Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Jak se běhá na ostrově Kos – a naboso

Jak se běhá na ostrově Kos – a naboso
foto: archiv Vandy Kadeřábkové - Březinové

Vanda Kadeřábková-Březinová | 03.09.2009 | přečteno: 12002×

Běhání naboso na pláži ano či ne? Na naši mořskou rodinnou dovolenou jsem si vzala hned dvoje běžecké boty, ale ty tam nakonec měly větší lehárnu než já. A to rozhodně ne proto, že bych neběhala. Naopak – ostrov Kos, alespoň místa, kde jsme byli, mne mile překvapil. Klidně bych jej  nazvala běžeckým rájem.

O běhání naboso na písečné pláži a jeho kladech i záporech již bylo napsáno dost. Nejistá hranice mezi posílením nohou a zbytečně velkou zátěží v nejvíce exponovaných místech nožní klenby i několik pokusů z let a destinací minulých mne vedly k tomu, že jsem se vybavila dostatkem bot, ponožek i svršků a o běhání naboso jsem ani na okamžik neuvažovala. Zprvu mě nezviklalo ani to, že jsem na sklonku dne potkala několik bosých běžců, kterým to vcelku šlo.

Vyrazil tak i náš taťka, s nímž jsme se v běhání (a hlídání našeho nezkrotného mládežníka)  po celých deset dní úspěšně střídali – já ráno, on v podvečer. Byla jsem prostě rozhodnutá si v první polovině trochu odpočinout po MS a v druhé opatrně najet na tréninkový plán, bude-li to v ulicích letoviska možné.

Mezi letovisky Mastichari (kde jsme bydleli), Marmari a Tigaki se táhne nádherná pláž s jemným pískem, kde se to dalo zkusit. Pomocí GPS jsem našla trasy v délce sedmi a později i deseti kilometrů a jistě by se dalo doběhnout i dále, tam už jsem však nechtěla přijít do konfliktu s rybáři. K mému milému překvapení jsem tu potkávala běžců poměrně dost, obutých i neobutých. Ti první si to mastili v místech, kde byl mokrý písek zpevněný vlnami, a nevadilo jim, když se trochu smočili. Ti druzí museli občas utéci do hlubšího písku, kde se trochu bořili.

Sama jsem byla zvědavá, co na běhání bosky řeknou nohy. Poněkud rozdílným zatížením, kdy při běhu po více či méně nakloněné rovině zabírala i jiná svalová vlákna, navíc ještě doplněným o občasné nečekané zaboření, se ozývaly ponejvíce třetí den, zvláště když jsem pak zařadila nějaké ty rovinky po asfaltu, samozřejmě v botách – a pak už ne, a to ani poté, kdy jsem do bot vlezla ještě jednou na pár pětistovek. Po písku a naboso se samozřejmě běhá pomaleji, málokterý kilometr šel pod pět, při závěrečné „časovce“ jsem se však dostala i na 4:14.

Také pláž se pokaždé mění, příliv občas přinesl kopečky chaluh, někdy bylo třeba obíhat nepříjemné drobné kamínky, naštěstí jen minimálně. Také voda cákala tu více, tu méně. Slaná sprška však byla v narůstajícím slunku velmi příjemná, chladivá a osvěžující. Ani šlápnutí přímo do vody nezpomalovalo. Tři až pět centimetrů vody dokonce zmírňovalo nárazy, které jsou bez bot přece jen tvrdší.

Běžci dopadající na paty mohou pociťovat tvrdší nárazy a potvrzoval to i můj muž Petr. Já přece jen jdu více přes přední část. A když se obavy z možného přetížení nepotvrdily, libovala jsem si, že vydržím-li na špičkách pár kilásků na pláži, vydržím to určitě i v tretrách na dráze. Pár temp ve vodě po doběhu také nemělo chybu. Když jsem se pak musela po příjezdu zpět nasoukat do bot, nedivila jsem se, že se do nich kdysi Bikilovi příliš nechtělo.

Ne všude to ovšem takto jde. Pláže u poloostrova Kefalos (tato část opravdu připomíná hlavu na „krku“, který je svými dvěma kilometry nejužším místem ostrova) jsou spíše oblázkové nebo smíšené. Své si tam ale užijí vrchaři – některé silničky jsme tam jen taktak zdolali autem. Výhledy na moře i další ostrovy stojí za to a občas vám vyběhne naproti horská koza, někdy rovnou celé stádo.

Kos by byl bezvadným místem pro běžecké soustředění ještě před turistickou sezónou a letními horky. O regeneraci se tu totiž nepostará jen koupání v moři a v hotelovém bazénu, ale i všeobecný odpočinek stranou od compu a mailů (a několik chlapíků, co na pláži nabízejí masáže – nevyzkoušela jsem, tedy nevím…). Rozhodně stojí za to dojet si do sirných termálních pramenů ještě asi osm kilometrů od města Kos na druhou stranu. I když je již večer a pofukuje vítr, skupinka lidí si tam hoví, ačkoli by jim ve stejné poloze na moři či břehu už musela být zima. Sirné prameny mají až 60°, voda se však mísí s přitékající mořskou, takže se to tam dá vydržet a je to balzám pro nohy i páteř.

Kdybyste měli běhání i koupání plné zuby, vyražte za památkami a určitě přitom nevynechejte Hippokratův Asklepion nedaleko od města Kos. Na ostrově je i několik hradů a klášterů. Z horské vesničky Zia pak můžete vystoupat na nejvyšší horu. Na ní jsme nebyli, ale i ty serpentinky v těch vesničkách stály za to.