Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

ROZHOVOR: Běhat maratony se dá i poslepu a s roztroušenou sklerózou

ROZHOVOR: Běhat maratony se dá i poslepu a s roztroušenou sklerózou
foto: archiv

behej.com | 17.07.2015 | přečteno: 3070×

Postupně přišel o zrak a váha mu vyskočila až na 160 kilogramů. Lékaři mu k tomu stanovili neúprosnou diagnózu – roztroušená skleróza. Jan Bauer – dnes masér – to však nevzdal a zmíněné životní rány pojal jako ráznou pobídku pro změny. Začal se lépe stravovat a hýbat se. Dnes běhá a s podporou rodiny se chystá na náročný maraton po Velké čínské zdi.

Podstoupil přes čtyřicet operací. Problémy s očima začal vnímat přibližně od dvaceti let. „Rozjížděla se mi písmenka. Zašel sem si k lékaři a ten mi řekl, že mám zánět živnatky v oku,“ vzpomíná. Okolo třiceti let začal mít i neurologické potíže – začala ho brnět ruka, spadl mu koutek. A tehdy se dozvěděl svou diagnózu – roztroušená skleróza (RS). „Naštěstí jsem se dostal do nemocnice na Karlově náměstí a tam jsou nejlepší odborníci. Píchám si pravidelně injekce, a na ty jsem si už zvykl. Mohu normálně žít a trénovat, nic jiného neberu.“

Co jste dělal předtím, než jste ztratil zrak a založil si masérnu?

„Dokud jsem viděl, pracoval jsem v gastronomii, a to od píky: vyzkoušel jsem si práci číšníka, provozního. Já byl vždycky workoholik, zvyklý pracovat třeba 300 hodin měsíčně. A vždycky jsem si extrémně užíval života. Co jsem dělal, dělal jsem naplno. No a najednou se stalo to, že jsem začal ztrácet zrak, až jsem o něj ve třiceti přišel úplně. Přemýšlel jsem tehdy o tom, že život bez očí nemá smysl, ale hodně mě podržela rodina. Kdybych tehdy chtěl, mohl jsem klidně sedět doma a nic nedělat, ale to já bych nedokázal. Práce maséra pro mě byla možnost. Masíruji už sedm let a čtyři roky ve vlastním podniku U Slepejše v pražské Libni.“

Co vás přimělo k tomu začít hubnout?

„V šestadvaceti letech jsem vážil 160 kilo při výšce 175. Hubnout jsem začal 10. října 2003 a během devatenácti měsíců jsem dal dolů 80 kilogramů. Osobně mě váha moc nevadila, to spíš poznámky lidí, že jsem moc tlustej, a taky když jsem měl vyjít do patra po schodech. Začal jsem se lépe stravovat a každý den trávil několik hodin v posilovně.“

Máte za sebou expedici poslepu na Gerlachovský štít na tandemových kolech. Jak to vzniklo?

„Tandemové kolo jsem dostal od kamarádů a perfektně jsem si ho vyladil. Vyjet na něm je ale bohužel těžší, než si jít například zaběhat, když už na kolo sednu, chci ujet alespoň 100 kilometrů. A to se každému nechce. Loni v září jsem si ale kola užil při výpravě Poslepu na Gerlach. Vyrazili jsme s partou ještě dalších dvou nevidomých kluků s traséry a jeli čtyři dny na kole z Prahy do Tater. V Tatrách jsme šli další dva dny pěšky přes hory a celé to mělo být završené výstupem na Gerlach.“

Uff…

„Celé čtyři dny na kole nám propršely a být v jednom v kuse mokrý nikomu příliš nepřidá. Než jsme se vůbec ke Gerlachu dostali, bolely nás nohy tak, že před samotným výstupem to nevidomí kluci vzdali a nahoru jsem lezl jenom já. Hnalo mě vědomí, že nechci zahodit šest dnů neskutečné dřiny, ale bylo to opravdu hodně náročné.“

Jak výstup probíhal?

„Na výstup jsme vstávali o půl páté ráno a já žil do posledních okamžiků v domnění, že se bude jednat jen o těžší turistickou trasu. Když mi dali helmu a sedací úvazek, zjistil jsem, že to asi nebude pouze o chůzi a přelézání kamenů. Později, po výstupu, mi říkali zkušení horalé, že takovýto výstup je pro nevidomého dvakrát tak těžký než pro toho, kdo má oči v pořádku. Lezl jsem patnáct hodin, každý kámen jsem si při výstupu musel osahat, z rukavic mi zbyly jen hřbety. Jsem rád, že jsem to nevzdal a na vrchol se vyškrábal. Lezl jsem s trasérem Honzou Joštem, a když jsem se ho zeptal, co vidí, řekl, že mám být v klidu, že on taky nevidí nic – bylo totiž mlhavo. Sestup byl totiž mnohem horší a sáhnul jsem si na dno jak fyzicky, tak psychicky.“

Co vaše rodina? Jezdí žena a děti na expedice s vámi?

„Ne, užívají si klidného života, když jsem pryč… Moje žena mi neskutečně pomáhá a podporuje ve všech mých aktivitách, stará se o domácnost o děti a o mě – je to velká životní opora!“

Nyní máte v plánu hned dvě další expedice…

„V srpnu plánuji cestu na tandemovém kolem z Prahy do Itálie. Do místa, kde se jezdí jedna z etap Giro d'Italia – do průsmyku Stelvio – v nadmořské výšce 2758 m n. m. Je to nejvýše položené silniční sedlo ve Východních Alpách a druhé nejvyšší v Alpách. Jde pouze o trénink na opravdový závod – maraton na Velké čínské zdi. Kromě toho poběžím ještě maraton letos v říjnu a chystám ještě další dva – tréninkově.“

Jak expedice probíhají, když jste nevidomý?

