Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Běh jako duševní katarze

Běh jako duševní katarze
foto: Anna Navrátilová

Karel Šiška | 05.09.2010 | přečteno: 4551×

Nad hlavou těžký šedý mrak a ostré sluneční paprsky prodírající se všude kolem něj. Velké kapky kreslí abstraktní vzorce na vyhřátém asfaltu a přitom o pár metrů dál tráva i stromy zlatě ozářené podvečerním sluncem. S povolením ke vstupu na několikrát přeloženým v miniaturní kapsičce míjím tabuli s nápisem „hranice vojenského újezdu“.

Trasu volím tak, abych splnil všechny přísné podmínky a omezení, která zde pro pohyb osob platí.

Čeká mě několik kilometrů táhlého stoupání. Těch čtyři sta metrů převýšení je nejen předělem mezi rovnými lány polí Hané a studenými pastvinami podhorské oblasti Oderských vrchů, ale i branou do minulosti.

Deštivý mrak je pryč, slunce prozatím zvítězilo, ale jen do chvíle, kdy jej už definitivně vytlačí pomalu přicházející večer. A ono, jakoby to tušilo, svítí ze všech sil a snaží se ještě užít pár chvil, které mu pro dnešek zbývají. Stoupám osamocen ztichlou krajinou. Pole vystřídaly lesy a louky, které lemují poměrně širokou cestu. Všude jen zelené moře přírody.

Blíží se vrchol stoupání. Podle staré pověsti dostal název Bílý kámen. Tedy původně se tomuto místu říkalo Černý kámen, až do té doby, než jej místní kovář přemaloval vápnem na bílo, aby tak oklamal čerta, kterému ze zoufalství nad svou chudobou upsal nejen sebe, ale i krásnou ženu Andulku a děti. Od té doby kámen bělostně září do dalekého okolí, takže jej lze vidět i třeba z několika desítek kilometrů vzdálené dálnice Olomouc – Ostrava.

Místo je to ale podle pověsti proklaté, proto raději pokračuji dál. Konečně rovina, krok se srovnal a dokonce se začíná prodlužovat v táhlém klesání. Hanou nechávám definitivně za sebou a přede mnou se doširoka otevírá náhorní plošina Oderských vrchů.

Asfalt přechází v kočičí hlavy. Nekonečné množství žulových kostek pečlivě seřazených do obloukových tvarů. Běžci je příliš nemusí, ale sem tak nějak patří, takže mi ani nevadí. Jejich hrany jsou ohlazené časem. A taky botami zdejších usedlíků, dnes už dávno mrtvých, koly koňských povozů, pásy tanků a teď i podrážky mých běžeckých bot – co všechno za ty roky přes ně už přešlo nebo přejelo…

Opouštím silnici a ostře sbíhám na lesní cestu. Kostky nahrazuje štěrk, místo svodidel jen keře a vysoká tráva. Nedaleko protéká potok, na jehož březích jsou občas vidět zbytky základů domů a hospodářských stavení. To je Jestřabí, německy původně Habicht. Chudá podhorská obec s chladným podnebím, na kamenitých políčkách brambory, žito a len, ve chlévě sem tam kráva nebo koza. Před válkou tady stálo na osmdesát domů, ve kterých žilo přes tři sta obyvatel. Kostel, dva mlýny, záložna, hasičský spolek, hospoda a hájovna. A taky škola, kam chodily místní děti.

Dnes je tu jen les, občas stará zplanělá jabloň nebo třešeň. Pouze podle tvarů základů se dá odhadovat, co kde dřív stálo – dům, stodola, sklep, vodní náhon? Cihla, kámen a břidlice tady svádí nerovný boj s okolní přírodou. Ještě pár let a vše bude milosrdně přikryto, takže nezůstane nic, snad až na torzo kostelní věže jako připomínka pro budoucí generace.

Všude okolo klid a ticho, a zdá se, že i to slunce svítí trochu tlumeněji. Slyším jen pravidelný rytmus dopadu svých bot na starou úvozovou cestu. Mimoděk přidávám do kroku, jako bych tady rušil. Zvláštní, že na místě, kde kdysi žili a umírali lidé, prožívali své každodenní radosti i starosti, dnes rostou stromy a zůstávají jen hromádky kamení. Nevím, kolik z nich bylo skutečně fanatiků a kolik jen doplatilo na krutý osud poválečných dějin, když jednoho sychravého rána na podzim roku 1946 museli svou rodnou vesnici navždy opustit.

Následuje závěrečný seběh dlouhým údolím, sevřeným příkrými okolními svahy, kam už zapadající slunce nedosáhne. Ochlazuje se, a tak z kopce zvyšuji tempo. Po pár kilometrech cesta konečně přechází ve zpevněnou lesní asfaltku. Les pomalu ustupuje, pode mnou údolí, kterému dominuje kostel v Hlubočkách. Objevují se první rekreační chaty, lidé pracují na zahradách, grilují nebo se jen tak baví. Divočina končí jako mávnutím kouzelného proutku. Je poslední prázdninový víkend, takže není divu, že jej lidé tráví venku v přírodě. Jsem zpátky v 21. století.

