O Finsku se říká, že je to země tisíců jezer. Nepochybuji. Norsko je pak podle této charakteristiky „mořem tisíců ostrovů a ostrůvků s kusem páteřní pevniny Skandinávského poloostrova“, kde nechybí jezera, řeky, ledovce ani vodopády. Zde se opravdu zastavil čas – myslím geologický – tady si totiž čerti vyhráli, v každém kotli vařili jiné těsto, ne lístkové ale lávové. Pak jednoho dne všeho nechali, udělali vulkanickou revoluci, nedomíchaná těsta slili na jednu hromadu, nechali vykynout a pak vychladnout a odešli přímo do nebe. Tak jak to umějí opravdu jen čerti. Archaické plutonoity s diferencovaným magmatem protkaným intruzemi proterozoických vulkanitů fascinují každé lidské oko, geologa i laika. Navíc tyto neskutečně bizarní struktury a textury magmatických hornin modelovaly, obrušovaly a preparovaly někdy v pleistocenu kontinentální ledovce o mocnosti až 3 000 m do typických postglaciálních útvarů – zde v Norsku do gigantických fjordů a karů. Strmá a hluboká údolí fjordů pak zalilo moře, které ač ledové je přeci jenom přihřívané teplým Golfským proudem, a tak skýtá ideální podmínky pro podmořský život, zejména ryb. 

Říká se, že v některých okrajích moří se dá běhat, ale v Norském moři ne. I kdybyste měli neopren. Po pěti metrech od břehu jste najednou na sto metrové hloubce a údaj na echolotu v lodi vás šokuje a děsí, kdykoliv se tam objeví další stovka. Dobře, že je vidět jen do hloubky asi dvaceti metrů. A tady se rybaří. Po čtyřech, šesti hodinách strávených v malém rybářském člunu na moři jste rozhoupaní jak z té nejhorší kolotočové atrakce. I silné nátury, pokud vyjely na širé moře a na stupnici síly větru byla 5 a více , marně bojovaly, neudržely ranní snídani ani včerejší večeři a vrhaly atypické návnady dravým rybám a drzým rackům. 

Pokud se rybář srovnal, udržel prut, vlasec a zrak, pak měl prvotřídní úlovky tresek, makrel, mníků a jiných mořských ďasů. No a po ukončení takového rybolovu stále plujete a houpete se i na pevné pevnině. Vestibulární ústrojí je i bez gramu alkoholu na mol. 

Zkusil jsem jen jednou vyběhnout po zpevněné a relativně rovné cestě, ale po rozběhnutí se začaly zvedat okraje i horizont a když zase začal klesat, šel jsem do podřepu a pak na všechny čtyři. Typický lidský krab minimálně se 3 promilemi. Ještě že v tom Norsku je tak řídká osídlenost, nikdo mě neviděl a já nemusel po Norsku vysvětlovat, že jsem opravdu nepil a jen tak si blbnu. Tím jsem zakončil snahu běhat, ale nevzdal jsem to. Vyrážel jsem pomalým, občas vrávorajícím krokem námořníka a někdy i s pomocí horních končetin urazil tak 5–7 km, abych viděl na vlastní oči tu severskou tundru a mohl si sáhnout na nahé, studené a syrové skály, spoře zakryté mechem a lišejníkem. Při delší výpravě je možné narazit na zvláštní kletě, které zde vytváří takové miniaturní bonsaje. V několika skalních depresích, kde se udržela voda, byly ukryty také  průkopníci vyšších rostlin známých z našich horských mokřadel – vřesoviště s boroviním, brusiním, maliním a malými břízkami a olšemi. Uchvatná podívaná. 

Když budete zírat na jedno místo hodně dlouho, tak možná uvidíte i nějaké ty potomky čertů. Zde jim říkají trollové. A ti vyrážejí na svůj „lov“ hlavně v druhé půlce roku, kdy je dvacet hodin denně tma a člověk se ocitá na samotné hranici zoufalství. Pak takové oběti trollové navádí k tomu nejhoršímu. Proto možná ta prohibice! Většina Čechů a každý rybář již dávno ale ví, co potřebuje on i ryba, aby přežili – tekutinu a pokud možno s velmi nízkým bodem tuhnutí. No a voda zmrzne, kazí se, slaná voda nechutná a tělu neprospívá, tak co může pít? Další zážitek a utvrzení, že českého rybáře žádný norský troll jen tak nedostane. I když nejsem žádný rybář, jen s obtížemi a často neúspěšně jsem se distancoval od krásných, hřejivých zvyků a bohaté rybářské tradice.

Závěr – otestoval jsem také funkční prádlo běžců a kdybych měl znovu hodnotit, tak by klasifikace dopadla jen na dostatečnou! A když začalo pršet, a v Norsku to opravdu „chčí“, plus vítr, tak nějaký deklarovaný vodní sloupec 10 m nemá platnost. Nepromokavost neexistuje! Jinak je tu ideální teplota, relativní vlhkost i rosný bod na maraton, ale ten věčný vítr, měnící intenzitu i směr několikrát za den je katastrofální pro podobné aktivity. S odstupem času a v klidu domova přiznávám, že v Norsku se přesto asi běhat dá, ale nesmíte být v tak dobré partě rybářů a chtít ještě chytat celých 10 dnů mořské ďasy na širém moři …

Jen malé varování a upozornění, pokud byste se vydali na takovouto cestu za dobrodružstvím, tak věřte, že dva tisíce kilometrů v autobuse, tj. nějakých 32 hodin jízdy, z Vás udělá přelámaný, rozklepaný ale dobře odkrvený aspik.