Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

ROZHOVOR: Jana Pechková - nejmladší člen běžecké rodiny

ROZHOVOR: Jana Pechková - nejmladší člen běžecké rodiny

Mirek Kratochvíl | 26.09.2008 | přečteno: 12624×

Rodina Pechků je mezi našimi běžci pojmem. Otec vyniká svými vytrvaleckými výkony ve veteránských kategoriích a pozadu nezůstávají ani syn Petr a dcera Jana. Právě Janu jsme se rozhodli vyzpovídat. Zeptali jsme se na to, jaké to je, vyrůstat v typické běžecké rodině. 

V kolika letech jsi začala závodit? Vzpomínáš si na svůj úplně první závod? Jak jsi dopadla? Pokud si nevzpomínáš, tak jak jsi dopadla na prvním závodě, který si vybavuješ?

Na závody jsem jezdila s rodiči úplně od mala (to znamená, ještě v kočárku). Svůj první závod si pamatuji z fotky. Bylo mi okolo dvou let a kolikátá jsem byla už ani nevím. Pokud na závodech, kam jel taťka, byla i trať pro předškolní děti (většinou okolo 100m), tak jsem běžela taky, ale umístění opravdu nevím. Myslím, že na těchto pididětských závodech dostali nějakou drobnost všichni a pořadí se ani moc neřešilo.

Byla jsi jako dítě „závodivý typ“, nebo tě museli k závodění přemlouvat? Co brácha? Kdo z Vás byl do běhání a závodění zapálenější?

Vyloženě závodivý typ nebyl asi ani jeden z nás. Možná víc brácha. Pokud byla vhodná kratší trať, zaběhli jsme si ji. Když jsme byli ještě malí, často jsme na závodech jen fandili. Já ani brácha jsme nebyli v mládí nijak úspěšní. Na lyžařských přespolácích jsme se většinou umísťovali tak průměrně. Bráchovi to začalo dobře běhat až později.

Měla jsi někdy pocit, že jsi běháním o něco přišla, ať už v dětství nebo v dospívání?

Určitě jsem o nic nepřišla. Spíš naopak,  běhání mi dalo plno přátel i zážitků. Pokud byla nějaká „neběhací“ akce třeba se spolužáky neměla jsem problém na ni jet. Nemusím být na závodech úplně každý víkend.

Jako dítě jsi chodila do atletického nebo do nějakého jiného sportovního oddílu, nebo tě trénovali doma?

V Trutnově, když jsem byla ve 4. třídě na ZŠ, byl pouze lyžařský (běžkařský) oddíl, takže jsem začínala běhat v něm. Ještě před tím jsem chodila do nějakého sportovního kroužku v rámci školy, ale to už si moc nepamatuji. Běžkaření mi ale nešlo a nebavilo mě, a tak jsem v 7. třídě začala pouze běhat. Taťka sice chtěl, abych pokračovala i na lyžích, ale já si prosadila, že ne. V tu dobu se v Trutnově vytvořila malá běžecká skupinka pod vedením Evy Tůmové. Registrovaná jsem byla vždy v Maratonstavu Úpice, ale odkdy nevím. Ligu hostuji v Lokomotivě Trutnov, v jejíž tréninkové skupině jsem také trénovala, než jsem šla do Prahy. Taťka mi psal tréninky jenom asi měsíc před MS do vrchu v Innsbrucku, jinak ne. Poradíme se, ale konkrétní tréninky mi nepíše.

Kolik závodů ročně jsi jako dítě přibližně absolvovala? A jak pro tebe dopadaly? Jak jsi tehdy prožívala úspěchy a neúspěchy? Jak je prožívali rodiče?

Jako úplně malý prcek jsem těch závodů moc neměla. Přibylo jich, když jsem začala trénovat pravidelně. Koukla jsem do starých tréninkových deníků a v r. 98 jsem měla asi 26 závodů (z toho bylo 12 na dráze, hlavně 800m). Umístění byla různá, podle konkurence. Úspěchy či neúspěchy jsem, myslím, moc neřešila. Když jsem byla na bedně, tak jsem samozřejmě byla ráda a snažila jsem se na ni být, ale často jsem v prvních třech vůbec nebyla a rozhodně to nebyla žádná tragédie. Rodiče to taky nijak neřešili. V běhání nás vždycky podporovali, ale nikdy jsme nedostali třeba vynadáno, kdybychom doběhli poslední nebo podobně. Naopak spíš podporovali a poradili.

Měla jsi někdy chuť s běháním (nebo se sportem vůbec) skončit? Pokud ano, kdy nejvíc? 

S běháním jsem nikdy přestat nechtěla. Jen když jsem chtěla skončit s lyžováním, taťka mě přesvědčoval, ať to ještě zkusím. Ale já si prosadila svou a začala jen běhat.

Skoro všechny holky zažívají někdy kolem patnáctého roku věku něco jako „výkonnostní krizi“. Najednou se začnou zhoršovat, ať trénují sebevíc. Potkalo tě taky něco podobného? Pokud ano, jak dlouho trvalo, než ses z ní vyhrabala? 

