Bravo, Kladno!

Maratón, na který jsem se připravoval tak svědomitě a pečlivě jako nikdy předtím. Maratón, který jsem poprvé zaběhl podle svých představ. Maratón, při kterém jsem konečně poslechl rady Miloše Škorpila, trenéra Luboshe a Běžícího tučňáka.

Den nezačal pěkně. Probouzím se do mrzuté nálady, později, než plánované 4 hodiny před startem. Bez valné chuti do sebe soukám osvědčený chléb s marmeládou. Odjezd z domu je chaotický a nervózní. Místo rodinné pohody vytvářím stresové klima, z kterého není můj doprovod zrovna dvakrát nadšen. Přesto se nám daří ve smluvený čas naložit Štefana a vyrazit směr Kladno.

V Kladně lehce kufrujeme a nervozita opět stoupá. Oddychneme si, až když stojíme před branou Sletiště pár minut po deváté. Náladu mi okamžitě zvedají pořadatelé. Jsou všude, milí a ochotní. Mají jednotná žlutá trička a visačky. Vše je náležitě označeno. Prezence, šatny, sprchy a WC. 

Areál Sletiště je přímo stvořen pro pořádání takovéto akce a pořadatel toho umí náležitě využít. K pohodě běžců, ale zejména jejich doprovodu, přispívá velké množství zelených ploch, tribuna, i hřiště pro nejmenší. 

O preciznosti pořadatele svědčí i na minutu přesný start v 10:00. Startuji s mantrou „nepřepal začátek“. Daří se. Dráhu, na které se běží první kilometr opouštím až za hlavní tragédí skupinkou. Opouštíme stadión a po asfaltové cestě mezi areálem a plaveckým bazénem se blížíme k lesu. 

V lese je nádherně. Dýchám jen nosem, občas přivírám oči a jen tak si běžím. Trať je v lese téměř rovinatá a velmi pohodlná. Sleduji průměrný čas na km na zapůjčené GPS a mírním své tempo k pěti minutám. První svůj úkol jsem splnil. Začátek vyšel a první část tragédů míjím až na šestém kilometru.

Občerstvení je na stadionu, poprvé tedy po šestém a potom vždy po zdolání pětikilometrového lesního okruhu. Pořadatelé připravili stolky s vodou, ionty, colou a s nakrájenými kousky banánů a dalších poživatin. U každého ze stolků stáli minimálně dva, a hlasitým voláním avizovali, co nabízejí. Výborný servis završili stolky, na kterých si mohli běžci umístit svoje nápoje a přípravky. 

Nastala druhá část běhu. Pouštím své tělo ať si pohodlně běží a na čas se dívám jen tak pro orientaci. Hlava ví, že na „to“ dneska mám. Lehce se posouvám za značku desátého kilometru a obdivuji Mirka O., který po nucené zastávce dobíhá svou skupinku v tempu snad 4:15. Říkám si, je dobrý, a v duchu přeju, ať se mu to nevymstí…

Zmíněnou Mirkovu velkou skupinku tragédů předbíhám před patnáctým kilometrem. Slyším za sebou poznámky „sejdeme se na 25.“ Ne chlapci, dneska ne. Hlava i tělo šlapou jako hodinky. Za pár okamžiků potkávám Radka s Jitkou. Na jejich vynikající povzbuzování odpovídám zvednutým palcem.

Poté, co jsem minul označení 20. km a dorazil na občerstvení na stadion, udělal jsem chybu. Místo toho, abych se v klidu napil, poleju si triko colou a hlavu vodou. Nebo že by to bylo obráceně ? Malý oddech mi chyběl hned na výběhu ze stadiónu. Musel jsem na 200 metrů výrazně zpomalit, abych zachoval své dýchání nosem. 

Minikrize byla rychle pryč a blížil jsem se ke třetí fázi běhu. Rada zněla: na 25. km zpomalit. Provedl jsem. Tempo jsem zmírnil opět k pěti minutám. Nebudu tvrdit, že bych tělo ke zpomalení nějak zvlášť přemlouval. I jemu se to líbilo. 

Z mého ploužení mě vytrhl Mount, který se okolo mne prohnal jako blesk. Na jeho „pojď jdeme na to“ reaguji „ještě je brzo“. Poslední rada do čtvrté fáze běhu totiž zněla: „na 34. km to napal“ Nechávám Mounta běžet a přibližuji se k poslední etapě závodu.

Podařilo se. Ze záznamu z GPS vidím, že poslední osmičku jsem dokázal běžet v tempu 4:37. Dobíhám na stadion, odmítám občerstvení od synka, a finišuji k cíli. Ještě jedno kolečko po tartanu, slyším od pořadatele. Přestože to několikrát před startem říkali, překvapilo mě to tak, že jsem si prvních 200 metrů protrpěl. Ale už je tu poslední zatáčka, cíl, slzy…

Měl jsem z tohoto maratónu obavy. Zda hlava zůstane v klidu, a zda zvládnu tolik okruhů bez újmy na psychice, zda mé naběhané kilometry budou na výsledku vidět. Vše dopadlo výtečně. Kromě pečlivé přípravy si to vysvětluji tím, že se mi 32 km podařilo dýchat jen nosem a zejména proto, že jsem poslechl a dodržel dobře míněné rady. 

Tento maratón, ač byl můj nejrychlejší, byl zároveň i nejjednodušší. Žádné stavy bolestí, nárazu do zdi, totálního vyčerpání. Vypil jsem daleko méně tekutin a pozřel třetinu toho co dříve. Respekt z maratónské trati mi zůstal, ale už vím, jak si ji užít.