Jako každý den jsem mířila vlakem a metrem směrem do centra města. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že vlastně není všední den. Poslední, co mi to dokázalo, byli všichni ti divně nadšení a polepení lidé všude, kam jsem se podívala.

Njn, on je vlastně dneska ten den D. Jinak řečeno, dnes šlo některým běžcům o vše a těm ostatním o to, to vůbec zvládnout. Jo holt 42,195 metrů je půlmaraton na druhou.

I já jsem mířila tím samým směrem, jen to číslo mi chybělo a správné botky. Na lehkém podpatku bych tu salvu kilometrů asi nezvládla. I když, bez dlouhého rozmýšlení si jako začátečník troufnu říci, že kdybych náhodou běžela, tak ani obuv by mne dnes nezachránila. Hold tímto vzdávám všem padlým i těm doběhnuvším.

Všichni se mačkali v koridoru a čekali na ten pro ně v tu chvíli slastný zvuk startovní pistole. Já, která jsem stála opodál a nekontrolovala čas, jsem se při tomto zvuku tak lekla, že jsem potom moc dobře věděla, že ta karamelka, která skončila na textilu půjde večer blbě dolů i v pračce.

Více než čas mě totiž zaujal rozhovor dvou mladých mužů. Ty velmi „oduševnělé“ věty o tom, proč vlastně běží a za kým, mne nejen pobavily, ale donutily také mrknout na běžkyni před nimi, které to v těch běžeckých elasťákách fakt seklo. Když se těsně před výstřelem z úst jednoho ozvalo, že poběží, dokud se slečna před ním udrží na trati, bylo mi vše jasné.

Tohle je fakt mazec, já jsem ráda, že dýchám a slečna vypadala dost podobně a do ní chtěl cestou ještě klavírovat nějaké rozumy. Tak to hodně štěstí kamaráde, pomyslela jsem si. Ovšem s takovým nasazením, jaké projevil, proběhla seznamka nejspíš už na první občerstvovačce a jestli doběhli, nebo kolaborovali z trati někam jinam, to už ví jen oni.

Už to jede, už to sviští, masa se pohnula a já jen pozoruji, jak se ty emoce a adrenalin valí ulicemi rychleji, než jejich majitelé. Myslím si, že takovou rychlost by jim mohla závidět i ta první skupinka z Etiopie. Ale nejen ty emoce, ve vzduchu mohl fanoušek zachytit také lítající kelímky se zbytky vody a DNA. A to byl teprve suvenýr.

Takže můj dnešní „support“ byl provoněn prvotním leknutím, poté nějakým tím kelímkem pod nohami, vyřvanými hlasivkami a uplácanýma rukama. Mám pocit, že tohleto je hodně dobrá motivace začít makat, abych se konečně dostala na tu druhou stranu. Tam bych se totiž snad už polila sama, protože to budu potřebovat, a ta karamelka tam bude už snad jen proto, že doběhnu, nebo vlastně ne?!