Nazdar, doktore – František Vojta očima chlapce

Bylo mi sice jasné, že tento muž, i když je doktor, není léka?, ale netušil jsem, ?eho je doktor, snad jsem tušil, že by to mohlo n?jak souviset se sportem. Sice jsem chápal, že lidskému t?lu rozumí velmi dob?e a sportu také, ale netušil jsem, že disponuje vzd?láním v oblasti sportu jako málokdo jiný a že se o mnohé zasloužil. 

Není mým cílem zde vyjmenovávat jeho zásluhy a psát jeho životopis. To je u?in?no nap?íklad na stránkách m?sta Brna (rubrika „Významné osobnosti“). Tam jsem se teprve nedávno do?etl, že práv? on zakládal brn?nský vysokoškolský sport, inicioval b?žecký závod Malý svratecký maraton (ale tím nep?ímo i Brn?nskou p?tadvacítku, jak vyplývá z pojednání PhDr. Ji?ího Va?ka) a celou ?adu dalších v?cí. To, že to byl velmi agilní a ?inorodý ?lov?k, jsem mohl pozorovat na vlastní o?i.

Na jednom našem tréninku mladších žák?, když jsme se trochu loudali p?i p?íprav? startovních blok? pro nácvik start?, ?íkal svou oblíbenou v?ti?ku: „Posp?šte si, chlapci, ?as letí, mládí ute?e, a co pak?“ P?ipadlo mi to tehdy divné, jak by mi mohlo mládí jen tak utéci, když mi zbývá nejmén? 6, nebo dokonce 8 let mládí (mládí jsem tehdy po?ítal do 18–20 let). 

Pochopil jsem, že oslovení „Doktore“, by? by asi „Pane doktore“ bylo korektn?jší, nebylo mými vrstevníky mín?no neuctiv?, ale že František Vojta m?l mezi mládeží plnou autoritu. Navzdory svým v?domostem a zkušenostem byl velmi skromný a snad si od svých sv??enc? nechal i tykat. A p?ece v šatn? p?ed tréninkem jeho slovo zn?lo jako zákon. U?il nás sportovní morálce. Férovosti. Píli. Zdravé sout?živosti a ctižádosti. Ale netoleroval primadonství. Když n?kte?í sportovci dosahující lepších výkon? za?ali hledat jakési výhody a pohlíželi na druhé svrchu, otev?en? je ozna?il jako primadony. U?il nás, že na župním p?eboru je cenný jak ten, který vydobude 10 bod?, jako ten, kdo vybojuje 1 bod, t?eba tím, že nastoupí na disciplínu, která není až tak jeho. 

Tak se stalo, že jsem b?hal kilometr, stopadesátku, házel koulí, diskem, skákal do výšky. Ano, doktor Vojta nehnal žactvo do supervýkon?, ale dbal na všestranný rozvoj. Jeho postupy a metody se proto dost lišily od postup? jiných trenér?, zejména t?ch, kte?í trénovali dorostence a muže. Bylo až pon?kud zarážející, že mezi nimi velké vážnosti nepožíval, ba n?kdy se setkával spíše s despektem. Prý je náro?ný, co se tý?e požadavk? na sportovní vybavení, vymýšlí moresy. Zatímco dorostenci a muži m?li jako dopl?kovou aktivitu nohejbal, doktor Vojta p?išel s novinkou – baseball. 

Tak jsme o jedn?ch prázdninách opravdu hráli baseball. Bylo nás sice málo, ale šlo to. Dokonce se na h?išti objevil m?j bývalý u?itel t?locviku a p?i této h?e m? vyzval, abych mu tykal, což bylo pro m? nep?edstavitelné. Zakrátko se v novinách objevil ?lánek doktora Vojty o této neobvyklé form? atletického tréninku, zakon?ený slovy: „P?ij?te a uvidíte!“ Takže ú?astník? této hry p?ibývalo.

Po?ádání mezinárodní veteraniády na h?išti Sokola Žabov?esky bylo pro m? novým pohledem na stá?í. Jako kluk jsem spoust? v?cí nerozum?l. Jednou z disciplín byl b?h na 40 m. Když jsem vid?l, jak ti starší pánové sundávají tepláky a ukazují se jejich zasukovaná lýtka plná jakýchsi provázk?, výstupk? a k?e?ových žil, kladl jsem si otázku, jak tito pánové mohou s tímhle b?žet. Když zazn?l startovní výst?el, vyb?hli z blok?, doktor Vojta mezi nimi také, s takovým lehkým cupitáním, žádný sprint, prob?hli cílem. Tehdy jsem si ?íkal: „Ješt?že tak“. A pomyslel jsem si, že je mi už jasné, pro? má tato disciplína takovou neobvyklou délku, namísto 100 m nebo 60 m jenom 40 m – oni by víc možná ani neub?hli. Teprve pozd?ji jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil. 

Z t?ch mnoha v?cí, které jsem tehdy netušil, jedna byla, že doktor Vojta bude mým trenérem jen pár let. Ve v?ku 71 let, po velmi ?inorodém život?, zem?el v roce 1973. 

S odstupem ?asu p?i zamyšlení nad mou osobní zkušeností s tímto ?lov?kem si uv?domuji, že máme tendenci starší lidi n?kdy tak trochu podce?ovat, možná i znevažovat, i když to nevyjád?íme nahlas. Zatímco oni by si zasloužili ocen?ní a úctu a uznání.

Dost ?asto, když vyb?hnu do lesních cest, se mi vybaví to jeho „?as letí, mládí ute?e, a co pak?“ A bezd??n? p?idám do kroku…