NÁZOR: Běhat sám nebo společně?

Asi každý z nás začínal jako trosečník. Ostatně začít běhat vždy vyžaduje notnou dávku masochismu, snad pozůstatek diletantského přístupu tělocvikářů na školách, které povětšinou vystavilo stop na desetiletí jakémukoliv dobrovolnému běhání. Když někdo s odstupem začne běhat, většinou je to jako novoroční předsevzetí někdy na jaře, nejlépe za šera a někde hodně mimo civilizaci.

Pokud člověk neumře při prvních pokusech o pohyb delší než 500 metrů, vyhne se začátečnickým nešvarům a potížím, najednou nachází nový smysl života, nebo snad méně honosně řečeno: zajímavou a jednoduchou formu relaxace.

A tady je ona otázka: má člověk zůstat u individuálního běhu? Nepočítám do toho nyní závody, i když drtivá většina našich závodů je pořád ještě spíše o individuálním bě­hu…

Co člověk získá a co naopak ztrácí, když pomine lákadla běžeckých komunit, společných výběhů nebo dokonce víkendů?

V partě se asi těžko dá mlčet a nevnímat nic než přírodu. Člověk se více řehtá nebo baví o čemkoliv, místo aby na chvíli vedl dialog vnitřní. Nic jiného tak neočistí, než chvilka meditace. Ať už má formu jakoukoliv, ať končí zpoceným trikem nebo dřevěnými koleny z lotosového květu. Člověk se navrací do „normálního“ života jako vyměněný, rodina jej nepoznává, zdá se tak nějak divně jiný, přiblble se usmívající. Už to není onen nervózní člen domácnosti, je to najednou někdo uvolněný, s myšlenkami jasně v hlavě srovnanými.

Má však člověk navždy opovrhnout společností? Jaká jsou rizika běžecké izolace? Má smysl zajít na společný trénink?

Myslím, že určitě. Pokud člověk nechce skončit jako trosečník na ostrově uprostřed moře lidí, neměl by opovrhovat společností jiných, byť běžecky či jinak odborně na jiné výši. Když nic, společný výběh burcuje fyzické síly a člověk najednou nachází vnitřní skryté možnosti. Pro ambiciozní běžce je společný trénink neocenitnelným barometrem jeho vlastní formy. Není většího zklamání, než když měsíce „usilovně“ trénujeme, abychom při závodě zjistili, že desítky dalších trénovali ještě usilovněji.

Knihy, časopisy, internet… vše je prima zdroj informací. Ale nic naplat, přímý verbální kontakt to nenahradí. Je to i o umění začlenit se do kolektivu. Ne, nevolám po kolektivizaci alà 50. léta, ale je škoda, když běhající encyklopedie zůstávají uzavřeny, když by naopak měly moudra předávat. I ony budou odměněny, mezi běžci je spousta profesí a není nad to získat parťáka na to či ono stylem „ahoj, kolik měsíčně naběháš?“.

Takže suma sumárum: běhat sám i společně. To je můj názor a těším se na ty vaše.

Radek Narovec