Tomáši, jak vznikla myšlenka vyrazit do jiných evropských zemí, případně na další kontinenty a tam se účastnit velkých běžeckých závodů v nejvyšších budovách a mrakodrapech?

Když byl poprvé někdy v roce 2007 v České republice organizován první závod v běhu do schodů, zkusil jsem se spolu s dalšími mými kamarády z atletiky a z našeho dřívějšího sdružení Hore-dole zúčastnit, a dokonce jsem hned vyhrál. Pak jsme si zjistili, že podobné závody, ale i daleko větší a s vyšší účastí, a tím pádem i konkurencí, se pořádají také jinde ve světě. Napadlo nás, že bychom mohli na tyto akce jezdit taky. Nejprve šlo o Rakousko, Německo nebo Polsko. Další naše zjištění bylo, že existuje dokonce i Světový pohár v této disciplíně, a nebylo co řešit. Šli jsme do toho.

Kdo tento Světový pohár zajišťuje a kolik závodů se za rok pořádá?

Je to trochu složitější. Jsou dvě organizace, které tyto závody zastřešují. Ta větší a známější se jmenuje Tower Running z Německa, která však zřejmě žádné závody nepořádá a spíše se věnuje statistice, bodování, umístění, žebříčkům a také určují, které podniky jsou prestižnější. Určuje se to podle výšky budovy, kvality organizace nebo účasti. V jejich kalendáři je více než dvě sta závodů z celého světa. Ta druhá je z Itálie a jmenuje Vertical Running a spolupracuje se Švýcary. Oni mají světový okruh deseti závodů. Jde o Miláno, Londýn, New York, Basilej, Berlín, Barcelonu, Sydney, Singapur, Taj-pej a Vídeň. Tato série se hodnotí samostatně, ale ta prvně jmenovaná organizace zase sleduje všechny běžce a všechny závody a dokáže tak vyhodnotit, který běžec je ve světě nejaktivnější a nejlepší.

Kolik bývá na takových světových závodech účastníků?

Většinou jsou tam určité limity a omezení hlavně kvůli technickým podmínkám té které budovy, ale taky kvůli bezpečnosti a kapacitě schodiště. Nejvíc běžců, kde jsem běžel já, bylo, myslím, ve Frankfurtu. Tam to měli organizačně hodně dobře zvládnuté a startovalo asi 500 lidí. Oproti tomu do New Yorku se každý nedostane. Přihlásit se může samozřejmě kdokoliv, ale vybírají si a pozvou maximálně 350 lidí, protože start je bohužel hromadný.

Je vůbec možné srovnávat v něčem závody u nás v České republice a závody Světového poháru?

Někdy se běží i v nižších budovách kolem 20–30 pater a sto metrů výšky, tak jako u nás, ale většinou je to od čtyřiceti pater výše, někdy až šedesát. V Praze se běhá v City Tower, která má, myslím, 30 pater a výšku 110 metrů. Závody u nás bych spíš přirovnal ke sprintu, protože se většinou běží pod dvě minuty, na rozdíl od těch šedesáti patrových, kde je nutná určitá vytrvalost a časy těch nejlepších se pohybují kolem deseti minut a více. A myslím si, že v budoucnu stejně dojde na vytvoření těchto dvou základních disciplín.

Tyto závody neobjíždíš sám, ale jsi součástí česko-slovenského týmu. Kdo ho kromě tebe tvoří?

Náš tým víceméně funguje jako občanské sdružení, aby bylo možné legálně fungovat a například přijímat sponzorské dary a podobně. Celkově nás je více, ale mezi nejlepší tři patří Pavel Holec (1985), Moravák z Huslenek u Vsetína. A protože se živí jako účetní, dělá nám veškeré papíry. Jeho specializací jsou běhy do vrchu, čili je na rozdíl ode mě spíše vytrvalec. Ve světovém hodnocení je momentálně na páté pozici. Dalším členem je profesionální voják Viktor Novotný. Ten se věnuje běhu na lyžích na velmi vysoké, téměř světové úrovni. V celkovém hodnocení se pohybuje v první desítce. Třetí jsem já. Tým doplňuje ještě dalších pár běžců a členů jako je Jakub Hřib, můj bratr Lukáš a Marek, Petr Muras, Libor Začal, Tomáš Petratur a také jedna žena, Iveta Putalová ze Slovenska. Věříme, že se ještě budeme rozrůstat.

Jak bys tedy srovnal výkony a schopnosti vytrvalců a sprinterů při takových závodech? Kdo má vlastně výhodu?

Myslím si, že je to taky o tom, kdo je schopný a ochotný trénovat svoje tělo i jinak, než je běžně zvyklý. Objevují se tam běžci-vrchaři, triatlonisté, lyžaři a samozřejmě taky sprinteři. Ve všech těchto sportech je kromě vytrvalosti potřeba zvládat i rychlost, výbušnost, změnu tempa. A kdo to dobře ovládá, může se prosadit i v běhu do schodů. Protože i tam jsou kupodivu různé seběhy, rovinky a nepravidelná trať a dost často taky několikasetmerový úsek před vběhnutím do budovy. Když se běží dvacet pater, prosadí se spíš sprinteři, ale zase od pěti minut a více už je to výhodnější pro vytrvalce. I když někdy je to jedno.

