Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Nechci být už něčí figurkou, přicházet o kouzlo pohybu

Nechci být už něčí figurkou, přicházet o kouzlo pohybu
foto: archiv Petry Veselé

Gabriela Gaudlová | 09.11.2018 | přečteno: 5286×

Už už to vypadalo, že český sport ztratí talentovanou závodnici. Dokud Petra Veselá, dnes 32letá rodačka z Nového Města na Moravě, neobjevila překážkové běhy. Spojení půvabu, vypracovaných svalů a rošťáckého úsměvu upoutá každého, málokdo však tuší, že na začátku byl někdy až nelidský dril vrcholového sportovce. Běžky, duatlon, biatlon… „Už jsem nechtěla být něčí figurkou,“ říká dnes špičková závodnice v OCR.

Co stálo před třinácti lety za náhlým koncem tvé slibně našlápnuté sportovní dráhy?

„Důvodů bylo víc. Od páté třídy jsem závodila na běžkách a v biatlonu, na střední škole potom už jenom v běžeckém lyžování, obojí se kvůli termínům závodů nedalo stíhat. Kolem maturity se musí závodník rozhodnout, jestli se sportu bude věnovat nadále jako profík, nebo jestli půjde jinou cestou. Ze sportu jsem neměla pocit, že by mě do budoucna zabezpečil. Navíc jsem se chtěla osamostatnit, i od rodiny, protože sport na podpoře z rodiny hodně závisel. Za druhé jsem neměla ambice útočit na olympiádu nebo světové poháry. Možná jsem v tom trochu divná. Byla jsem v reprezentačním týmu, ale cítila jsem, že jsem jiná v tom, co je pro mě důležité. Pro mě bylo hlavní, aby mě lyžování bavilo a abych měla kolem sebe dobrý tým. To mi stačilo. Do třetice být vrcholovým sportovcem je otázkou velkých obětí. Zároveň člověk musí být sobcem, protože se mu musí přizpůsobovat celé okolí. To pro mě nejsou silné hodnoty.“

Proč jsi se sportem přestala úplně?

„U běžeckého lyžování to v podstatě ani jinak nejde. Tam buď závodíš, nebo neděláš nic. Člověk musí absolvovat výjezdy třeba na měsíc do Finska. Potřebuješ mít za sebou klub, který poplatí náklady.Navíc jsem si nedokázala představit dělat něco vrcholově a pak přejít do amatérské ligy, to se nikomu nechce. V neposlední řadě člověk potřebuje mít za sebou servis, který mu bude chystat lyže. A hlavně, já jsem se chtěla věnovat něčemu jinému, vyzkoušet si být bez sportu. Odjela jsem jako au-pair do Londýna, několik letních sezón jsem pracovala na Ibize,pak jsem se odstěhovala do Brna, pracovala jako recepční, asistentka ředitele… Po pěti letech jsem se přihlásila v Brně na vysokou školu a vystudovala Management sportu na Podnikatelské fakultě Vysokého učení technického.“

Jak se ti najednou bez sportu žilo?

„První rok, dva úplně bez problému. Byla jsem přehlcená, nesnášela jsem třeba ani vyjížďky na kole. Všechno jsem měla spojené s extrémním drilem, takže jsem v tu dobu chodila na aktivity typu aerobik nebo jsem zkoušela sporty, které jsem dřív nemohla: sjezdovky, snowboard… Užívala jsem si i party život, který byl do té doby nemyslitelný. Až když jsem začala studovat, uvědomila jsem si, jak silný mám ke sportu vztah a jak moc mě baví pohybovat se ve sportovním prostředí, ve sportovní komunitě.“

Momentálně se hodně řeší téma příliš brzké sportovní specializace u dětí, které má za následek předčasný konec kariéry, často právě už v mládežnickém věku. Myslíš, že to byl i tvůj případ? Měli jste ty a tvoje okolí dělat něco jinak?

„Stoprocentně jsme mohli některé věci dělat jinak. Téma teď otevřela Gábina Koukalová. Já prostředí běžeckého lyžování, nebo obecně vrcholového sportuznám velice dobře a můžu potvrdit, že jsme podstupovali opravdu extrémní dril. Dávky, které jsme museli překousávat, byly neskutečné. S odstupem času už to vnímám trochu jinak a jsem za to ráda, protože mám z té doby vypěstovanou dobrou kondici. Je ale dost možné, že pokud by byl přístupmůj i trenérů jiný, mohla jsem se pohybovat na běžkách ještě teď.“

V čem přesně ti prostředí vrcholového sportu nevyhovovalo?

