Jak ses dostal k práci klauna a jak dlouho už ji děláš?

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Dlouho jsem totiž přemýšlel, jak spojit uměleckou činnost s potřebou pomáhat lidem. A tu najednou vidím na reklamním poutači nabídku ke spolupráci se sdružením Zdravotní klaun. Bylo to přesně to, co jsem hledal. Konkurz proběhl, pokud mě mysl neklame, v létě léta Páně 2007, takže budu mít půlkulatiny.

Jezdíš po nemocnicích sám, nebo pracujete v týmech?

Pracujeme v týmech, které jsou většinou rozděleny podle krajů. Samotná klauniáda pak probíhá po dvojicích, nejlépe kluk – holka a trvá tři hodiny. Návštěvy v nemocnicích jsou časově pevně dané, dle volného času se různě v týmu střídáme. Za minulý rok jsme celorepublikově překročili hranici tří tisíc klauniád.

Do jakých zařízení chodíte?

Sdružení je primárně zaměřeno na malé pacienty v nemocnicích. Díky neutuchající práci našich kancelářských koordinátorů a hlavně díky našim sponzorům a dárcům, kterým patří převeliký dík a bez kterých by to v žádném případě nešlo, se daří rozjíždět i další projekty. Již druhým rokem navštěvujeme klienty v domovech seniorů či léčebnách dlouhodobě nemocných. To je také velmi zajímavý projekt. Mezi pravidelné akce patří Cirkus Paciento.

Zdravotní klaun pravidelně přináší smích a radost hospitalizovaným dětem, seniorům a geriatrickým pacientům. Celkem 77 zdravotních klaunů navštěvuje pravidelně šedesát nemocnic a sedm domovů pro seniory. Koncept „léčby humorem“ rozvinul v České republice Američan Gary Edwards. Ten navštívil nemocnici v roli klauna poprvé v roce 1976 a od té doby vyučuje a pomáhá k rozvoji projektů zaměřených na nemocniční klaunství po celém světě. Po hudebních studiích v Kalifornii získal stipendium na první americké akreditované klaunské škole Dell Arte School of Physical Theater. První tři roky svůj projekt v České republice, zahájený v roce 1998, financoval z vlastních úspor. Svými projevy na zdravotnických konferencích upozorňoval na stěžejní význam humoru v nemocnicích.

Děláte nějaké další podobné projekty?

V roce 2011 probíhal ještě projekt „Koš plný humoru“ zaměřený převážně na dospělé pacienty na onkologických odděleních. Vše je postaveno na základní myšlence zdravotních klaunů – humorem povzbuzovat v lidech zájem a naději. A tak můžeme v koších najít humorné knížky nebo CD a DVD a nepochybně také klaunský lék Humorin. Nesmím také opomenout dva nové projekty vzniklé koncem roku 2011. Je to „Zdravotní klaun na Skypu“ a „Přezůvky máme“, což je tzv. humor v rámci paliativní, to znamená bolest zmírňující hospicové péče.

Jak reagují vaši pacienti?

Reakce jsou různé a závisí na věku, zdravotním stavu, náladě a oddělení. Pokud se budeme bavit o dětských pacientech, mají jednu nespornou výhodu, ale někdy i nevýhodu. Jsou úžasně bezprostřední. V reakci nikdy nelžou, takže máte okamžitou reakci a informaci o tom, zda se líbíte nebo jste se trefili mimo.

Zvládnete i neúspěch, zkoušíte to znovu?

Těžké to bývá, jsou-li na pokoji třeba tři děti a každé úplně jiného věku. To se člověk zapotí. Ale vesměs si myslím, že máme velmi pozitivní reakce, a někdy je na pokojích taková sranda, že se neudržíme ani my a vypadneme ze své role.

Jak přesně probíhá návštěva u dětí v nemocnici?

Klaunská návštěva trvá tři až čtyři hodiny. Dvojice klaunů se setká ve stanovený čas v nemocnici, kde se v šatně převlékneme a domluvíme se na klauniádě. Jak bude vypadat, jaké téma zvolíme, jakou píseň si připravíme atd. Již v tuto chvíli mezi sebou vtipkujeme a „klaunujeme“. Je důležité se rozehřát, rozcvičit, naladit na stejnou notu. Jako při běhaní před tréninkem či závodem. Poté se přesuneme na předem určené oddělení, kde se nejprve setkáme s personálem, který nám sdělí informace o dění na oddělení, počet dětí, jejich momentální nálady, trápení a zdravotní omezení – na co bychom si měli dát pozor. Taky jestli má někdo svátek, narozeniny či nějaké zvláštní přání. Dezinfikujeme rekvizity a ruce a jdeme na to. Informace získáváme v kostýmech, avšak bez nosů, v civilním jednání.

