Do startu Bakovského půlmaratonu zbývá pár minut, když tu ke mně přistoupí vytáhlý hubený mladík a představí se. Vyká mi a to i po opakovaných výzvách, že běžci si přeci tykají. Je cítit ostych, ale Vojtovi to nedá a začne vyprávět svůj příběh.

Naprosto otevřeně, mám zatmění před očima a starosti o výkon při závodě jdou rázem stranou. Popisuje, jak mu selhaly ledviny poté, co zanedbal příznaky nachlazení. Nejprve to začalo pícháním v zádech…

Startovní výstřel. Běžím a myslím na Vojtu. Zůstal na startu. V civilu. Je po transplantaci ledvin a i když věří, že sport pro něj není uzavřená kapitola, na vytrvalostní tratě závodním tempem si bude muset nechat hodně dlouho zajít chuť. Jestli si je vůbec ještě někdy zkusí.

Můžeš Vojto popsat svůj smutný příběh?

V roce 2001 jsem narukoval do Dukly Praha. Hodně mi šly střední tratě, byl jsem dokonce juniorským mistrem republiky na 1500m. Osobák z té doby mám 3:53 na 1500m a čtyřstovku jsem uměl za 52s. Pak ale přišlo soustředění na Šumavě, kde jsem musel ofouknout v propocené mikině a následovalo nachlazení.

Co ti řekl doktor?

Abych si dal dva dny volna, že to je obyčejné nachlazení, které se spraví. Ani mi nevzal moč, neposlal mne na další vyšetření. Prostě vojenský lékař nepoznal zánět ledvin… Cítil jsem se pořád slabý, vzdal několik závodů a hrozně jsem cítil klouby. Následoval rychlý konec na Dukle a vrátil jsem se domů (do Bakova nad Jizerou, pozn.red.). Až známá doktorka v Bakově mi našla přes 6 mg bílkoviny v moči.

Následoval rychlý přesun do pražské nemocnice…

Z vrcholového sportovce se stal rázem lazar. Rovnou mi oznámili, že skončím na dialýze. Léčba trvala dva roky, postupně jsem úplně přestal močit a ledviny totálně selhaly. Dostal jsem invalidní důchod a dojížděl třikrát týdně na čtyřhodinovou dialýzu.

Stěží si to zdravý člověk představí a pro mnohé bude už úplně nepochopitelné, že ses právě v té době začal vracet k běhu.

Ano, snažil jsem se běhat, velmi opatrně, maximálně 160 tepů za minutu. Doktor mi totiž řekl, že můžu dělat, co snesu.

Pak přišly Vánoce roku 2006, pro tebe asi ty nejkrásnější v životě, že?

Objevili jsme dárce ledviny. Po transplantaci mi doktoři řekli, že mohu normálně sportovat. Sice beru dál léky a hlídám si stravu, ale žádné limity nemám. Už běhám přes 12 km denně a půlmaraton bych dal tempem 5min/km taky v pohodě.

Znovu jsi oblékl reprezentační dres, jsi mistr Evropy ze závodu na 100 a 200m v kategorii transplantovaných. Co tě láká dál?

Mým cílem je zaběhnout světové rekordy v kategorii transplantovaných.
Trénuji 50–60 km týdně. Potom, co jsem prodělal, jsem spokojený. Pořád beru antidepresiva, protože jsem myslel, že to bude můj konec. Ale běhání je můj život, bez něj bych nemohl být.

Nemáš ale vyhráno. Sám říkáš, že transplantovaná ledvina není na celý život, možná jen na deset let. Na začátku tvého smutného příběhu byl banální problém – nastydnutí po běhu ve zpocené mikině. Spousta běžců považuje současné funkční materiály za zbytečný výstřelek a vyhozené peníze…

Byl jsem hodně lehkomyslný. Teď si naopak hodně dávám pozor na oblečení, protože kvůli tomu jsem si zkazil život. Vybírám si už jen ty nejkvalitnější funkční materiály.

Od našeho rozhovoru již nějaký čas uplynul a Vojta udělal zase velký výkonnostní skok. Ve druhé atletické lize běhá 400m a 800m tratě se zdravými soupeři, na čtyřstovku si dokonce nedávno udělal osobák 54,9 s v kategorii sportovců po transplantaci a na osmistovce chce atakovat světový rekord v této kategorii 2:11,44. 

V srpnu se koná v Německu Mistrovství Evropy transplantovaných. Vojta se tam chystá vystoupat na příčky nejvyšší. Má náš obdiv, že svůj těžký životní závod nezabalil.