Tak jako každý druhý večer v týdnu šel jsem si i včera zaběhat. V plánu jsem měl svou tradiční trasu naplánovanou přes Milíčovský les kolem Hostivařské přehrady – všem Pražákům mohu doporučit! Bohužel jsem vybíhal až kolem osmé hodiny večerní a dost mě překvapilo, jaká už je v tuto dobu tma.

Cestou jsem potkal pár cyklistů, cyklistů s blikačkou, což jak jsem později zjistil, se mi stalo docela osudným. Asi po pěti kilometrech, když jsem doběhl k Hostivařské přehradě, jsem se začal v duchu rozplývat nad svítícím měsícem a kochat se atmosférou teplého večera. Právě v tomto úseku je pár klikatých zatáček, které se vlní podél břehu přehrady. No a jak už to tak bývá, těch náhod ten večer bylo víc.

Například to, že jsem si celkem výjimečně vzal sebou MP3 přehrávač. V jedné z těch nepřehledných zatáček si to proti mě valil borec na kole. Samozřejmě bez světla. Takže výsledkem toho bylo, že jsem já jeho neslyšel a on mě neviděl. Jak už nás učili ve škole, prostě když se proti sobě pohybují dvě tělesa značnou rychlostí, bývá výsledek o to působivější.

V našem případě těch mých 12 km/h a jeho 25 km/h vyústilo při čelní srážce v docela zajímavé akrobatické vystoupení. Nikdy bych nevěřil, že jsem schopen jen tak z místa létat. Takže po efektním letu následovalo přistání, zakončené několika ještě efektnějšími kotrmelci. Po konstatování, že asi pořád ještě žiju, jsem začal sčítat následky. Je zajímavé, jak bezprostředně po prožitém šoku člověk snáší bolest relativně dobře.

Mé koleno se pravděpodobně potkalo s pedály kola, takže jsem ve tmě cítil něco příjemně teplého, jak mi stéká po holeni do sněhově bílých Mizun Rider 11. Jak jsem později zjistil, již nejsou sněhově bílé . Největší starost mi dělala rána, kterou jsem schytal asi od představce přesně zpředu do stehna. Příjemným překvapením však bylo, že na první pohled byla stehenní kost v pořádku. Posléze mě pak doktor na chirurgii ve Vinohradské nemocnici ujistil, že tato kost se láme opravdu špatně.

Pokud pominu prokousnutý ret, vyvázl jsem z toho ve finále docela dobře. Pár stehů na koleně, naražené stehno a několik dnů klidu na lůžku. Má milovaná žena mi právě přivezla z lékárny krásné nové francouzské hole modré barvy vybavené odrazkami, takže už můžu alespoň machrovat po bytě. Podle doktora budu za dva až tři týdny zase běhat. Už se nemůžu dočkat.

Každopádně příště si ve tmě nebudu brát sluchátka. Blikačku, kterou používám pro běh po silnici, si vezmu i do lesa. Co mě na tom děsí, je představa, jak by to dopadlo, kdybych místo kola potkal někde jinde třeba auto. No a jak dopadl cyklista? Ten měl rozseknuté obočí od štítku helmy, který se mu utrhl.

Přeji ostatním běžcům absenci podobných zážitků.