Není tolik čiperných lidí tvého věku. Byla jsi odmalička sportovní typ, nebo jsi začala až později?

„Vyrůstala jsem na novém sídlišti v Ostravě-Porubě, kde bylo ještě dost stromů, bláta i odpadního stavebního materiálu na výrobu bunkrů a zbraní, takže nejprve to byly „klučičí hry“. Posléze asi sedm let závodního plavání, ostatní sporty rekreačně, hlavně vandrování po Beskydech a Jeseníkách.“

Co potom?

„V tzv. produktivním věku jsem se udržovala hlavně plaváním, touláním po vlastech českých pěšky i na kole. Vzhledem k tomu, že život začíná, když chcípne pes a děti odejdou z domu, jsem s pravidelným běháním začala až v 53 letech, vlastně jsem si nejdřív jenom čistila hlavu od práce. Ona práce v mezinárodním reklamačním call-centru dá člověku zabrat. Během jednoho tréninku v klubu dračích lodí na podzim roku 2009 mě kamarád lákal na maraton – organizoval tenkrát Silvu Norticu. Dost mě tím rozesmál, běhala jsem v té době 10 km třikrát týdně, ale v roce 2010 jsem zkusila svůj první běžecký závod a to rovnou maraton z Rakouska do Nových Hradů. A drápkem uvízla! Od té doby vlastně pořád běhám, plavu, jezdím na kole, na koloběžce, na běžkách a v tom běhu tak trochu závodím; víc mě baví terén, ale kratší asfalt taky navštěvuju – mám za tu dobu všude nějaké běžecké kamarády, které ráda vídám.“

Zatímco tví vrstevníci a vrstevnice se často stydí začít běhat, ty naopak jezdíš i na stále populárnější koloběžce. Co bys jim poradila, aby překonali ostych a vyrazili ven?

„To záleží na nátuře každého – dříve i později – narozeného. Já mám tu šťastnou povahu, že když mě napadne něco zkusit, moc mě reakce okolí nezajímají. Jak říkají ultraběžci: Je to v hlavě, tedy i to rozhodnutí vyrazit v teplákách na veřejnost. Někdo potřebuje partu nebo aspoň parťáka, někdo jenom teoretickou radu, ale tou „hlavou“ všechno začíná, pokračuje i někdy končí. Každá motivace je dobrá – pozitivní i negativní. Za velkou výhodu a dobrou motivaci považuju, že je teď možné už v začátcích běhání zkusit nějaký „masový“ městský běh, kde je vždycky hodně nováčků i pomalejších běžců. Já jsem před lety vždycky dlouho pátrala v záznamech ze závodů, jak to tam ti běžci minule běželi, abych nešla někam, kde budou už „zvednuté židle“, až se budu dostávat do cíle. (smích) Nezávodím v běhu moc často, ale je pro mě dostatečně motivační už to, že si zaplatím startovné. I když jdu na každý závod s tím, že to může být můj poslední, tak chci hlavně ve zdraví doběhnout. Umístění a čas jsou už jenom takové třešničky na dortu. Ovšem zatím se mi daří předbíhat některé mladší ročníky a to je motivace k nezaplacení.“ (smích)

Jsi z Prahy, velkoměsto a jeho anonymita možná první běžecké kroky usnadňují…

„Já když chci, tak prostě běžím. A vzhledem k tomu, že jsem skřivan, tak moc běžců nepotkávám. O dovolené běhávám, než se manžel probudí, takže poznávám okolí různých vesnic a malých měst ještě za tmy a vždycky sama. Ale je sympatické někoho potkat, pozdravit se, mávnout. Fakt je, že my dříve narození dostáváme při tréninkovém běhu i při závodě většinou hodně povzbudivé odezvy od mladších kolegů. Pro ty nejstydlivější povahy jsou určitě vhodné neustále přibývající běžecké tréninkové skupiny, někomu třeba pomůže vybrat si skupinu na sociálních sítích.“

Umíš si nyní sama sebe představit bez sportu na čerstvém vzduchu?

„Ne, doufám, že ještě dlouho ne!“

A čistě hypoteticky – jak myslíš, že bys vypadala, jaká bys byla, jak by ses chovala ke svému okolí a jak bys snášela odchod z práce do důchodu, nebýt sportu?

