Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

V cíli prvního maratonu

V cíli prvního maratonu
foto: archív Bohdana Suchánka

Bohdan Suchánek | 17.10.2008 | přečteno: 13455×

U odbočky na silnici silnici s auty už jsou myšlenky na předčasné ukončení maratonu pryč. Zase běžím i s těmi žulovými patníky ve stehnech, nyní tepu na 169 (!), předbíhám několik chlapů, vítr opět sílí. V polovině maratonu vidím už svoji ženu Marcelu a dcery Annu a Barboru. Barbora jede na kole, Anna mi nese láhev s pitím. Hlásím, že jsem v půlce, dostávám pusu od manželky.

Piju, předbíhají mě ti, které jsem vzal na rovince, ale o to přeci nejde. Na standardní občerstvovačce znovu sůl, banán, pomeranč, vodu a houbičku k nakopnutí u bazénu.

Dobíhám k ceduli, která značí mé kilometry na spodní řádce. Na rovinkách jsem se odpoutal od běžců, s nimiž jsem běžel minulý okruh. Také mě předbíhají další běžci o celé kolo. Jsou mezi nimi někteří známí z Plzně. Brzy mi elitní běžci dají druhé kolo. V kopečku dobíhám další skupinku. Je mezi nimi jeden v mých letech, který byl i v Plzni. Tam byl přede mnou. V Plzni jsem běžel s lehkostí, nyní se plahočím s žulovými kvádry z Vysokých Tater ve stehnech.  Předbíhám další běžce. Jiní předbíhají mě. Jsou mezi nimi i ženské a dědkové. Dědkové – nemyslím to zle, mají můj upřímný respekt. V jejich věku podávají úctyhodné výkony, mnoho z nich běží desátý, padesátý, stý maraton. Mnoho z nich je starší mého otce. Mnoho z nich je na tom o mnoho lépe než já. Mají mé uznání, zhluboka se před nimi skláním, ale přesto je nazývám dědky. Těmi nejlepšími dědky.

Kilometr 25, asfaltová rovinka, moje holky, máma hlásí dětem: „Už jenom třikrát“, říkám si jenom, to je furt skoro půlka. Na druhou stranu to někdy běhám ráno, než jdu do práce. Žula, občerstvovačka, houbička na ksicht a nakopnout, tepy 154. Cedule, na které jsou moje kilometry už třetí od konce. Krásná hudba do uší, kopeček, předbíhám ty, co jdou, a já stále běžím s žulou. Už to není ani Mrákotín, ani Tatry, už to vytvrdlo na ryzí yosemitský granit.

Kilometr 30, proti Plzni jdu rychleji o 10 minut, kdybych neměl žulu, byl bych už teďka u holek, a tam mi chybí ještě asfaltka s auty, zase to tam trochu fouká, ale už méně, tepy 150, přibližuji se k další skupince, už dvě kola se mě drží jeden dědek, jeden z těch, kterým se skutečně klaním, má žlutý šátek a plnovous. Zatáčka, holky, pití a gel do ruky, občerstvovačka, sůl, ionty, voda, na houbičku nemám ani pomyšlení, plnovous a žlutý šátek mi utekl o 20 metrů, na rovince ho dorážím, v kopečku jdu před něj, blížím se k metě 35, tady by měla přijít ta pověstná maratonská zeď, tady by mi měl chybět ten glykogen v játrech, ale nic nepřichází, tepy 150, hlava dává povel nohám a nohy – motory nic. Stále pevná, nejlepší světová žula.

Odhaduji a propočítávám zbytek závodu. Pod čtyři hodiny to nedám, moje tempo je nyní velmi rovnoměrné, vypadá to na pár minut přes čtyři hodiny, pokud mě nepostihne nějaká nehoda. Na asfaltce s auty přemýšlím znovu o maratonské zdi a je mi to zcela jasné. Nedostavila se nyní na pětatřicátém, protože přišla o třicet kilometrů dříve. Je to zeď  z tatranské žuly, krásná yosemitská stěna, do které by práskl Miroslav Šmíd, nahoře by zasadil zvonivou, z které by slanil a šel by na pivo. Jsem vyrovnaný přijmout zbytek maratonu tak, jak přijde. Konečně, za chyby se platí. Délka dnešního účtu je dlouhá.