„Potřebuji parťáka na cestování, při běhání traséra. Pravou ruku, která mi ve všem pomáhá. Říká mi, kam dát ruku, nohu. Když jedu na kole, řídí. Když běžím, popisuje terén. Kolem mě se pohybují hodně sportovci, do Itálie se mnou jede Katka Pechová, Honza Jošt a Přemek, na čínskou zeď Jitka Křížová, Jaroslav Boucník a Jiří Mokrý. Při maratonu na čínské zdi – Great Wall Marathonu – musím překonat 5164 kamenných schodů, každý je jinak vysoký a jinak dlouhý, připočtěme vysoké teploty a prašnost a je jasné, že mám před sebou velkou výzvu. Běží se v květnu příštího roku. Ke zdolání této překážky mě přiměla Jitka Křížová, která jej už běžela a říkala, že nikdo slepý tento závod zatím nezdolal – tak když se vše povede, budu první.“

Co musí umět trasér nevidomých?

„Musí být lepší běžec než já, hlavně na závodech, když já běžím na maximum a nemůžu už ani mluvit, potřebuji, aby trasér nejenom běžel jako já, ale ještě se mnou komunikoval. Primárně musím důvěřovat člověku, kterého mám vedle sebe. A taky počítat s tím, že občas klopýtnu. Já měl třeba vždycky hrozný problém, že jsem chtěl běhat jenom po pevném povrchu a nechtěl jsem do lesa. Les byl pro mě absolutně nemyslitelný. Noha se tam boří, nikdy ji nepoložím rovně. Musel jsem se vždycky tak soustředit na došlap, že jsem zapomínal dýchat. Ale všechno je o tréninku. Nedávno jsem si s kamarády zkusil takový triatlon, v rámci, kterého jsem běžel půlmaraton. A ten půlmaraton se běžel v lese. Trénoval jsem na to a nakonec to nějak šlo. Ale stejně. Člověk musí být strašně soustředěný a pořád připravený, že přijde nějaká nerovnost, protože něco trasér nahlásí, ale zase úplně všechno přeci jen hlásit nemůže.“

Asi největší výzvou musí být masové běhy, že?

„Na závodech, jako je třeba Pražský půlmaraton, startuje kolem 12 tisíc lidí. To už vůbec není sranda. Není nic příjemného, když na někoho šlápnu, nebo když do někoho strčím. To vykolejím já jeho a rozhodím i sám sebe. Je rozdíl, jestli běžím s mužem nebo ženou. Trasérky vysvětlují emotivněji, běhám však rád i s traséry.“

Co vás na vašich expedicích nejvíce baví?

„Nabíjí mě a jsou dobré pro psychiku, což říkám i lidem, kteří ke mně chodí na masáž. Problémy s krční páteří jsou ve většině případů důsledkem dlouhodobého stresu, kterého je dnešní doba plná. Člověk si musí najít nějaký ventil. Někdo začne pít, nebo fetovat… Podle mě je tím nejlepším ventilem sport. Já se potřebuji neustále posouvat, vylézt z ulity, a to jak ve sportu, tak v osobním životě i v práci.“

A jaké plány máte do budoucna? Sportovní, pracovní a rodinné?

„Sportovní jsem vyjmenoval, pracovní a rodinné – tady bych byl moc rád, kdyby vše vydrželo jako doposud. S mojí ženou Hankou, která pracuje jako zdravotní sestra, mám čtyřletého kluka Jirku a osmiletou Vanessku. Zatím jsou ještě malí a nedaří se mi je zapojit do mých sportovních aktivit, ale to je můj sen, abych s nimi mohl spolupracovat a zapojit je do toho, co dělám.“

Pozn. red.: Roztroušená skleróza (RS) je chronické zánětlivé onemocnění centrálního nervového systému, jehož příčina není doposud známa. Toto onemocnění propuká většinou v mladším věku, častěji postihuje ženy. Pro RS je typické střídání období záchvatů (atak) a období zdánlivého klidu. Tento proces je nepředvídatelný, a proto i léčba či prevence je těžká. V současné době v tuzemsku podstupuje biologickou léčbu přibližně 9 000 nemocných s RS.

Na celém světě RS trpí 2,5 miliónu nemocných. Nemoc se vyskytuje hlavně ve středních a chladnějších zeměpisných šířkách. Rizikovými faktory nemoci jsou kromě genetické dispozice EB virus, kouření a nedostatek vitaminu D. Podle epidemiologických průzkumů se v ČR nejvíce vyskytuje RS na severu Čech. Lékaři to přisuzují zhoršenému životnímu prostředím v této oblasti. Informace o roztroušené skleróze lze nalézt na portále www.rskompas.cz.

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

behej.com 17.07.2015 10:39:10

Postupně přišel o zrak a váha mu vyskočila až na 160 kilogramů. Lékaři mu k tomu stanovili neúprosnou diagnózu – roztroušená skleróza. Jan Bauer – dnes masér – to však nevzdal a zmíněné životní rány pojal jako ráznou pobídku pro změny. Začal se lépe stravovat a hýbat se. Dnes běhá a s podporou rodiny se chystá na náročný maraton po Velké čínské zdi.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.