Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Chci běhat jako pes

behej.com | 15.10.2006 | přečteno: 17653×

Dnes Vám přinášíme příběh ženy, která propadla kouzlu běhu. Její příběh může být výbornou motivací pro ty, kteří stále váhají se svým prvním během. Věříme, že Vás příběh dojme tak, jako redakci Behej.com.

Má běžecká historie je krátká, byť v čase poněkud rozestřená.

Před 4.6.2005 jsem delší vzdálenost běžela jen jedenkrát, a to 1.500 metrů při jakémsi mapování zdatnosti studentů. Pamatuji si jen, že můj čas byl sice z těch lepších, ale bylo to STRAŠNĚ NAMÁHAVÉ.

To byl nejspíš hlavní důvod, proč jsem se po příštích více než třicet let podobný šílený kousek nepokusila opakovat ani omylem. Až 4.6.2005. 

Dorazila jsem na jeden z inzerovaných „relaxačních běhů 3 –5 km ve volném tempu", nabízeném v tenisovém centru, které jsem před několika málo lety začala navštěvovat způsobem poněkud obscedantním, s radostí převelikou a pokrokem ve hře nezřetelným. Chtěla jsem zlepšit kondici pro zřetelnější pokrok ve hře právě tím během. 

K tomu mému běhu č. 2: Prvních 50 m to ještě šlo, po dalších 150 m jsem počala vyhlížet keř, pod který ulehnu a skonám. Byly trnité, ty keře, a tak jsem dofuněla na otočku a dotíhla k cíli, jenž je okolností i restaurací.

Bylo to ukrutné, blbé, a kdyby ti, co se mnou běželi, nebyli fajn a tolerantní, tak by to bylo i ponižující, inu omyl. Sobě řekla jsem, nehodnoť blbě jeden pokus, jdi ještě desetkrát do pěti týdnů, pak udělej závěr. 

Další běh byl těžký, nikdo tam nepřišel , a já se topila sama v boji o každé nadechnutí v té trase bez konce. Ale UŽ tehdy NAPODRUHÉ jsem pocítila v pozdní části onoho „běhu" nečekané: ucítila jsem, že jsem kůň, starý a těžký, který však teď běží, jakoby napořád běží, těžce, ale stále dýchá, mele nohama, nafurt, je prostě přeřazen na stupeň „BĚH“, a tak běží. 

Kdybych měla označit okamžik svého spatření světla v běhu, je to tento okamžik, kdy jsem ucítila, že BĚH JE STAV. Trvalý stav, na který se dá (v rámci daných možností) PŘEŘADIT. 

Další mé loňské běhy měly četnost cca dva do týdne, délku od tří do 5 km, nic přesně neměřeno, stav běh vnímám opakovaně. Vedle prožitku „jsem ve stavu běhu“, který je pro mne dosud kdysi v mládí nepoznanou radostí, a chci ho, mi běhání přineslo vodou zalévané otisky mých bosých nohou na pláži na Lidu. Na oné hranici písku, ztužovaného vlnami při východu slunce, a spláchnutí slané kůže po běhu slanou vodou moře z něhož vychází slunce. 

Na výletě na benátské bienále, a ranní běh trávou nádherného parku observatoře v Greenwitch – proklat buď komunismus, který ze základního jména času udělal pro mne kdysi jen název bez obrazu místa na papírové mapě, kam jsem nemohla se podívat. Ale já tam běhala! Ráno! Před snídaní! V mlze! Ve slunci! Bez strašné námahy! Bez pasu! Ó radosti! Vydrž mi. 

Někdy v listopadu jsem si natrhla sval v lýtku (při tenisu), a přes zimu byla zima a ta má trasa v Hostivaři byla zamrzlá, klouzala, tenis-běhy ustaly, já uspala. 

Jaro byl další začátek, zas dost krutý, s cílem navodit stav běh. Dvakrát týdně, času tedy moc není. Pamatuji si nedělní prořezávání stromů na chatě, kde jediná trasa vede do kopce strmého přespříliš. A funění, a vůle, námaho marná, proč to ty vole děláš ? Ani ti psi sousedů to nechápou a štěkají jak o loupež. 

Oči mladších krásných neběhavých sousedek zaostřují na mé třesoucí se záhyby oplývající tělo, pomalu se drobnými přítrhy sunoucí do kopce, aby později to tělo, ještě více zdevastované, stejnou cestou se za ještě halasnějšího štěkotu psů ze stejného kopce se setřáslo. 