„Právě kvůli obětem, které se tam musí přinášet. Být vrcholovým sportovcem je závazek na 24 hodin denně. Nestačí, že si člověk jde zatrénovat a pak má volno. Závodník musí regenerovat a žít téměř v izolaci od jakékoliv veřejnosti, aby náhodou nechytl nějakou nemoc. V takových podmínkách už jsem nechtěla fungovat. Nemám ráda, když je mi něco extrémně předsouváno. My jsme byly v podstatě figurkami. Ale je to business jako jakýkoliv jiný, pokud chceš k vrcholu, musíš do toho dávat maximum a plnit plány, který jsou ti předkládány. Zároveň musíš plně důvěřovat svému trenérovi a jeho metodám, věřit, že jeho know-how tě k vrcholu dostane."

Takže myslíš, že Gábina Koukalová nepřehání?

„Co se týče kauzy okolo jejích problémů s příjmem potravy, která se strhla, Gábinu úplně chápu. Těmito problémy opravdu trpěla většina holek. Trenéři to třeba ani nedělají úmyslně. Já jsem měla skvělého trenéra, ale poruchu příjmu potravy jsem měla čtyři měsíce taky. Člověk se pořád zaměřuje na výsledek, snaží se pro něj udělat maximum a stačí jedna poznámka typu ,S tím velkým zadkem ti to nepůjde´ a holka v pubertě už se veze.“

Jak se ti podařilo s nemocí zatočit? Pomohla rodina?

„O mých problémech s příjmem potravy nikdo nevěděl, ani rodina, normálně se o nich bavit dokážu až teď. Tehdy mi spadla váha během čtyř, pěti měsíců asi o deset kilo. Toho si už lidé kolem mě začali všímat. Brzy nato jsem s běžkami skončila. Nespadla jsem naštěstí do extrému, protože jsem z toho režimu, z toho systému včas vystoupila. Trvalo mi ale ještě dlouho, než jsem se oklepala a nemoc dostala z hlavy úplně.“

Když vidíš současné úspěchy biatlonistů, nemrzí tě, že jsi třeba mohla být součástí té euforie?

„Nemrzí. Vůbec, protože vím, co se za tím skrývá za dřinu a oběti. Krásných momentů, které oni prožívají, je podle mě hrozně málo v poměru k tomu, jakou podstupují dřinu a odříkání. Já jsem strašně ráda tam, kde jsem, a neměnila bych.“

Spousta běžkyň na lyžích se později najde v jiném sportu, kromě tebe například i Eva Vrabcová Nývltová nebo Zuzka Kocumová (dvojnásobná mistryně světa ve Spartan Race, pozn. red.). Čím si to vysvětluješ?

„Dril, který jsme měly, byl opravdu propracovaný. Za úspěchem stojí i znalosti trenérů, věděli, co dělají, i když to často šlo do extrému. O běžeckém lyžování obecně se říká, že je jedním z nejlepších funkčních sportů. Jde o silovou vytrvalost, která je zároveň šetrná k tělu. V málokterém sportu zapojíš celou svalovou soustavu tak jako na běžkách.“

Teď si tréninky sestavuješ sama?

„Odmítám fungovat pod jakýmkoli trenérem. To už jsem jednou zažila a vnímám teď sport jako koníček, není mojí profesí. Vím, že spoustu věcí dělám kontraproduktivně, ale volím cestu, která mě baví. To je pro mě důležitější, protože takto se sportu můžu věnovat dlouhodobě. Ve chvíli, kdy se ve sportu začnu zaměřovat jenom pro výsledek, přestane mě bavit. Nepoužívám ani sporttester, hodinky mám jenom na krásu. Nechci přijít o kouzlo pohybu. Raději vnímám okolí a svoje vnitřní pocity.“

Ukázka z rozhovoru, který najdete v chystaném čísle tištěného Běhej.

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

GKadlecova žena 09.11.2018 21:09:54

Už už to vypadalo, že český sport ztratí talentovanou závodnici. Dokud Petra Veselá, dnes 32letá rodačka z Nového Města na Moravě, neobjevila překážkové běhy. Spojení půvabu, vypracovaných svalů a rošťáckého úsměvu upoutá každého, málokdo však tuší, že na začátku byl někdy až nelidský dril vrcholového sportovce. Běžky, duatlon, biatlon… „Už jsem nechtěla být něčí figurkou,“ říká dnes špičková závodnice v OCR.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.