Krize českého běhu - mýty a skutečnost

Občas se setkávám s názorem, že běhání je v Česku v krizi, že běhá a závodí méně lidí než dříve. Argumentem pro to je nižší účast na závodech. Je ale tato teorie oprávněná? 

MÝTUS O DOBÁCH ZÁTOPKOVÝCH

V 50. letech jsme měli Emila Zátopka, který svými výkony ohromoval celý svět a vzbuzoval úctu soupeřů i atletických odborníků. Tehdy ovšem v Československu kromě registrovaných atletů neběhal skoro nikdo. 

Běchovice měly na startu 80 – 100 mužů, podobný počet se zúčastňoval Velké Kunratické. Počet závodů v celé republice nepřevýšil včetně tzv. pouťáků sto akcí ročně. Neobvykle vysoký na tuto dobu byl pouze počet maratonů, kterých bylo někdy šest, někdy sedm i osm. 

Na závodech se scházeli muži do 30, maximálně do 40 let, starší byli opravdovou raritou. V Praze bylo asi deset běžců veteránského věku a my mladší jsme se jim v podstatě divili, co mezi námi hledají. 

Tento stav trval celá desetiletí, někdy bylo spíše hůř než líp. Když pořadatelé zrušili najednou několik maratonů, jako třeba v roce 1962, zůstaly na celém území republiky jen 2 na Slovensku (Čadca a Košice) a v tabulkách bylo zachyceno asi jen 120 českosloven­ských maratonců. 

Bohužel tyto doby pamatují už jen ti nejstarší mezi námi a tak není nikoho, kdy by pomáhal bořit mýty o slavné minulosti. 

PŘICHÁZÍ HNUTÍ POHYBEM KE ZDRAVÍ

Situace se markantně mění až ve druhé polovině 70. let. Je spíše náhodou, že zrovna do této doby spadá obrovský rozvoj kondičního a výkonnostního běhání v západní Evropě, USA, Kanadě a dalších vyspělých zemích světa. 

U nás bylo nutno nabídnout veřejnosti nějakou přijatelnou náplň volného času, a tady bylo volné pole pro povolené tělovýchovné a sportovní organizace. A tak kromě obrovského rozvoje dálkových pochodů (převážně od 10 do 100, někdy však i více kilometrů) se noví lidé začali objevovat i na běžeckých stezkách. 

Hnutí Buď fit a program Pohybem ke zdraví vymysleli lidé, kteří se v těch dobách těžko mohli realizovat jinak a protože to byli lidé chytří, fungovalo to. Kniha dr. Emila Dostála Běh pro zdraví byla tehdy zlomem. Krčský les, Stromovka, Hvězda i Šárka (abych zůstal jen v Praze) se naplnily běžci, za jedno sobotní dopoledne jsem jich potkal až padesát. 

Běh byl nejjednodušší, dostupný i ve společenském marasmu, přestali jsme být exoty nebo blázny. Na venkově to samozřejmě probíhalo pomaleji. 

Triatlon ani duatlon ještě neexistoval, na slušné kolo se stály fronty nebo jste museli sbalit prodavačku z Domu sportu. A tak nastaly doby, kdy do Prčice chodilo 30000 turistů a hecířů a na Běchovicích a běhu Devín – Bratislava nestačila startovní čísla. 

V průběhu 80. let však už tyto počty dále nerostly, protože se začala uplatňovat praxe, kterou já osobně nazývám „cesta extenzivního rozvoje“. Jinými slovy, přibývalo běžeckých (ale nejen běžeckých) akcí v Praze i v regionech. 

Naši běžci dávali přednost startu na menších závodech v blízkosti bydliště před dlouhou, složitou i nákladnější cestou na slavnější závody dále od domova. Vznikly první regionální běžecké seriály, které zájmům běžců zcela vyhovovaly. 

Celostátní sdružení Liga stovkařů mělo ve třiceti pobočkách přes 5000 členů. Formálně tyto aktivity zastřešoval ČSTV, jeho vliv však nebyl absolutní a šťastlivci s devizovým příslibem v ruce stále častěji psali dopisy s prosbou o odpuštění startovného pořadatelům světových maratonů. 