Blbosti lidská, máš mnoho forem, pro tu svoji hledám zdůvodnění. A pochopení. Běhám. V květnu mám narozeniny a rozhodla jsem se, že nastartuji na běh PIM 8KM. Abych se nenervovala, přišla jsem na start na poslední chvíli, což bylo pozdě, a ten běh jsem já outsider dobíhala. Jedinou výhodu to mělo, že fakt mě nikdo nepředběhl. Já předběhla několik desítek těch ještě pomalejších, kteří naštěstí na takových akcích asi vždycky jsou.

Má strategie byla: nezastavuj se a běž, pomalu, ale běž, pořád pomalu běž, běž ve stavu nejúspornějšího ještě běhu, běž pořád až do cíle. Uběhla jsem TO. Bez zastávky, těsně pod hodinu. 

Byla jsem fakt hotová, pak jsem deset minut kulhala, byla jsem ale šťastná. Potom křeč pominula a já jsem přestala kulhat. Nějakej dvoumetrovej cizineckej mlaďoch se mě na Národní, když jsem si pak prohlížela boty ve výloze, zeptal, na základě té medaile účasti na krku, jestli jsem vyhrála. Podařilo se mi podívat se na něj svrchu a odpověděla jsem: OF KCHÓRS. 

Další běh jsem dala 10.9. – 5 km Prahou, už nevím, kdo to organizoval. Asi Adidas, dali mi tričko a kartičku na běžecký klub. Jako mazák jsem už přišla včas, měla jsem i čip, tak vím, že jsem těch 5 km běžela za 31 min. Užila jsem si atmosféru hromadného závodu, nebyla jsem poslední, neměla jsem strach, že nedoběhnu. Nová pro mne byla tlačenice na začátku, příjemné bylo vědomí, že 5 km určitě uběhnu a nebudu lapat po dechu.

Já už nelapám! A nekulhala jsem. Bylo to ale jen těch 5 km. Dávali tam různé letáky, taky na Běchovice. Je to starý závod, i já vím odedávna, že je, a líbila se mi myšlenka i tradice. Těch 10 km je odjakživa pro mne cosi za… 

Nikomu jsem neřekla, nepřihlásila jsem se, a to ráno jsem váhala. Byl to den jako jiný, já se necítila být zrovna superženou. Odjela jsem tam, no co, řekla jsem si, a v tom vedru jsem to zkusila. Metodou již na jaře osvědčenou, běž a nezastavuj, běh je stav, zachovej ho. JÁ TO DOBĚHLA! 

V tom kopci ty „skoky běžecké“ byly sice dost homeopatické, ale neslevila jsem do zřejmé chůze a DOBĚHLA jsem! Trvalo mi to hodinu a 11 minut. Na konci mě předbíhali muži, kteří startovali o 30 min později, ale to mě vůbec nedeprimovalo, bylo mi povzbuzením, jak pádili a smrděli silou a odhodláním. Přidala jsem do kroku a do cíle jsem přiběhla, ne jen se přikolíbala, a potěšilo mne, že mám ještě rezervu.

Nezapírám, že mám v běhu velké ambice. Já chci běhat, chci běhat jako běhá nepříliš starý pes. Běhá sice ne úplně pořád, sice ne nejrychleji, ale bez velké námahy. Běhá s radostí a běhá pro radost a běhá samozřejmě. 

To chci být já. Běhat volně, samozřejmě, často, bez větší námahy, svobodně, kdykoli, chvíli i delší chvíli a déle, je-li možno, ráda, pro radost a s radostí, svobodně a šťastně a často. To bych tedy fakt chtěla. 

Milena Nečásková

Komentáře (Celkem 1)

Nalezené položky: 2 První Předchozí | 1 | Další Poslední
avatar

Praha 4

Celkem 28230,23 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:46:14 (2013)
půlmaraton: 1:49:29 (2009)
maraton: 3:57:28 (2014)

Dav muž 14.07.2009 09:09:30

Objevil jsem tenhle článek s několikaletým zpožděním:-), docela by mě zajímalo, jestli to nádherné nadšení, entuziasmus a živočišnost vydržely..kaž­dopádně plný počet hvězdiček:-)

Motto: ...kam až?

administrator 03.04.2010 13:32:59

Dnes Vám přinášíme příběh ženy, která propadla kouzlu běhu. Její příběh může být výbornou motivací pro ty, kteří stále váhají se svým prvním během. Věříme, že Vás příběh dojme tak, jako redakci Behej.com.


Odkaz na článek
Nalezené položky: 2 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.