Naposledy potkávám holky v parku před stadionem u dětských hřišť, poslední pití a gel, ještě volám, že do cíle chci běžet s holkama. Na občerstvovačce sůl, ionty a voda. Naposled vybíhám ze stadionu. Dnes už mě nikdo nepředběhne, tedy pokud mě nesrazí žula k zemi. Všichni lepší běžci jsou už v cíli nebo přede mnou.

Na cedulích jsou moje kilometry úplně poslední, a jsou to cifry, které se blíží číslu 42. Na rovinkách dobíhám dalšího dědka, chvíli běžíme spolu. Znovu přemýšlím o výkonech, které on a jeho vrstevníci podávají. Jsou to skuteční borci. V kopečku už jsem zase sám. Před čtyřicítkou míjím chlapíka s křečí v lýtku. Ptám se, jestli to půjde. Prý půjde. Před zatáčkou na asfaltku dobíhám borce ve žluté kombinéze. Neběží, jde. Zavěsí se za mne a říká, že příště už bude fakt trénovat. Povzbuzuji ho, pojď, pojď. Po padesáti metrech ho ztrácím. 100 metrů přede mnou je další borec.

Zatáčka do parku. Kousek za značkou půlmaratonu, u zatáčky k dětským hřištím, tedy zhruba kilometr před cílem, slyším hlasatele: „Do cíle přibíhá poslední běžec, který to dnes zvládne pod 4 hodiny.“ Kurva, to jsem měl být já, nebo ještě lépe, teď už jsem měl být v cíli. Já, běžec v zeleném tričku s číslem 110 na prsou. Jak malý je rozdíl mezi jedničkou a nulou … Mám před sebou poslední kilometr.

Jeden kilometr, který mi chyběl k času pod 4 hodiny. Za sebou mám více než 41 kilometrů a vím jistě, že nebudu muset běžet zpět. Už je mi dobře, vím, že to dokážu, vím, že cílem proběhnu s Barborou a Annou, že v cíli bude čekat moje žena Marcela a že tam to skončí. Cestičku kolem hřišť, nad oválem a zónu občerstvení už ani nevnímám. Pořadatel s vysílačkou mě navádí na tartanovou dráhu. Posledních 500 metrů.Nejprve vnější kolo, holky musí ještě chvíli počkat. Posledních 400 metrů.

Cítím se úplně stejně jako posledních 35 kilometrů, zrychlit není možné a ani už to není třeba. Hlasatel odhání holky z dráhy, ale nakonec zůstávají na smluveném místě. Za zatáčkou do cíle beru malou Barboru za pravou ruku a větší Annu za levou ruku a společně probíháme cílem. Moje žulové nohy se zastavují, na krk mi věší medaili, vyhání nás z prostoru cíle, dostávám polibek od své ženy Marcely. Uběhl jsem svůj první maraton. 

Post scriptum

Bezprostředně po doběhu si na chvíli sedám. Pak si dávám čaj, dojdu si udělat pití na regeneraci, holky si za mě dávají párek, zouvám si boty, oblékám suché triko. Nezajímá mě ani čas, ani pořadí, ještě se zdravím s pár vytrvalci, vzájemně si gratulujeme, srdečná slova obdivu a díků, potkávám svého spřízněného dědka s plnovousem a žlutým šátkem, dnes to je jeho 17. maraton, gratulujeme si, loučíme se. Dívám se naposled do prostoru startu a cíle, v hlavě mi jede zrychlený příběh dnešního dne, stále dokola mi přitom zní v uších: doběhl.