Běh je svého druhu relax a duševní katarze. Cítím se unavený, ale zároveň i jakoby trochu očištěný. A těším se. Těším se, až se tam příště zase vrátím. Zpátky do minulosti, a nejen té místní, ale i své vlastní.

Komentáře (Celkem 11)

Nalezené položky: 12 První Předchozí | 1 | Další Poslední

pravnik muž 05.09.2010 00:00:22

Nad hlavou těžký šedý mrak a ostré sluneční paprsky prodírající se všude kolem něj. Velké kapky kreslí abstraktní vzorce na vyhřátém asfaltu a přitom o pár metrů dál tráva i stromy zlatě ozářené podvečerním sluncem. S povolením ke vstupu na několikrát přeloženým v miniaturní kapsičce míjím tabuli s nápisem „hranice vojenského újezdu“.
Odkaz na článek

avatar

Černé Voděrady

Celkem 21008,7 km
Minulý měsíc 6,66 km
10 km: 0:48:56 (2017)
půlmaraton: 1:49:10 (2017)
maraton: 3:57:39 (2017)

MartiNo žena 05.09.2010 16:28:18

Pěkný článek :-) Když běžím sama, také si užiju přírodu, srovnám myšlenky, vrátím se kam potřebuju i vypravím do budoucnosti, jak zrovna duše zatouží…

Motto: Žít a nechat žít.
avatar

Celkem 100,07 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:51:59 (2010)
půlmaraton: 2:08:32 (2014)

Kulíšek žena 05.09.2010 19:34:13

Článek mi připomněl text, který jsem před pár měsíci četla na Saspi.cz. Podepsaný pod ním byl autor s nickem „Weichtier“. Ukázka je dost subjektivní, ale myslím, že s katarzí a během minimálně symbolicky souvisí…

Nu, třeba někoho zaujme stejně jako mě před časem.;-)

Smlouva s ďáblem (Wiechtier)

„Rozuměj, já nikdy nechtěl bejt jako ti šašci z románů. Číst o tom, možná, ale žít tím?“ „No jo.“ „Zrovna nedávno jsem měl půjčenou takovou knížku. Chlap v ní 30 let posílal ženský milostný dopisy po holubech.“ „A jak to dopadlo?“ „Holubi mu vychcípli na mor.“ „Aha.“ „On to pak ještě zkoušel s myšma, byl totiž dost vytrvalej, jenže ty měly hrozně malej dolet a pořád vypadávaly z holubníku…“ „No.“ „Prostě, plyne z toho jediný ponaučení.“ „Jaký?“ „Že milovat se s papírem je na houby, kamaráde.“ „Jo, to chápu. I když technicky by se to asi nějak…“ „Prosím tě…“

„Hele, vždyť takovejch je! Prostě na ni zapomeň!“ „Hm, jak?“ „No, já bych pro začátek zkusil přestat na ni myslet.“ „Ty seš pitomec.“ „Promiň.“

Lesní cestou běžel muž. Mozaikou vrásek jeho zakaboněné tváře stékal pot. Kalnýma očima drtil zelený a zatažený obzor. Ruce zaťaté v pěst vztekle rozrážely vzduch. Levá, levá… Poskočil a zuřivě odkopl z cesty nepozornou větev. To nebyla jen špatná nálada. Bylo to otevřené vyhlášení války. Celému světu. Levá, levá…

Muži v patách letěl stín.

Oběhl závoru, povytáhl tepláky a prodloužil krok. Došlapoval těžce, chodidla se s nenávistí bořila do měkkého jílu.

Zničit! Zadupat do země tu hnusnou…hlínu… Vy všichni! Vy za to můžete!

Dalo se do deště. Zaklel a vyšel na chvíli z rytmu, když vytrčil k nebi vztyčený prostředník. Levá, le…

Zakopl o velký kámen uprostřed cesty a padl čelem do bahnité kaluže.

Stín čekal.

„Tak třeba sportuj!“ „Cože??“ „Jasně, neseď furt na zadku a začni něco dělat! Chápeš, posilovna, karate…no…v tvém případě by byla i chůze úspěch…“ „Pch..“ „Věř mi. Smrtelný vyčerpání spolehlivě zažene černý myšlenky. Vlastně všechny myšlenky. A, když se budeš snažit, třeba se ti dokonce podaří vypustit tu pneumatiku, co ji marně schováváš pod páskem.“

Muž se posadil, překvapeně zamžoural a rozhlédl se kolem sebe.. Očima sjel z lesní stěny na své zablácené oblečení, mokré tenisky, ohmatal bouli na čele…a začal se tiše smát.

Mozaika se roztříštila.

Smál se a smál, stále hlasitěji, cachtal se v louži, plácal do bahna, kopal nohama kolem sebe a ječel jako šílenec…

Přestalo pršet a mraky proniklo pár slunečních paprsků, které osvítily cestu. I meteorologické jevy mají svůj smysl pro drama.

