Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Už jen z tribuny: Narodil se veterán

Už jen z tribuny: Narodil se veterán
foto: Luboš Rosenberger

Ivo Domanský | 28.08.2022 | přečteno: 7813×

Dnes si stěží dokážeme představit nový běžecký závod, který by nerespektoval, že většinu běžců tvoří (a to nejen u nás) muži a ženy starší 35 let a podle toho neupravil závodní kategorie. Nejde jen o to, že starší běžci toto kritérium velmi pečlivě sledují, ale také o určité uznání takzvaných veteránů. Proč takzvaných?

Inu, mnozí se stále nesmířili s tím, že věková hranice byla mezinárodně snížena na 35 let a ve světovém měřítku jsou dokonce pokusy o její další snížení, jak dokazují závěry posledního MS v Lahti.

V době mých atletických začátků veteránské hnutí neexïstovalo. Sám Emil Zátopek odmítl nadále na sebe brát startovní číslo, když mu bylo 35 a půl roku. V Praze sice tehdy běhalo pár „dědků“, kterým se blížily životní abrahamoviny nebo je právě překročili (k nejznámějším patřili sparťanský maratonec a i skvělý maratonský statistik  Ladislav Skála, jeho žižkovští kolegové Otto Puteany a František Macháček, trempíř Jaroslav Altman, mílař Krásný ze Spartaku Stalingrad (nynější Bohemians Praha) a nezapomenutelný showman Jaroslav Štrupp starší, z těch mimopražských si pamatuji kovanického Frantu Krále, čelákovická dvojčata Rudolfa Vicheru a Tondu Špirocha, ale především ředitele mnichovohradiš­ťského cukrovaru ing. Josefa Hrona, pozdějšího prvního předsedu maratonské komise atletického svazu.

Někteří z nich běhali i po čtyřicítce setsakra dobře, ale pro  nás mladé přesto zůstávali spíše exoty nebo aspoň výjimkami, potvrzujícími pravidlo oné doby, totiž že atleti končí se závodní činností kolem třicátého roku. Situace se začala měnit až mnohem později, někdy koncem 60. let minulého století, kam spadají první pokusy o sdružování starších běžců především proto, aby se mohli zúčastňovat zahraničních veteránských soutěží. Československo nebylo zase tak izolováno od informací ze západní Evropy, abychom tento trend brzy nezachytili.

Vedoucí roli při modelování veteránských organizací převzalo západní Německo, které poválečný „hospodářský zázrak“ katapultoval do role nejzámožnější evropské země. Němečtí veteráni založili IGÄL, v překladu přibližně „zájmové sdružení starších běžců“, a počali organizovat světová veteránská mistrovství. Pokud se pamatuji, konalo se jedno z prvních v Hannoveru a můžeme být pyšní na to, že u toho byli od počátku i naši vytrvalci. Ústřední postavou styku veteránů se zahraničím byl tehdy JUDr Miroslav Hlavička. Na závodech byl nepřehlédnutelný svou štíhlou vysokou postavou a sněhobílými krátce střiženými vlasy. Mirek se stal díky svým jazykovým znalostem a diplomatickým schopnostem členem širšího vedení IGÄL a mohu směle napsat, že ve své funkci položil základy pro uznání československého, respektive nyní českého veteránského hnutí v evropském měřítku.

Mirek Hlavička byl mimo své povolání právníka také externím průvodcem cestovní kanceláře Sport-turist, která jediná byla tehdy schopna realizovat účast československých běžců na veteránských mistrovstvích světa pomocí takzvaných diváckých zájezdů. Jak jsem už jednou napsal, za socialismu mohli sportovci závodit v zahraničí vlastně pouze ve dvou případech: jako oficiální reprezentace ČSSR nebo v rámci družebních styků. Tedy i cesty běžců v rámci zájezdů byly na hraně předpisů, ale Mirek dokázal vždycky přesvědčit ředitele Sport-turistu, aby zájezd pro atletické běžecké veterány vypsal – vyřídit vlastní start už tak velký problém nebyl.

Osobními přáteli dr. Hlavičky byli tehdejší vrcholní představitelé IGÄL, Němci Artur Lambert a Meinrad Nägele. Lambert se mimochodem dožil 95 let a ještě v pětaosmdesáti aktivně závodil. Byl spíše ikonou IGÄL, zatímco hybnou pákou organizace byl mladší Nägele. Orgánem IGÄL byl měsíčník Condition, z něhož jsme řadu let čerpali nejen zprávy, ale i cenné metodicko-trenérské materiály. Po předčasné a dodnes nevysvětlené smrti Nägeleho během pobytu v USA ztrácel IGÄL na významu, až byl koncem 80. let pohlcen světovou atletickou veteránskou organizací WAVA, reprezen­tující  nejen běžce, ale komplexně celou atletiku.

Celoživotní láskou Mirka Hlavičky byla Jugoslávie a tam také směřovaly některé z prvních veteránských zájezdů. Určitě pomáhalo, že kromě jiných jazyků plynně ovládal také chorvatštinu.