A jak je to u tebe? Zvládáš jako sprinter šedesát pater?

Mojí disciplínou je 400 metrů přes překážky, takže už i v tréninku mám dost kilometrů odběhaných i na vytrvalost a to hlavně na podzim a v zimě. Někdy mě Pavel porazí na delších závodech a někdy zas já jeho. Jindy zase vyhrává Viktor. Je to různé.

V České republice probíhá už čtvrtým rokem seriál běhů do schodů a zdá se, že ve všech závodech kraluješ.

V podstatě ano. Teď nedávno v Ostravě náš tým obsadil první tři místa. Já jsem byl první, Pavel Holec druhý a Viktor Novotný třetí. Uvidíme, jak to bude například v Praze. Tam se běží asi čtyři minuty.

V čem podle tebe tkví tento váš famózní úspěch? Proč vyhráváš zrovna ty a ne někdo z dalších atletů?

Asi to bude díky určitému mému přístupu k tréninku i v samotném závodě. Znám několik atletů, kteří jsou na tom výkonnostně líp než já, ale řekli mi, že do toho nepůjdou, protože ví, jak takový závod strašně bolí. Moje výkony na 400 metrů přes překážky jsou ve světě průměrné, ale v běhu do schodů se mi daří. Dost často se taky řeší, jakou hodnotu vlastně první místo v takovém závodě má a k čemu by se to dalo přirovnat. Třeba ve Frankfurtu běželi dva borci, kteří mají osobák na desítku pod 28 minut, ale oba skončili až za námi. Je tam asi už potřeba určitá specializace. I my už chodíme trénovat na schody a ne jen na dráze. Opravdu asi ale musím říct, že schody bolí daleko víc než 400 metrů překážek, a to už jen díky tomu, že na dráze běžím minutu a na schodech je to dvě až deset minut na kyslíkový dluh a s vysokou mírou laktátu ve svalech.

Ale bez budování vytrvalosti to zřejmě nepůjde ani u tebe. Kolik naběháš měsíčně kilometrů?

Přesně tak, ale je to opět různé. V přípravném období v zimě je to někdy až 120 kilometrů týdně. Během sezóny pochopitelně ubírám a při jednom tréninku naběhám celkem asi 10 kilometrů, z toho asi 2–4 kilometry intervalově ve vysoké intenzitě. Všechno se podřizuje především mojí hlavní disciplíně čtyřstovce s překážkami.

Kolik závodů jsi schopen absolvovat za rok?

Co se týká běhu do schodů, můžu objet až deset akcí, a k tomu na dráze dalších osm až deset závodů.

Když zaběhneš v New Yorku sedmý, je o tebe mezi novináři zájem?

Tam je to něco naprosto jiného. O závod se zajímá třeba i dvacet televizních společností, novináři chtějí rozhovory. To stejné je v Itálii nebo v Německu. U nás se o to skoro nikdo nezajímá, je to úplně okrajová záležitost. Ale očekáváme, že se to změní.

Může si dobrým umístěním špičkový běžec do schodů vydělat nějaké peníze?

Je to různé a taky podle toho, kolik běžců pořadatel chce ocenit. Když se zaměří jen na prvních pět, stává se, že kromě vyšších prize money nás ještě pozvou na příští ročník. To znamená, že platí třeba cestu, ubytování a startovné. Teď jsem byl pozvaný do Brazílie, ale bohužel jsem musel z osobních důvodů odmítnout. Budu se totiž v ten den ženit. Poletí tam ale místo mě z našeho týmu Pavel Holec nebo Viktor Novotný. Doufám tedy, že se to takto postupně rozjede a budeme závodit více.

Tomáši, děkuji za rozhovor, přeji úspěšný start do manželství a hodně dalších úspěchů na světových akcích!

TOMÁŠ ČELKO

Narozen: 27. 4. 1984
Bydliště: Olomouc – Žilina
Klub: Atletický oddiel Slávia Žilinská univerzita Žilina, HOREDOLE o.s.
Web: www.hore-dole.webnode.sk Profese: finanční poradce, obchodní zástupce
VO2max: 76 ml/kg/min., TF min: 38 t/ min., TF max.: 204 t/ min.

Největší úspěchy:
World Cup 2009 Tower Running – celkově 3. pozice
Run Up New York: celkově 7. příčka, vítěz kategorie do 30 let
Run up Basel: 1. místo
Sky run Frankfurt: 3. místo
Sky run Berlin: 2. místo
Reprezentace Slovenské republiky na 400 metrů překážek 2006–2010
Osobní rekordy: 400 metrů překážek: 52,41 s