Budíček je v 5 hodin, vylézám ze stanu, je sice světlo, zato ale ukrutná zima. Trochu, ale opravdu jen trochu, mě rozehřívá čaj. Potíž je v tom, že na malém kousku nerovného ledovce snídá přibližně 140 lidí, balí si ze stanů své věci a při tom všem se snaží zůstat co nejdéle co nejvíce oblečeni.

Ke startu je přihlášeno 136 lidí, z toho 48 cizinců ze 16 zemí. Špičky hor už zlatí slunce, ale k nám do kempu to má ještě proklatě daleko. Očima přitahujeme sluneční paprsky. Do startu zbývá pár minut, všichni najednou se na tom miniprostoru svlékají a hledají své tašky na odložení toho posledního kousku teplého oblečení. Odevzdaně stojím a vzpomínám na Vassův běh – tam se stojí na startu i dvě hodiny (ale v péřovce, odporuje mé horší já, ale v mínus třiceti, kontruje moje drsnější polovina). Budoucí vítěz v kategorii cizinců je stále ve spacáku, pak přibíhají dva Šerpové, pomáhají mu s oblečením a balí zavazadlo. Ani mu nezávidím, jistě mnohokrát mrznul všude možně, než se stal v Japonsku profesionálním běžcem a dnešním favoritem. 

Do kempu konečně došly první ranní sluneční paprsky a byly přivítány bouřlivým pokřikem. Moc si to ale neužíváme, najednou je odstartováno – je 6:50 hod. Musím se smát, připomíná mi to start Velké pardubické, koně chodí a chodí a najednou se vystřelí a je to. 

Pro přiblížení atmosféry přidáváme video se záznamem jiného maratonu pořádaného v oblasti Everestu. 

Tady je to podobné, o dřívějším startu asi věděli jen místní horští borci, někteří naši se ještě hrabou ze stanu! A že jsou zdejší Šerpové opravdu borci, viděla jsem je při tréninku – co krok to skok, co skok, to dva metry! S těmi se nemůže nikdo jiný měřit, tipuji rozdíl v čase prvního Šerpy a prvního cizince na 2 hodiny. 

Představte si českou kozu, sice dobře živenou, ale na české louce na pastvě. Zkuste ji nechat závodit v Tatrách s kamzíkem – tak to je rozdíl v běhu Šerpů a těch ostatních, kteří se zde nenarodili. Vybíhám po kluzkém kamenitém ledovci ve výšce 5 364 m n. m. – terén je k běhu opravdu velmi, velmi nevhodný, častěji se opatrně schází, než běží, do kopců je nejlepší „vychvátat“. 

Já už jsem starší paní, hlavně z kopce musím opravdu opatrně, cílem je doběhnout především ve zdraví. Cesta mi překvapivě rychle ubíhá, přece jen je vidět, že to tady znám, většinu trasy jsem prošla či proběhla nejméně dvakrát. Také nemám problémy s orientací, vím, kam běžet (to někteří nevědí) a jaký bude profil v dalších minutách, přestože před sebou nikoho nevidím. Jednotlivé vesnice, v nichž j­sme kempovali při treku, nechávám za sebou – Gorak Shep, Lobuche, Dingboche, Pangboche, Deboche. Také mám oproti zbylým cizincům psychickou výhodu. Já se tu cítím výborně, miluji tuto zemi i s těmi šutry pod nohama, s nosiči, kterým uhýbám, s jaky na cestě, které musím obíhat. Ano, miluji tuto zemi, říkám si, když se škrábu do prudkých kopců od řeky zpátky na hřeben Namche Bazaru. Ano, zvládnu to, nezastavím, naopak chvíli popoběhnu. 

Už vidím prvního soupeře před sebou, výborně, je to sice domorodec, ale bude můj, chce to jen čas. Fuj, zkracuje si cestičky v seběhu – proč myslíš, že je tady ta cesta??? Navíc neobchází stupy zleva – ten dlouho nevydrží.  Už si sedl, no, kopec je to pořádný, ale já ti nebudu dělat společnost, já běžím dál. A další, no vida, dokonce Australan z naší  výpravy, už ho mám za zády. Stoupám a stoupám, už by to mohlo končit. Každý kopec má svůj konec – to je jisté. Krásné je, že to funguje na celém světě! Výjimečně je kousek rovné cesty, jinak samé kameny malé i velké, občas srovnané do schodů. Už bude to místo, kde se sejdu s Liborem. Sláva, sedí tady, je na něj spoleh, moje skvělá podpora. Chvíli si ve stoupání povídáme – není to moc dobrý nápad, ale dobře to utíká. 

Před 10 dny jsem si tuhle cestu trénovala, už probíhám poslední vesnicí, předbíhám další soupeře, už vidím vrchol posledního stoupání, teď už jen seběh do cíle – je to něco jako seběh z hromady štěrku a kamení – dobrý závěr. Spěchám, chci to stihnout do 8 hodin. Dnes již podruhé na mě turisté pokřikují česky – úžasný pocit, dobře vím, že je na mě „poštval“ Libor. Je to moc příjemné slyšet milá slova v češtině. Ze smluveného místa beru velkou českou vlajku a nacvičenou cestou mažu do cíle v Namche Bazaru ve výšce 3 440 m n.m. Čeká mě lehké stoupání do cíle. Jo, štěstí přeje připraveným, dávala jsem si hodně záležet, abych nezabloudila v poslední nepřehledné vesnici a abych ten úplně poslední kopec do cíle vyběhla. Poslední modlitební kámen oběhnutý zleva, kolik jich dnes bylo… a už jsem v cíli. Čas 7:56:30 – stihla jsem to do 8 hodin.

Web závodu

Výsledky závodu