Odcházíme do Aquaparku, kolem kterého jsem dnes běžel už osmkrát. Ve sprše je mi zima, sauna je právě nyní na hodinu vypnutá, ale stále dost teplá, aby prohřála moje klouby a svaly včetně té nejlepší světové žuly, kterou jsem si dnes ukryl do stehen. Střídavě navštěvuji saunu a páru, ke konci jdu s děvčaty i na tobogán, potkávám chlapíky podobně toporné jako jsem já, okolo páté hodiny odcházíme. Dokonce si troufnu řídit auto domů, tam mě čeká dobrá večeře a pivo. Z internetu se dozvídám, že jsem skončil na 178. místě, 30. ve své kategorii s časem 4 hodiny, 5 minut, 47 sekund. Průměrná tepovka 155, maximální 176. To je o něco málo více. I čas je o malinko horší, než jsem čekal, ale vzhledem k okolnostem vše považuji za přijatelný výsledek. Usínám s mírnou teplotou okolo jedenácté hodiny.

Musím poděkovat své ženě Marcele, dcerám Anně a Barboře a všem, kdo mě na trase povzbuzovali a kdo mi na dálku drželi palce. Jsem rád, že to mám za sebou. Nakonec mě ani moc nemrzí ten čas, ani ta žula. Bylo to složitější, ale mohu si za to vlastní vinou. Je lidské dělat chyby, je trestuhodné je opakovat. Cenná zkušenost. Vím, že příště takovou chybu neudělám. A tím i říkám, že můj první maraton nebyl poslední.
 

Komentáře (Celkem 3)

Nalezené položky: 4 První Předchozí | 1 | Další Poslední
avatar

Česká Lípa

Celkem 299 km
Minulý měsíc 0 km

Komik1000 muž 17.10.2008 09:46:18

Mám slzy v očích…

avatar

Dědek Beskydský muž 17.10.2008 17:26:18

JAK JSEM BĚŽEL MARATON,
ANEB – KDO NEZKUSIL, NEUVĚŘÍ

Už si nevzpomínám, v jakém jsem byl stavu, když jsem sepisoval úkoly a předsevzetí, která jsem si zadal do radostného období starobního důchodu. Ten pamflet však mám denně před očima, protože visí zarámovaný na zdi a jsou na něm podpisy celé naší famílie, včetně otisku mého prstu a taky otisku tlapy našeho psa, jako svědka. V bodě číslo šest se píše o udržování fyzické kondice s cílem zaběhnout si aspoň jeden maraton v roce. No, co je psáno, to je dáno, nedá se Dědku nic dělat, jde se do toho. Furt je to lepší, než běhat orienťáky s letáčkama v ruce a tescomobilem mezi regálama. Koupil jsem si fungl nové plátěnky, tentokrát už ne u Ťamana, ale u odborníka a zahájil přípravu. Pro splnění nelehkého úkolu jsem si vybral Ostravský maraton a to nejen proto, že jsem patriotem Beskyd a přilehlého okolí, ale hlavně proto, kdybych se někde koprtnul, aby to za mnou na JIPku neměl můj rodinný tým bab daleko, kdyby mě snad chtěly náhodou navštívit.

Noc před startem byla neklidná, doprovázená spoustou snů. Nejdříve běžím alejí vzrostlých stromů a za každým tím javorem je ukrytý fanda a do rytmu běhu provolává: Děd-ku ,děd-ku, děd-ku, pak se obraz ztratí…a slyším tuc, tuc, tuc,…. tuc,tuc, tuc,….do řiti, puboška Zuzka od sousedů má doma zase čektek, tož to bude noc! Po hodině usínám …a běžím, skáču přes kaluže, jsem Železník v dobách svojí největší slávy…a ještě jedna proutěná překážka, když tu mě předbíhá paní klokanová s břichem vytahaným, jak po pěti harantech….a mizí někde v dáli…raději se probudím. Tak to zas bude den!