Muž se utišil, svlékl tričko, omotal si ho kolem hlavy, a vstal. Rozpřáhl ruce a pohlédl na cestu, jež ho čekala. Vyběhl. Najednou tak lehký! Zavřel oči. A zrychlil.

Stín osaměl. Chvíli rozmrzele popocházel a okopával mech, pak se vytratil.

„Běžet. Běžet. Stále kupředu. A nikdy, nikdy se neohlížet.“

„To jsi někde vyčet, viď? Tohle nemůže bejt z tvojí hlavy…“ „Víš co?“ „Vím.“

Motto: no stres
avatar

Hlubočky

Celkem 14607 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:45:31 (2012)
půlmaraton: 1:37:04 (2011)
maraton: 3:41:23 (2014)

pravnik muž 06.09.2010 08:18:53

Díky za komentáře. A příště zkusím nějaké míň vážné téma, třeba jak se v místním bazénu snažím naučit správně plavat kraula:-). I když mám pocit, že mi přitom někdy jde o život, tak to vlastně úplně oddechové téma taky není:-D

Motto: Každý kopec jednou skončí.
avatar

Brno

10 km: 0:36:12 (1999)
maraton: 3:06:00 (2000)

martin76 muž 06.09.2010 10:20:27

pekne napsano, oderske vrchy jsou zajimava oblast, tech zaniklych vesnic je tam vic. s povolenim nebyl problem?

Motto: i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergillia v originále
avatar

Hlubočky

Celkem 14607 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:45:31 (2012)
půlmaraton: 1:37:04 (2011)
maraton: 3:41:23 (2014)

pravnik muž 06.09.2010 11:34:43

Já mám povolení z důvodu výkonu služební činnosti. Podmínky pro vydání jsou dost přísné, jen na běhání by to nevydali. >> martin76, 06. 09. 2010 10:20:27

Motto: Každý kopec jednou skončí.
avatar

Černé Voděrady

Celkem 21008,7 km
Minulý měsíc 6,66 km
10 km: 0:48:56 (2017)
půlmaraton: 1:49:10 (2017)
maraton: 3:57:39 (2017)

MartiNo žena 06.09.2010 12:08:08

>> pravnik, 06. 09. 2010 08:18:53

:-) http://www.rodina.cz/clanek7881.htm

Motto: Žít a nechat žít.
avatar

Hlubočky

Celkem 14607 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:45:31 (2012)
půlmaraton: 1:37:04 (2011)
maraton: 3:41:23 (2014)

pravnik muž 06.09.2010 13:12:39

>> MartiNo, 06. 09. 2010 12:08:08 JO, tak to je úplně přesné, už ani nemusím nic vymýšlet :-))

Motto: Každý kopec jednou skončí.
avatar

Celkem 100,07 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:51:59 (2010)
půlmaraton: 2:08:32 (2014)

Kulíšek žena 06.09.2010 18:52:15

>> pravnik, 06. 09. 2010 08:18:53

O svých zážitcích z výuky kraula určitě napiš, momentálně se totiž snažím o totéž a vědomí toho, že někdo válčí s „vodními“ mlýny stejně jako já, bezpochyby potěší a povzbudí…;-)

Motto: no stres
avatar

Černé Voděrady

Celkem 21008,7 km
Minulý měsíc 6,66 km
10 km: 0:48:56 (2017)
půlmaraton: 1:49:10 (2017)
maraton: 3:57:39 (2017)

MartiNo žena 06.09.2010 19:13:31

>> Kulíšek, 06. 09. 2010 18:52:15

>> pravnik, 06. 09. 2010 13:12:39

Přidávám se ke Kulíškovi, píšete pěkně, a s kraulem má každý zcela jedinečné zážitky :-) také jsem zápočtovou čtyřstovku končila téměř na dně ;-) ale vyplavala jsem se časem, stejně jako se snažím vyběhat…

Motto: Žít a nechat žít.
avatar

Celkem 100,07 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:51:59 (2010)
půlmaraton: 2:08:32 (2014)

Kulíšek žena 06.09.2010 19:37:40

>> MartiNo, 06. 09. 2010 19:13:31

Tak to moc děkuju za motivaci!:-)

V prváku na vysoké mi po povinné rozplavbě říkali, že mám možná poslední příležitost přihlásit se do plaveckého oddílu a naučit se plavat…- skončila jsem totiž zhruba podobně jako Ty při zápočtu – u dna…;-)Dobrou radu jsem samozřejmě neposlechla (to je můj charakteristický rys…;-) A tak se pořádně plavat učím až te´d, po letech a sama…:-)

Každopádně díky za povzbuzení, snad nám oběma půjdou ty začátky lehko…:-)

Motto: no stres
avatar

Mariánské Údolí, Olomouc

Celkem 2522 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 1:44:36 (2009)

pavells muž 13.09.2010 19:27:39

;-) peknej clanek ;-)

Nalezené položky: 12 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.