Většinou to fungovalo radost pohledět.

Chodecké výkony se od dob mých začátků (1959) neuvěřitelně zlepšily, třeba padesátka se ve světové špičce chodí o plnou hodinu rychleji než tehdy. Přibylo zemí, kde se chůzi profesionálně věnují – příkladem budiž třeba Jižní Amerika – a mnoho současných chodců se prosadilo i v bězích díky mnohem tvrdší přípravě. A v neposlední řadě, v době mých začátků měly chůzi zcela zapovězenou ženy, ačkoli pro to nebyl žádný racionální důvod. Dnes je běžné, že něžné pohlaví soutěží i na olympijských hrách.

Částečně se změnilo i pravidlo o chůzi, nezměnil se však způsob rozhodování. Tehdy jako tenkrát rozhodují na všech soutěžích pouze verdikty rozhodčích, tedy činitel ryze subjektivní. Je zřejmé, že když chodec jasně „běží“, pozná to i laik. Jsou ovšem hraniční situace, kdy  kontakt se zemí vidí jeden tak, druhý onak.  Už dlouho k nelibosti chodeckých arbitrů tvrdím, že současná vyspělá technika vyřešila už i složitější sportovní oříšky, a že by proto dokázala lépe a jistěji rozeznat, kdy bylo pravidlo o chůzi porušeno.  Podobné problémy s iden­tifikací zása­hů měli kdysi šermíři, kteří to vyřešili právě nasazením moderních metod měření.

Už několikrát byl v laboratorních podmínkách odzkoušen způsob, jak usvědčit chodce, že se dostal do „letové“ fáze. Technicky je vše známo a popsáno. Éra pochybností by dávno skončila, pokud… pokud by dnešní situace nevyho­vovala těm, kdo na největších světových závodech v chůzi působí ve funkci rozhodčích. Tito pánové totiž vždy našli nějakou „mouchu“, kvůli níž nebyly revoluční změny v rozhodování sportovní chůze přijaty. Z jejich hlediska právem, neboť pokud by bylo možno pomocí techniky lépe než lidským okem určit, zda došlo k porušení pravidel, ztratili by nejen část své výkonné moci přímo na silnici nebo na stadionu, ale bylo by zbytečné, aby v takovém množství postávali kolem tratí na olympijských hrách nebo světových či evropských mistrovstvích. Uznáte, že takové „výlety“ vybraných rozhodčích na lukrativní sportovní akce jsou docela příjemným zpestřením života.  Snad i proto jsou návrhy na rozšíření technických vymožeností pro rozhodování chůze pravidelně zamítány.

Česká sportovní chůze patřila kdysi k nejlepším v Evropě, ale toto své postavení postupně ztratila. Dnes se této disciplíně vážně věnuje jen několik desítek mužů a žen, a to hlavně kvůli tomu, že se body z chodeckých závodů připočítávají k ostatním disciplínám v soutěžích družstev. Pokud by prošel občas opakovaný návrh na vyřazení chůze z těchto soutěží, znamenalo by to prakticky její zánik.

V chůzi neexistuje komunita, která by závodila mimo atletické kluby a velmi špatná je také situace u mládežnických kategorií. Dorostu a žactvu se dlouhodobě vážně věnují jen v jednom nebo dvou krajích a protože závisí pouze na rozhodnutí krajských funkcionářů, bude-li či nebude-li chůze zařazena do krajských soutěží, počet mladých chodců a chodkyň se dlouhodobě spíš snižuje než roste. Na přeborech republiky jich v kategorii nestartuje více než 4 – 5 a občas ani nemohou být uděleny medaile. S chůzí se téměř nesetkáte na některém z desítek mítinků na dráze, pořádaných po celou hlavní sezónu (pár výjimek, jako jsou akce AC Česká Lípa, ještě jaro nedělá). Za této situace je téměř zázrak, že se trenérům daří aspoň sporadicky připravit chodce a chodkyně na úroveň světové třídy. V posledním desetiletí to byli třeba dvacítkář Jirka Malysa a padesátkář Miloš Holuša, ženskou chůzi reprezentovaly nebo reprezentují Bar­bora Dibelková a Zuzana Schindlerová.

Rozloučím se výzvou k běžcům a běžkyním, třeba i veteránského věku: sportovní chůze není zdaleka tak složitá, jak se na první pohled může zdát. Zanechte falešného ostychu a zkuste si někdy, jak by vám slušelo, kdybyste místo běhání začali chodit.  Možná, že se vám tato disciplína zalíbí a už u ní zůstanete. Přesně takto postupoval pražský veterán a ředitel oblíbeného závodu Dvě kola při zdi v oboře Hvězda Petr Adam a dotáhl to až na páté místo na nedávném mistrovství Evropy veteránů v Dánsku. Chodci si udržují vysokou výkonnost do pokročilého věku a tak se vám může stát, že budete porážet daleko mladší soupeře, na které byste v běhu nikdy neměli.

Pokračování příště