„Představuje se to dost těžko, ale zkusím to, protože podobné to se mnou bylo po občasných úrazech a podobných zákrocích, když jsem byla málo mobilní: Po téměř souvislém zápřahu od roku 1976 bych se do důchodu asi taky hodně těšila, ale asi bych vypadala hodně jinak. Moje aktivní přesuny by se odehrávaly mezi knihou (zpravidla vleže), televizí (rovněž vleže) a ledničkou, což by znamenalo kromě poněkud vyšší hmotnosti taky částečné sociální vyloučení. Rozuměj byla bych nerudnou bábou. Uvědomuju si dobře, že moje pobíhání nebude trvat do nekonečna, ale každá minuta venku a v pohybu je přínosná. Musím říct, že díky pohybovým aktivitám mám pořád nějaké nové známé a kamarády, kteří mě vždycky inspirují. Kromě toho jsem také ráda sama se sebou, ale vždy na vzduchu. Takže všem zatím neosměleným seniorům mohu pohyb na čerstvém vzduchu jakoukoli rychlostí či pomalostí jen doporučit a připomenout „bonboňácké“: Čím déle jsi na trase, tím víc si ji užiješ!“

Kolik času tedy strávíš sportem? Vedeš si sportovní deník?

„Používám Dailymile, ale od letoška jsem přestala počítat kilometry, spíš jenom eviduju aktivity. Od 6. března 2017 jsem starobní důchodkyně, což vedlo k navýšení měsíčně naběhaných kilometrů cca o 30%. Díky profesionální péči a dobrým radám fyzioterapeutky a závodnice Zuzky Krchové se mi podařilo zlepšit osobáky na 5, 10 i 21 km, ani veteránský maraton a 50 km na P100 nedopadly špatně, ale koncem roku už jsem byla docela dost unavená. My důchodci nemáme moc času: dvakrát týdně hodina v gymu s kettlebells, dvakrát týdně plavání ve Vltavě v Braníku s 1. Pražským klubem otužilců, k tomu nějaký ten kratší nebo delší výběh, občas koloběžka (ty používáme během roku spíš na nákupy ve „městě“), někdy kolo, příp. spinning, když je fakt hodně hnusně. Další čas pak spotřebuje důkladná regenerace. Většinou u knížky o běhání.“ (úsměv)

Co tě přivedlo k běhání závodů?

„Po prvním úspěšném maratonu Silva Nortica 2010 jsem hledala něco blíž domovu, takže mým druhým závode byl ŠUTR, kde nás běželo tenkrát třináct… Pak jsem zkoušela dál – hlavně mě lákaly delší běhy – kromě Silvy jsem dvakrát zkusila i rovinatý maraton ve Stromovce, několikrát mne zlákala Brdská stezka. Hlavně kvůli kontumačnímu vítězství v kategorii. (smích) Pak to byla třeba kratší trasa Pražské stovky, apod.“

Chceš se pořád zlepšovat, nebo máš jinou motivaci pro závodění?

„Po loňském běžecky veleúspěšném roce už nemám pnutí k rychlejším časům, ale baví mě občas si zazávodit, líbí se mi atmosféra po doběhu, povídání s kamarády a tak. Kontakt se stejně postiženými je pro mě důležitý, zvlášť když už teď nechodím do práce. Takže bych ráda ještě nějaký ten pátek pobíhala po lesích a zkoušela předbíhat mladíky. Aspoň některé. Zatím jsem na žádném závodě nedoběhla poslední, tak čekám, kdy to přijde.“

Jakého běžeckého úspěchu si nejvíce ceníš?

„Těžko vybírat, moje výkony jsou vždy v dolním konci startovního pole, ale k šedesátinám jsem si dopřála JUT 2016 a tam jsem získala 3. místo ze sedmi v kategorii 50+. Takže asi tohle.“

Podle fotek soudím, že nejsi běžeckým solitérem, máš svou partu spřízněných duší?

„První běžecké kamarády podobného zaměření jsem poznávala na ŠUTRu. Časem jsem zjistila, že mám vlastně hodně známých v klubu iThinkBeer, do kterého jsem před více než rokem vstoupila, a ty považuji za svoji krevní skupinu. I když jsou většinou nechutně mladí.“ (smích)

Na co běžeckého se letos nejvíc těšíš?

„Na osvědčené „halfy“ Borecký a Sázavský, na Trailovou závist, a pak, když zdraví a okolnosti dovolí, bych moc ráda zkusila Lužické hory (aspoň ten nedělní maraton).“