V čele maratonské komise stál zprvu bývalý československý reprezentant v maratonu a vítěz MMM Košice 1953 Walter Bednář, kterého po odchodu z Prahy do Žebráku vystřídal ing. Zdeněk Třešňák. Dnes je Zdeněk prakticky zapomenut, ale v době svého závodění patřil k nejlepším běžcům především ve své parádní disciplíně, běhu na 3000 m překážek. Pracoval na ministerstvu dopravy a staral se rovněž o sport železničářů. Několikrát zorganizoval zájezdy příslušníků modré armády na oborové mezinárodní mistrovství světa a Evropy na dráze a v krosu.

Dlouholetým členem maratonské komise při atletickém svazu byl letošní pětasedmdesátník dr. Bohdan Müller. Jemu vlastně vděčím, že jsem u atletiky zůstal více než půlstoletí, ačkoliv jsem mnoho talentu nepobral, jak jste si zajisté dávno všimli. V Bohdanově běžecké skupině ve Slavii VŠ Praha ovšem panovalo klima, v němž se dobře cítili i ti, kteří dobíhali při tréninku a na závodech „v koksu“, jak se tehdy říkalo. Bohdan působil dlouhá léta na katedře tělesné výchovy VŠCHT Praha a kromě toho, že byl vedoucím lyžařů – běžců TJ Chemie Praha, patří mu zásluha o založení dosud existujícího říjnového Běhu chemiků, který se ovšem zprvu neběhal ve Hvězdě, nýbrž pod názvem Zlatá kedska na tehdy ještě nezastavěných parcelách v okolí dejvického stadionu Kotlářka.

Další významnou postavou komise byl Josef Štěpánek, daleko úspěšnější jako trenér než jako závodník. Pracoval na ministerstvu zahraničních věcí ve funkci telefonního technika a jako nestraník se k lukrativnější práci do převratu nedostal. Po roce 1990 se mohly jeho odborné schopnosti konečně uplatnit a Pepík, coby odborník v oblas­ti komunikačních technologií, navštívil snad všechny naše zastupitelské úřady v zahraničí.  Nemohl se proto už tak intenzívně věnovat trenérské práci, ale jeho CBO (Club běžců outsiderů (něco jako předchůdce Traged teamu, SNB Praha či Bonbonu) na něj dodnes vděčně vzpomíná. K reprezentaci dovedl Pepa Štěpánek řadu vytrvalců, jmenuji pouze Vlastu Biena, Jiřího Lupoměcha a Standu Tománka.

Doyenem maratonské komise byl Josef Bena, předválečný reprezentant ČSR v maratonu a muž, který pamatoval „středověk“ atletiky. Osobně se znal třeba s účastníkem OH 1932 v Los Angeles, pražským Židem Oskarem Hekšem, který bohužel jako spousta jeho souvěrců zanikl v plynových komorách Hitlerovy Třetí říše… Hekšovo 8. místo z olympijského maratonu (čas 2:41:35) patřilo k nejlepším výkonům československých atletů v USA.

Nechci vás víc unavovat historickými fakty, takže na konec dnešní kapitoly připojím už jen malou epizodu z mnohem pozdější doby, když už fungovala WAVA i její evropská kolegyně EVAA a naši veteráni jezdili do světa včetně hodně exotických končin bez jakýchkoliv omezení. Ve vedení WAVA se postupně začali prosazovat Američané a Australané. Zejména zástupci USA měli problém s označením „veteran“, protože v americké angličtině je to takřka synonymum veterána válečného. Díky tlakům vlivných mimo­evropských států došlo k přejmenování organizace na WMA (World Masters Association).  Vzápětí bylo navrženo, aby stejné označení přijali také evropští veteráni. Jenže tady narazila kosa na kámen. Ve Sdružení veteránů ČAS sice návrh na změnu těsně prošel (tuším počtem hlasů 5:4), ale evropský kongres název „masters“ následně zamítl hlasy především severských, ale také většiny západoevropských národních sdružení. Takže máme světové masters a evropské veterány. Které slovo se vám víc líbí a jak by se třeba vyjímali „masters Velké Kunratické?“  Docela dobrý tip na anketu, myslím.

(pokračování příště)

Komentáře (Celkem 1)

Nalezené položky: 2 První Předchozí | 1 | Další Poslední
avatar

Kolín

10 km: 0:37:00
maraton: 3:05:00

lubos.rosenberger muž 28.08.2009 20:56:52

Vážený pane Ivo Domanský,

jste vnímavý, zaujatý a pracovitý člověk. Bez ohledu na kvalitu či nekvalitu fotky samotné, cílem bylo něco říci. Jak si toho dokážete všimnout? Gratuluji Vám k Vašim schopnostem.

Motto: Žít jde i bez běhání, jen tomu něco chybí.

administrator 03.04.2010 13:33:01

Dnes si stěží dokážeme představit nový běžecký závod, který by nerespektoval, že většinu běžců tvoří (a to nejen u nás) muži a ženy starší 35 let a podle toho neupravil závodní kategorie. Nejde jen o to, že starší běžci toto kritérium velmi pečlivě sledují, ale také o určité uznání takzvaných veteránů. Proč takzvaných?


Odkaz na článek
Nalezené položky: 2 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.