Jaký problém. Vždyť je to příjemné, osvěžující. Ještě vypláznout jazyk, jak jsme to dělávali jako děcka, když jsme chtěli zachytit co nejvíce sněhových vloček. Za chvíli jich bylo okolo mě spousta. Padaly na mě, mimo mě, na zem, a jiné zase nepadaly, ale vířily vzduchem. Někdo by řekl, krásně smutná melancholická i­dyla.

Je to takový rozmar – nazdobit se do křišťálové sukně, kroužit si vzduchem, dovádět, hrát si s ostatními vločkami na honěnou. Rozmar je i v kráse každé vločky – vždyť každá je jiná. Nejsou na světě dvě stejné vločky! Pomyslím si: kdybych chtěl vyjádřit to, čím se jedna vločka liší od jiné, jak dlouhý bitový řetězec bych na to potřeboval? Kolik bilionů vloček dneska spadne? A přece je každá jiná.

V průběhu mého rozvažování stačily sněhové vločky pokrýt vše kolem mě jemnou tenkou vrstvou. Krajina se okamžikem změnila. Tam, kde bylo pouliční osvětlení, se po zemi válely spousty drobounkých zářících perel, hýřících různými barvami.

Nedá mi to, abych si nevzpomněl na všechny ty podivuhodné a úžasné vlastnosti oné látky, jejíž chemický vzorec se děti učí ve škole a jež nás ve všech skupenstvích obklopuje. Látky umožňující život, látky, v níž se ledacos rozpouští, látky, jež nám zaručuje relativně stálé teplotní podmínky na planetě Zemi, látky s mimořádně vysokým měrným teplem, látky, která se v tuhém stavu chová naprosto odlišně od ostatních látek…

Mé myšlenky na chvíli pozastavilo stoupání po Ukrajinské nahoru, zvýšila se mi frekvence dechu. Ale jak jsem byl nahoře, opět mi otrnulo. A říkám si: lidé jsou jako ty sněhové vločky. Každý je jiný. Nejsou dva stejní lidé. Každý má svou osobnost, své touhy, přání, svou představu o ideálním životě, svou představu o přátelství, rodině, lásce. Život je takový vír vloček. Lidé v něm dovádějí, tancují a touží žít. Každá vločka jednou spadne na zem. Některá se rozpustí dříve, jiná později.

Ale svět se neskládá jen z lidí a vloček, a tak mi přes cestu přeběhla veverka a ke konci také zajíc. Ten byl nejprve mou přítomností natolik vyděšen, že po mém levém boku metal sprintem okolo plotu – musím uznat, že jeho rychlost byla oproti mé přinejmenším dvojnásobná. I já jsem zrychlil, neb jsem vytušil, že zde konečně by mohly nastat spravedlivé podmínky pro naše soutěžení (neměl možnost podlézt plot), ale on si na mě udělal asi patnáctimetrový náskok, zkřížil mi dráhu a přes silnici utíkal někam na druhou stranu, kde asi po sto metrech zastavil a těžce se vydýchával. Tak jsem zase vyhrál!

Domů jsem dorazil v pokojném tempu, příjemně osvěžen, plný vloček, které ale dlouho nevydržely, plný dojmů a čerstvého vzduchu. Máme se od těch vloček co učit. Třeba jak umí nádherně tančit. Jak se umí zkrášlit tím nejobyčejnějším materiálem, jímž voda je. A jak umí odrážet světlo.