Začínám se zahřívat a pravidelně střídám dopad na špičku s opatrným dopadem na patu. To především kvůli mému nedávnému zranění. Po několika kilometrech se podél řeky dostávám na krásné, ale obávané rozsáhlé louky. Přece jen došlo na moje slova. Rozbahněná cesta, či spíše přímo bažina, kam noha snadno zajede možná až po lýtko, mě donutila zastavit, což jinak zásadně nedělám. Mám několik možností. Buď se vrátím a poběžím jinam, nebo se vzdám čistých a suchých bot, anebo…

Nebo boty vyzuji a bahno zkusím přebrodit bosý.

Volím třetí variantu, protože je celkem teplo, s vidinou blízkého jezera na umytí nohou. Slastný pocit při prvním kontaktu s mokrou trávou, bahnem a vodou mě hodně příjemně překvapil. Dokonce necítím kontakt s ničím, co by moje chodidlo a běh ohrožovalo. Proto zkouším běžet dále. Kupodivu stále žádný problém, nic mě neohrožuje, nezpomaluji, spíše zjišťuji, že vlivem překvapení a radosti z nového zážitku zrychluji. Občas mě osvěží hluboká mokřina nebo kaluž a bahno. Z lesa proti mně vybíhá srnec a srna a v tu chvíli se začínám cítit jako nějaký domorodý lovec. Kdybych měl v ruce místo bot luk a šípy, možná bych vystřelil nebo zvěř pronásledoval k uštvání. Vždyť takto to prý v dobách dávno minulých dělali lidé. Asi i díky tomu se člověk naučil běhat.

Pokračuji bez přestání. Trošku se mění podklad a běžím po udusané pěšině. Malé kamínky cítím, ale je to spíš příjemné a nebojím se jich. V tu chvíli se rozhoduji, že si jezero oběhnu dvakrát. Proto jsem boty schoval do křoví. Teď už mě v pohybu neomezuje vůbec nic. Ani totálně rozbahněná polní cesta mě nemůže zastavit. Vrhám se do bahna. Někdy to v něm klouže a ujíždí jako na sněhu. Bláto se vtírá mezi prsty a lepí na patu a vytvořilo mně jakési přírodní bahenní boty a možná že i „pocitovou“ ochranu proti kamínkům.

Kvalita cesty se začíná zhoršovat. Tvrdší hrbolatá cesta už není tak příjemná a jsem z opatrnosti nucen zpomalit. Záhy vbíhám na další louku, která je už od letmého pohledu bez problémů. Slunce svítí přímo přede mnou. Prostě nádherný pocit volnosti, svobody a úniku od reality. Jen já, běh a příroda bez známek civilizace. Jenže po tisíci metrech pohádka na chvíli končí a já musím okusit hrubost čtyřsetmetrové asfaltky. Zkouším pokračovat v běhu, ale bohužel přecházím raději do chůze. Přece jen napoprvé nebudu riskovat zranění. Jakmile jsem se dostal znovu na louku, oběhl jsem celý okruh ještě jednou. Pak jsem samozřejmě z úkrytu vyzvedl svoje boty a přes mokřiny se vrátil zpět.

Říkám si, že teď bych si už mohl nohy umýt v řece a pokračovat v botách jako normální civilizovaný sportovec. Jenže se mi nějak nechce a nohy chtějí běžet dále tak, jak je Bůh stvořil. Takže jsem pokračoval ještě asi další dva kilometry. To vše bez jakékoliv újmy na chodidlech. Sám jsem byl v tu chvíli v příjemném šoku a ještě druhý den jsem přemýšlel, jak je tohle možné a proč vlastně celé ty roky běhám v botách a proč každá ta bota má v sobě desítku jakýchsi záhadných technologií?

Tento běh naboso nebyl úplně můj první. Často jsem svoje chodidla „testoval“ na trávě. Do terénu jsem ale nikdy neměl odvahu vkročit. Po této nové pozitivní zkušenosti jsem hodně nalomený a uvažuji alespoň o chůzi naboso přímo v lese. Věřím, že nebudu sám.