Kdy ses rozhodl, že poběžíš? A jaké jsi měl ambice?

„Rozhodl jsem se někdy v půlce prosince. Po Pražské stovce jsem trošku odpočinul a začal chodit více kopce. Trénink šel hezky, a tak jsem se rozhodl, že půjdu. Netajil jsem se tím, že se jdu rvát o bednu."

Jak jsi tomu přizpůsobil trénink?

„Nijak zvlášť. Akorát jsem si naplánoval třítýdenní tréninkový cyklus, který jsem splnil. Tréninky byly převážně v kopcích."

Jak se pro tebe vyvíjel závod?

„No jako každý rok se šlo hned od startu velice ostré tempo. Ale věděl jsem, že si ho letos můžu dovolit a věřil jsem, že to vydržím. První tři kola jsme šli ve dvou až třech lidech, pak jsem cuknul a celý závod už byl sám."

Podmínky ti sedly?

„Podmínky jsem nijak zvlášť neřešil. Každý rok jsou jiné a člověk se musí prát s tím, co je. Ale jelikož se mi podařilo vyhrát, tak mi asi sedly." (úsměv)

Kdy přišel zlom, kdy jsi věděl, že je to tvoje?

„Žádný zásadní zlom si asi nevybavuju. Na takovém závodě člověk nikdy neví, že je to jeho. Ale jakmile jsem nastoupil do půltého kola, tak už jsem věděl."

Informovali tě o Plačkovi, který se dotahoval?

„Ano sám jsem supportu říkal, ať mě po každém kole informují, jak to vypadá. Jak jsem později zjistil, tak mi trošku lhali. Říkali mi totiž, že je ode mě třeba jen 20 minut. A já měl přitom náskok třeba 40 minut." (smích)

Co pro tebe znamená vítězství?

„Asi nic zásadního. Ale jsem obrovsky šťastný, protože je to jeden ze závodů, který jsem chtěl jednou v kariéře vyhrát. Na závěr bych chtěl strašně moc všem poděkovat! Nebudu jmenovat, protože bych určitě na někoho zapomněl, ale těch, kteří mi věřili, fandili mi, podporovali, pomáhali a pak taky gratulovali, je opravdu spousta. Takže díky!"