Výkonnostní krizi jsem měla, ale spíš ve smyslu, že jsem se výrazně nezlepšovala a ačkoliv jsem trénovala víc, běhala jsem pořád stejné časy. Dobře je to vidět na 800m, kdy jsem už v r. 99 zaběhla pod 2:30 a v podstatě obdobné časy běhám do teď (i když mi občas nějaký závod ulítne).

Jak se ti teď daří skloubit sport se studiem? Jaké máš sportovní sny a cíle?

Skloubit studium a tréninky se mi docela daří, i když například teď v letním semestru jsem nemohla kvůli přednáškám trénovat v pondělí ani v úterý, protože jsme končili až pozdě a na kolej jsem se dostávala za tmy. Jsou to docela podstatné dny a na mé letošní výkonnosti se to určitě projevilo. Na soustředění přes školní rok moc nejezdíme, takže škola netrpí.
Jeden sportovní sen nebo cíl nemám. Chtěla bych zůstat zdravá a moci běhat ještě dlouho. Možná jeden cíl mám, i když na něm nijak nelpím. Chtěla bych se ještě aktivně podívat na ME či MS v běhu do vrchu, ale to bych se musela ještě hodně zlepšit, protože naše ženy jsou v bězích do vrchu výborné. 

Ne vždy je všechno mezi sourozenci ideální. Jak jsi jako dítě vycházela s bráchou? Jak spolu vycházíte teď? Radíš se s tátou nebo bráchou o tréninku a závodění? Trénujete spolu někdy?

S bráchou jsme normální sourozenci. Jako malí jsme se občas i prali, ale jinak spolu vycházíme dobře. Teď se už vídáme míň, takže jsme si o něco vzácnější. O tré­ninku, závodech, běhání se doma bavíme úplně běžně. Když přijde mamka nebo taťka z práce domů, často je první otázka, zda jsem už byla trénovat. S taťkou se někdy poradím, co trénovat konkrétní den, ale tréninkové plány mám od trenéra Kervitcera, i když si je dost upravuju podle sebe a možností k tréninku. S bráchou trénujeme v Praze ve stejné tréninkové skupině Kerteam. Občas se tedy na tréninku potkáváme tam. Když jsme doma, taky chodíme společně, třeba i s taťkou. Na střední jsem jeden čas běhala i s mamkou. Pravidlem bývají dlouhé společné „rodinné“ výběhy v neděli, pokud tedy nejsou závody a jsme doma.

Loni jsi zaběhla půlmaraton za 1:25:47 a letos sis zlepšila osobák třeba i na osmistovku. Jakým tratím dáváš přednost? Co považuješ za svůj největší sportovní úspěch?

Loni jsem měla dobrou sezónu. Byla jsem mile překvapena, jak ze svého prvního půlmaratonu, tak z 1500m na přeborech za 4:47. Loňský rok jsem si zaběhla i osobák na 800 m (2:22). Letošní rok je zatím docela zklamáním. Na jaře jsem nemohla kvůli problémům s kolenem a škole pořádně trénovat a na výsledcích se to projevilo – časy na dráze i třeba v půlmaratonu mám letos výrazně pomalejší.

Tratě běhám všechny. Na dráze upřednostňuji 800m a 1500m, na delší tratě nemám morálku. Jinak mám velmi ráda běhy do vrchu. A určitě si aspoň jednou za rok zkusím půlmaraton. Na maraton se ale zatím nechystám.

Z pár závodů mám dobrý pocit, ale vyloženě vyzvednout jen jeden konkrétní asi nedovedu. Ráda vzpomínám na družstva středních škol v přespolním běhu, kde jsme v Novém Městě na Moravě vyhrály s přehledem republiku, ačkoliv jsme tam nepatřily mezi favoritky.

Jak jsi vnímala tělocvik ve škole? Zdálo se ti, že podporoval zájem dětí o sport nebo spíš naopak? Co bys na tělocviku nebo na systému sportovní přípravy v oddílech dělala jinak?

Na druhém stupni na ZŠ jsem chodila do sportovní třídy, což obnášelo 4 hodiny tělocviku týdně. Když jsem ještě lyžovala, využívaly se k lyžařským tréninkům. Pamatuju si, že jsme na jedné hodině hráli turnaj v kuličkách nebo jsme často hráli různé hry v lese. To bylo fajn. Myslím, že školní tělocviky spíše odrazují. Ale je to závislé na učitelích, někteří určitě umí děti motivovat a zaujmout.

V oddílech nebo tréninkových skupinách je super, že člověk netrénuje sám. Lépe se motivuje a určitě ho i skupinka přinutí k lepším výkonům. A když je nějaký třeba zdravotní problém, tak i psychicky podpoří.

Chodíš někdy na behej.com nebo na behy.cz? Jak často? Co se Ti nejvíc líbí? Co Ti schází? Co bys změnila nebo doplnila? 

Na behej.com i behy.cz chodím pravidelně, pokud jsem u internetu. Ráda si čtu vzpomínky lidí i reportáže ze závodů. Možná bych přidala více článků z vrchařského prostředí, i když tu jsou dobré vrchařské stránky iscarexu. Rozhodně je fajn, že takovéto stránky u nás vznikly.