I díky tomu se v letošním roce stala členkou dvanáctičlenné party žen – běžkyň Women's Challenge a pod taktovkou Miloše Škorpila zaběhla pražskou „půlku“ a v květnu i celý maraton. Velkým tahounem je pro ni čtyřnohý přítel Jack. Toho nebavilo běhat za kolem, a tak Blanka „pověsila cyklistiku na hřebík“ a začala běhat. Jack s ní absolvuje všechny tréninky.

Popsala bys, co se tehdy s tebou stalo?

Při pádu jsem utrpěla kompresní frakturu dvanáctého hrudního obratle. Bohužel tak rozsáhlou, že bylo nutno obratel nahradit kostí dárce a poté odlehčit zatížení obratle dvěma kovovými vzpěrami. Ty jsou uchycené čtyřmi šrouby. Úraz si vyžádal osm měsíců hojení a postupné rehabilitace. Poté jsem měla dvě možnosti – invalidní důchod, nebo návrat do aktivního života. O první možnosti jsem prakticky vůbec neuvažovala a měsíc po nástupu do práce jsem našla prospekt k Medica Triatlonu v Chomutově. Tehdy jsem se rozhodla, kterou cestou se bude ubírat můj další život.

Když ti po pádu v nemocnici bylo nejhůř, přemýšlela jsi, co bys dělala, kdybys nemohla sportovat?

Při jakékoli krizové situaci hraje hlavní úlohu naše hlava. Když je pevná vůle a stanovený cíl, dokážou naše těla, ať už zdravá, nebo nemocná, podat úžasné výkony.

Letos jsi byla vybrána do „elitní“ dvanáctky Women's Challenge. Během jara jsi měla možnost zúčastnit se několika společných setkání a přímých konzultací s běžeckým „guru“ Milošem Škorpilem. Tvé dojmy?

Členství ve Women's Challenge pro mě znamenalo vnesení řádu do mých vlastních tréninkových metod. Od té doby už nejsem sama na žádných běžeckých závodech. A to je úžasný a pro mě ten nejdůležitější pocit. Dříve jsem se cítila na běžeckých závodech osamělá, protože většina mých sportovních kamarádů se rekrutuje z řad bikerů, karatistů nebo paraglidistů.

Bydlíš a pracuješ jako lékařka v Karlových Varech. Nedávno jsem tam byl na krásných závodech do vrchu. Jaká je tvoje tréninková lokalita?

Podmínky pro trénink v Karlových Varech jsou báječné. Bydlím sto metrů od vstupu do lázeňských lesů, mám doma kamaráda Jacka, který je se mnou ochoten absolvovat všechny mé výběhy, a když vyběhneme z domova na jakoukoli stranu, čeká nás vždycky velký kopec. Takže intervalový trénink nemusím vůbec řešit, stačí se jen rozběhnout. Dříve jsem v našich lesích jezdila na horském kole, nyní ty stejné kopce běhám.

S čím jsi šla do letošní sezóny? Byl tvým letošním vrcholem sezóny květnový maraton?

V letošním roce jsem měla dva sportovní cíle. První byl absolvovat pražský maraton. Ten mám za sebou. Druhý hlavní cíl je absolvovat do limitu Beskydskou sedmičku (extrémní závod dvojic, přechod několika vrcholů Beskyd, pozn.red.). Největším problémem bylo sehnat na závod parťáka. To se mi podařilo až v létě 2011 při přechodu Korsiky, takže hned potom se náš čistě amatérský dámský team s názvem Korsický případ přihlásil. Byly jsme přijaty a nyní náš trénink směřuje k tomuto cíli.

Čím je pro tebe běh v životě?

Běh považuji za nejpřírodnější formu pohybu s minimem pomůcek, realizovatelný v kteroukoli denní dobu, za jakéhokoli počasí a kdekoli na světě s obrovským přínosem pro psychický a fyzický stav člověka.

Běháš v moderních „pětiprsťácích.“ Jaký v nich máš při běhu pocit?

Myslím, že je tento minimalistický způsob jednou z možností do budoucna, jak se při chůzi či běhu přiblížit zpátky přírodě. Můj pes Jack běhá celý svůj život bos a nemá žádné obtíže. A já, od té doby co běhám v minimalistickcýh botách, také ne.