Na tomto maratonu, který je vlastně z kopce, jsem naměřila celkové převýšení do kopce 1 200 metrů! Všichni tleskají a gratulují, mně je trochu smutno, že už je po všem. Taky mě překvapuje, jak málo cizinců je v cíli  – doběhla jsem ze 48 členné party cizinců na 12. místě jako 3. žena. Celkově jsem ze 136 startujících obsadila 86. místo – na to jsem hrdá, předběhla jsem i některé místní běžce.

V cílovém prostoru si na sluníčku užívám pohody, jdeme naproti dalším běžcům. Nic mě nebolí (a už tuším, že ani nebude), vychutnávám atmosféru a žasnu nad medailí, která je prokazatelně vyrobena pro rok 2008 a vypadá, jako kdyby jí někdo již 5 let nosil…. Inu, výrobní tajemství, udělat lesklou placku bez flíčku, to umí každý, ale udělat ji tak, aby byla hned stará, to umí jen tady. Také dostáváme červené teplákové soupravy, aby nám nebyla zima (nemáme zde žádná zavazadla) – vypadáme jako výprava sovětských soudruhů na Kremelském náměstí. Zato se po doběhu snadno poznáme, celá vesnice hned ví, kdo běžel.

Opět dobré spaní, ráno si připadám odpočatá. Že bych zase někam běžela? Záhy zjišťuji, že dojít z Namche Bazaru do Lukly na letiště nebude vůbec legrace. I když se cítím dobře, je to daleko a přece jen je znát únava, která se stupňuje. Jdeme už 7 hodin. Pořád mám ráda tuto zemi, ty kopce nemohou za to, že zrovna já už toho mám dost, pořád je tady krásně. Jistě znáte ten pocit, kdy už člověk nemůže a má vztek na celý svět, všechno je špatně, je nevrlý a protivný. I já to znám, ale tady tento nepříjemný pocit nemám. 

Už vidím bránu do Lukly, nádhera, vidím sama sebe, jak tady jdu před 14 dny, nevím, co mě čeká a doufám, že až půjdu zpět, bude mi dobře. Ano, hlásím, je mi dobře, jen si musím odpočinout. Nevím jak ve tváři (nebudu přehnaný optimista), ale v duši se usmívám. Za 16 dní jsme na treku každý nachodili 90 hodin (kilometry tady nejsou měřítkem) s celkovým převýšením 12 000 metrů. V ranních trénincích jsem pak přidala dalších 2 600 metrů převýšení. Pohled na letiště mi připomíná, že už zítra budu pryč. Vůbec se netěším. Měla jsem se tady úžasně, naši průvodci se skvěle starali. Zbylí účastníci si úžasné péče většinou nevážili, častým tématem hovoru byla hot shower (teplá sprcha) a civilizovaná toaleta, Coca Cola, jídlo bez rýže a pivo. Tuhle mě zaskočili otázkou,  co mi tady (tj. v divočině, mimo civilizaci) nejvíc chybí.  Výjimečně nehledám anglická slovíčka, ale odpověď – co mi chybí? Nic! 

31.5. jsem zpátky v Káthmandú – je tu velký provoz a hodně lidí, ale také má své kouzlo. Procházíme krámky s vonnými tyčinkami a čaji, orientálními látkami, šperky z polodrahokamů. Navštěvujeme náměstí s chrámy o čtyřech či pěti pagodách, sledují nás Buddhovy oči. Vychutnáváme atmosféru na střeše domu v kavárně, pozorujeme ruch dole na historickém Hannumann Square v Patánu. Další den vyrážíme do nádherného historického Bakhtaphuru – panuje tady trochu středověk. Snopy obilí se suší na slunci, hrnčíř ručně roztáčí primitivní kruh. Zastavuji se a žasnu, co 5 minut to váza, jedna jako druhá, celá armáda se jich suší na slunci. Dalších 5 minut – a máme tu další k nerozeznání podobnou těm ostatním. Obdivuji zručnost a rychlost hrnčíře, to jsou ta léta praxe, dělá to jistě celý život. Jestlipak by taky uměl vyplnit daňové přiznání? Asi ne, no rozejdeme se s tím, že každý umíme něco.

Poslední noc v luxusním hotelu, rozlučková party, ráno koupel v místním bazénu. A balím – dvě dřevěné masky, jsou tak staré, že se skoro rozpadají, je v nich historie, kus života místních lidí. Zvonec z jaka – jaký asi byl – chodil také do Base Campu? Korálky z kamínků – paní mi je vlastnoručně navlékla přímo přede mnou – to je model jen pro mě, naprostý originál. Modlitební praporky, zvonečky a tyčinky – ty mi budou doma připomínat Nepál, akorát bude chybět ten vítr a smíšená vůně hor, nosičů, jaků, kouře  a rýže s chilli. Taky bude chybět tmavě modré nebe, spalující slunce a hory, které lze vidět jen tady a jen v záklonu. 

Už vím, proč je mi tady tak dobře, proč mi chutná dhal bát (tradiční obyčejné jídlo místních lidí), proč se mi dobře dýchá i ve výškách, proč mi nechybí civilizace a nemám výškovou nemoc, proč se sem ráda vracím. Asi jsem se tady v minulém životě narodila. Buddhovy oči se na mě významně dívají, že by Buddha o tom něco věděl…?

Fotky ze závodu

Výsledky závodu

Web závodu

Časový program pobytu

Trasa závodu