Dobelhám se domů, zabuším pěstí na dveře. Otevře mi moje žena – babka velitelka. „Kde ses tak zřídil, Dědku mizerná!?“ zaútočila a ještě si mě drze očuchala, aby se ujistila jakou značku jsem do sebe nalil. Říkám jí: „Teprve teď dojde na historickou oslavu novodobého maratonu v životě penzisty, zklidni emoce!“ Zkoumavě si mě prohlížela ze všech stran, pak přistoupila k baru , nalila první kalich a řekla. „Na posílení organizmu! Povídej, jak jsi dopadnul.“
, Na Masarykáči se nás sešlo u startovní lajny na stotřiadvacet běžců. Všichni se rozcvičovali, nervózně pobíhali, naposledy se posilňovali zázračnými přípravky moderního byznysu. I já jsem byl nervózní a nedočkavý, jako mladý inseminátor před prvním zákrokem. Po krátkém referátu se ozval výstřel a my jsme vyrazili do prvního ze sedmi kol. Počasí – prima, terén – rovinatý, dokonce jsem držel tempo s takovou mladou slečnou, která měla figuru Kubánky a že Kubánky mají nejpěknější zadky, to přece ví každý.‘

„Babko, nalij druhý kalich, na povzbuzení organizmu!“
,První – seznamovací kolo proběhlo bez problémů, pohyboval jsem se asi tak v polovině startovního pole a to mi stačí. Ve druhém kole se mi exotický zadek vzdálil v nedohlednu a navíc mě předběhlo ještě několik borců, což mě ovšem nemohlo rozhodit, neboť závod teprve začal. Rozhodilo mě však provolávání hesel z laviček parku: „Děd-ku, děd-ku, při-dej, děd-ku…“ No že bych se vrátil do snu? Čumím, kdo to, co to a oni to kamarádi z Lysacupu. Akorát nevím, jestli si ze mě náhodou nedělali srandu, protože už mi začaly nohy poněkud těžknout. Když jsem běžel přes náměstí do třetího kola, dal jsem si záležet, jakože ještě vypadám svižně, ale kecal jsem. U občerstvovačky se napiji jonťáku a cválám dál.‘

„Babko, nalij třetí žejdlík, tentokrát na zahřátí.“
,Ve třetí rundě mě předběhli ti nejlepší o celé kolo. Trošku mě to rozlítilo a tak jsem se snažil přidat, ovšem moc to nešlo a to mám před sebou ještě víc než čtyři okruhy. Začínají bolet chodidla, kotníky, kolena, v zádech i za krkem, jak jsem furt v pozici „přímo hleď“. Strážce pořádku ve žlutých vestách, kteří dozorovali podél trati, jsem požádal, ať si připraví svůj vercajk, že je nespíš v některém z příštích kol požádám o ránu z milosti. Probíhám opět přes prostor startu a cíle, když komentátor hlásí: „ Do čtvrtého kola vbíhá běžec, který se zaprezentoval pod jménem Dědek Beskydský a reprezentuje Klub důchodců.“ Ozval se aplaus a mohutné povzbuzování, jako by na scéně byl samotný Bikila. Zkoumám odkud přichází takové sympatie….a ony to dorostenky, asi tak mého věku, zřejmě z družebního Klubu.‘

„Babko, nalij další štamprli, na přežití, jsme ve čtvrtém kole.“
,Opět jsem se občerstvil jonťákem a palici si polil vodou, ať se mi v ní zas trochu rozsvítí. K bolestem, které jsem již vyjmenoval se ještě přiřadily další, jako bolení řitních svalů, odřené bradavky, odřeniny pod pažemi, určitě už bude nějaký ten puchýř, ale to už neřeším. Tu mě předbíhá tlusťoprd. Tak to je hodně silné kafe! Těhotný chlap, nebo snad ta klokanka ze snu!? Hned mě napadlo mnoho vyjmenovaných slov, která jsme v hodinách češtiny neprobírali, ale říká se, že slovník dlaždičů je dost podobný. Muži ve žlutých vestách, co mají pomáhat a chránit se jen usmívají, jakoby měli škodolibou radost z mého utrpení. Hoši z Lysacupu ještě stále povzbuzují, ale už to nemá žádný smysl. Teď myslím jen na to, jak přežít.‘

