Podzim, lidé a běžci

Každý máme své hodiny, které si však nenatahujeme my sami, ale úplně někdo jiný. Kdo?

Začnu u nejbližších – rodina, zaměstnavatel, úředník, stát, ale i pokrok a nevyzpytatelná technika. Do tohoto výčtu se mi již nevejdou kamarádi, kamarádky, lékař, policie a ani ti, které nemusím – zubař, exekutor a pan farář. Všichni jmenovaní i nejmenovaní nám však nějak nastavují a přetáčejí nejen náš čas, ale i naše biologické hodiny včetně jednotlivých ročních období. A co běžec? Není výjimkou a navíc podléhá ještě „vyšším zájmům a cílům“.

Jako starý atlet veterán jsem pozoroval tuto skutečnost již několik let „nazad“. Až teprve na podzim si většina běžců uvědomovala, že vlastně ani neví, jaké bylo „letošní“ jaro a zdali bylo vůbec nějaké léto? Nevím, jak to pociťujete a vnímáte vy sami dnes, ale pamatuji si, že když jsem kdysi dávno urputně trénoval a běhal jako zajíc (samozřejmě geneticky upravený zajíc křížený se šnekem), tak roční období i biologické hodiny určovaly a řídily tréninkové cykly, mezocykly a mikrocykly.

Většinou o ročním období vypovídala délka a intenzita běhů a samozřejmě závody, které se však běhaly a běhají v trenýrkách a tričku, ať je léto nebo zima.

No a tréninky se prožívaly podle toho, jaký byl plán – ne jaké bylo počasí. Navíc podle klasiků, trenérů i řady sportovců neexistoval stav a pojem špatné počasí, pouze nevhodné oblečení, a to platilo již v dobách, kdy na trhu nebyla funkční prádla ani vhodná sportovní obuv a že občas bývavalo krásně, teplo, ale i škaredě a pořádná zima.

Hezké počasí klidně eliminovala taková měřená intervalová série 2× 5× 400 m s meziklusem 400m, po které nebylo znát, jestli je zrovna den nebo noc, natož jestli je léto nebo zima a o aktivitách rozmnožování nebyla řeč, chuť ani mysl. Výsledkem byla snaha přežít a co nejrychleji do postele a splynout hlubokým spánkem, podobným hibernaci, a to i v létě. 

Často nám v těch letních parnech bývala také zima, zvláště po nepodařených závodech, kdy husí kůže, drkotající chrup a modré rty neodpovídaly kalendáři ani teplotě. To umí hypoxie a hypoglykémie. Naopak v chladné a studené zimě bývalo pěkně horko. Sníh i led tál pod nohama třeba při dobře zaběhnutém krosu. Obecně zima bývala příjemná, pomalé a dlouhé běhy daly člověku možnost vychutnat si krásu krajiny, okolí i vlastní pocit síly a harmonie. Endorfinů bylo jako sněhu ve Studené Dolině.

Jaro probudilo přírodu, ale i bacily a bývavalo často zle. Jaro přidalo na intenzitě. Samozřejmě myslím intenzitu rychlosti běhu. Je zajímavé, jak se endorfiny přímo tlučou s laktáty. Do rozjeté sezóny závodů se léto nikdy nevešlo. Nebylo místo ani čas. Slunci se běžec většinou vyhýbal a pokud byly prázdniny nebo dovolená, obyčejně byla tato doba strávená doháněním víkendů obětovaných běhu a závodům a volna padla na maltu nebo jinou bohulibou, ale potřebnou činnost.

Běžec má však naštěstí svůj čas a tím je podzim. Končí mu zase jeden odpracovaný cyklus a začne bilancovat úspěšnost či neúspěšnost ukončené sezóny. Bude si hojit a lízat rány a šrámy, spočítá nové jizvy na těle i na duši, ale hlavně se začne těšit a vytvářet nové a ještě fantazií trenéra umocněné plány na příští, zaručeně úspěšnější sezónu.

Jó, snít je krásná věc. K tomu sychravé, mokré a studené mlhovno, blátivo, promočené smykající cvičky, propocené značkové termoprádlo „nepropro“, hlava v ztěžklé čepici připomíná Dostojevského Idiota, ale v mysli nové plány a naděje.

Podzime, budiž pochválen!