KRIZE ? SPÍŠE POČÁTKEM 90.LET…

Společenské změny po roce 1989 se odrazily pochopitelně také v běžecké komunitě. Postupně se rozpadá Liga stovkařů, volné sdružení kondičních běžců a je zajímavé, že mnozí z jejích funkcionářů zaujímají v nových strukturách významné postavení. 

Již v průběhu roku 1990 je učiněno základní rozhodnutí – nebudou se celostátně sdružovat běžci ale organizátoři. Na Slovensku ovšem vývoj proběhl právě naopak a vyústil v založení Slovenského bežeckého spolku.

Sdružení organizátorů běžeckých závodů (SOBZ) vzniklo v roce 1990 především proto, aby zabránilo masovému rušení běžeckých závodů, které tehdy se zánikem někdejších vztahů hrozilo. Dnes existuje řada běhů, které původně vznikly v organizacích SSM (Socialistický svaz mládeže) nebo ROH (Revoluční odborové hnutí), nikomu to nevadí a nikoho to kupodivu nepohoršuje. 

Přesto však počty aktivních běžců v první polovině 90. let dosti výrazně klesají a platí to jak pro ryze kondiční běžce, kteří se nikdy na start nepostavili, tak i pro závodníky. 

Důvody jsou hlavně dva: vznik mnoha dalších možností trávení volného času, včetně nových sportovních aktivit (bike, inline, fit centra) a u mnohých mladších mužů a žen také podnikatelské úsilí a nutnost získání dalších odborných a jazykových znalostí.

DNEŠEK: ANI RŮŽOVÝ, ANI ČERNÝ

Nevím jak vy, ale já při svých spíše už výjimečných výbězích do pražských lesů a sadů potkávám řadu běžců, ale třeba na Břevnovské pláni a někdy i ve Stromovce jsou běžci v menšině proti bruslařům nebo cyklistům. 

A v tom je jádro pudla, někteří v běžeckých tretrách nenašli zalíbení, protože vyjíždějí s celou rodinou raději na bikerské maratony. Rodinka si upevní kola na auto a vyjede třeba do Jizerek, tatík se předvádí na supermaratonu, sportumilovní potomci jedou dětské soutěže a máma se jen tak projíždí. 

Nezlobte se, ale být mladší, asi také dám přednost tomuto druhu trávení sobot nebo nedělí. Těch možností je dnes prostě spousta, ale při tom všem nelze hovořit o krizi běhu. 

Pravda, asi nikdy nebude běhání u nás tak oblíbené jako ve Skandinávii nebo Nizozemsku (o USA nemluvě), ale v naší části Evropy na tom zas nejsme tak zle. Možná je méně kondičních běžců v Praze než ve Vídni, ale některé naše závody se počty již začínají rakouským „pouťákům“ přibližovat – a úroveň výkonů je u nás někdy dokonce vyšší než tam. 

A třeba Miloši Škorpilovi přijde na běžecký cirkus do Stromovky skoro stovka zájemců – přitom ještě před pár lety byl „lauftreff“ u nás skoro neznámý. Tady mají takřka nezastupitelnou úlohu běžecké internetové stránky včetně této. 

Ivo Domanský

P.S.: celý materiál je o stavu a vývoji kondičního a výkonnostního běhání, nikoliv hodnocení špičkových výkonů. Ty jsou samozřejmě proti 70. a 80.letům značně horší.  Důvody bych opět viděl především ve vývoji společnosti, kdy atletika (a v širších souvislostech sport vůbec) již není jedním z mála oken do jinak nedostupného světa za dráty.

Pozn.red.: Ivo nezmínil vysokou účast sportovců na akcích orientačního běhu. To je sice specifická disciplína, ale i té se věnuje mnoho skvělých běžců, kteří by se uplatnili na dráze nebo silnici. Že by současná absence ve světové běžecké elitě byla opravdu jen dočasnou?