„Babičko, jsme v pátém kole. Nalij ještě stakan na rozproudění krve v žilách!“
,Tělo pracuje pouze silou vůle, mozek už na mě kašle. Promíchávají se běžci, kteří jsou o kolo napřed, ale to už neřeším, vydržať! Snažím se dodržet jakýs takýs rytmus a na nic nemyslet. Přibíhám na Masarykův rynek a tam Matalka. To je moje soupeřka z běhů do vrchu, co si nechává říkat Kalamitydžejn. Stojí tam na chodníku, směje se jako by zrovna vyhrála jackpot a ještě mě hecuje, abych přidal. Navíc drze zvoní na ,povzbuzení’zvon­kem, který mi nápadně připomíná umíráček.‘

„Babko, další panáček do šestého kola, tentokrát na pevné nervy!“
,Všechny bolesti se slijí v jednu: zkrátka bolí celý člověk, snad dokonce i vlasy. Je mi jasné, že musím běžet, protože zastavení by znamenalo konec. Mám za sebou něco přes třicet kiláků a těch pár krušných chvil musíš Dědku přežít. Teď bych tak občerstvovačku potřeboval na každém kilometru. Ještě, že je se mnou navigátorka se zvonečkem. Polévám se vodou z Ostravice a makám. Ještě to jde, už bylo hůř. Konečně je tu náměstí a já vbíhám do sedmého, posledního kola.

„Babičko, ještě jednoho tajtrdlíka, jsme v posledním kole! A na výdrž.“
,Běžím a opět u toho hekám, jako špatný pornoherec. Ještě předběhnu několik borců, na které dolehla krize, to mě povzbuzuje. Nohy za sebou tahám, jako kdybych je měl napatlané psími exkrementy a nechtěl jsem znečistit Masakykáč, před závěrečným slavnostním ceremonielem. Konečně probíhám cílem a slyším komentář. „Do cíle dorazil na devadesátém sedmém místě s číslem devadesát sedm Dědek Beskydský z Klubu důchodců v čase čtyři osmnáct. Jsem strhaný jak předvolební plakát KSČM, ale šťastný, že jsem dokázal uběhnout maraton.‘

„Babko, nalij posledního panáka – na dobrý spánek.“ „ Kdepak Dědku! Žádný dobrý spánek! Je sobota a ty se podívej, co jsi podepsal ve svém závazku pod bodem pět! ,Sexuelní aktivita bude dodržována v pravidených intervalech a to …..“

V závěru chci vyslovit našemu Otíkovi a jeho týmu uznání za dobře zorganizovanou akci. Já jsem byl spokojený a příště přijdu zas.


SPORTU ZDAR

DĚDEK




 

avatar

Aura: 2920

Exploser muž 01.11.2008 20:16:32

>> Dědek Beskydský, 17. 10. 2008 17:26:18

Velké gratulace, Dědku, jsi jeden z nejlepších dědků. Sportu zdar!

Motto: In God is our trust.

administrator 03.04.2010 13:32:37

U odbočky na silnici silnici s auty už jsou myšlenky na předčasné ukončení maratonu pryč. Zase běžím i s těmi žulovými patníky ve stehnech, nyní tepu na 169 (!), předbíhám několik chlapů, vítr opět sílí. V polovině maratonu vidím už svoji ženu Marcelu a dcery Annu a Barboru. Barbora jede na kole, Anna mi nese láhev s pitím. Hlásím, že jsem v půlce, dostávám pusu od manželky.


Odkaz na článek
Nalezené položky: 4 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.