Máte i představení pro společné publikum?

Na odděleních, kde děti nemoc neupoutává na lůžko, se pak pravidelně s dětmi ještě setkáváme na chodbách a v herně. Totéž platí i o dětech a rodičích, které potkáváme na chodbách při průchodu nemocnicí, kde je jich plno. V pražské motolské nemocnici dokonce funguje návštěva čekáren a chodeb jako samostatná klauniáda. I když máme dopředu připravená témata klauniád, písně a různé rekvizity, každé dítě je jedinečné a ne vždy lze použít to, co bychom si představovali. Klauniáda se tak ze šedesáti procent skládá z improvizace. Ale v tom je i kouzlo této práce.

Co ti tato práce dává a naopak v čem je pro tebe náročná?

Dává mi neskutečně mnoho. Tolik, že si to v průběhu mnohdy ani neuvědomuji a přicházím na to až zpětně. Jak říká jeden můj kolega: „Je to nejlepší práce na světě,“ a má obrovskou pravdu. V první řadě mi dává pocit uspokojení, že mohu pomáhat lidem, že tu na tom světě nejsem zbytečně.

Změnila tě tato práce?

Dříve jsem býval hodně uzavřený a bál jsem se lidí. I díky zdravotnímu klaunovi se to velmi zlepšilo. Nikdy bych o tuto práci nechtěl přijít.

Jak se ti daří vypořádat se s vědomím těžkých životních osudů?

Popravdě řečeno, někdy je to náročné, zvláště pak u onkologických pacientů, kdy průměrná doba léčby trvá kolem dvou let. Za tu dobu je těžké si nevytvořit osobní vztah. Naštěstí u dětí bývá velká šance na uzdravení. Navíc nám pomáhá samotná postava – maska klauna. Za tím malinkým červeným nosem se dá skutečně dobře schovat.

Kromě práce také běháš. Dáváš i nějaké závody?

Běhám od malička, s větší či menší intenzitou. V posledních letech však běhám velice rád, byť kvůli zaneprázdněnosti nejsem schopen dostatečně plnit tréninková předsevzetí, což mě mrzí. Naštěstí je běh co do vybavení sport nenáročný. Když jsem na cestách, tenisky a kraťasy mám vždy u sebe. V loňské sezóně jsem absolvoval pár závodů. Nejraději mám ty v přírodě, v lese, to se můžu v průběhu i kochat. Splnil jsem si taky běžecký sen a dokončil pražský maraton. Do třicátého kilometru to šlo, to jsem se držel s vodičem na celkový čas 3:20, ale pak začaly vycházet z kolena prapodivné zvuky následně doprovázené tupou bolestí a bylo vymalováno. Do cíle jsem se dočista dobelhal s časem 4:22. Ale byl jsem rád, že jsem to nevzdal.

Pomáhá ti běh v práci?

Bezesporu! Klauniáda trvá tři hodiny a za tu dobu není mnohdy ani čas se zastavit nebo napít. Prostě to frčí a člověk neustále vydává energii. Běhání mi pomáhá zvládnout klauniádu fyzicky lépe. Vidím rozdíl na svých kolezích, kteří neběhají nebo se aktivně nevěnují nějakému sportu. Navíc běh je i dost psychickou záležitostí. No, co budu běžcům vyprávět. Myslím, že i díky běhu zvládám lépe těžké psychické situace, nejenom v práci zdravotního klauna.

A co vzkážeš čtenářům?

Jejda, nejsem typ „životaradiče.“ Ledaže bych se stal českou miss. Ale ne… Rád bych, kdyby si lidé vážili více toho, co mají. Žili s úctou a pokorou k sobě a druhým. A hlavně to nejdůležitější, aby se každý den pořádně zasmáli!

Pokud chcete přispět na práci zdravotních klaunů, využijte konta nadace 159172293/0600. Více na www.zdravotníklaun.cz