No a v neposlední řadě je taky nutné dát si koupel a trochu uvolnit unavené svaly. Toto vše jsem do puntíku splnila. Obešla jsem obchody s oblečením, pak jsem zavolala dceři, ať se mnou jde na kávičku, a nakonec jsem skončila ve vaně. Někdo si může pomyslet, kde že beru čas, ale tak jako mi popis zabral asi 2 minuty, tak celé relaxační odpoledne mělo hodiny dvě. Ovšem kdo by si stěžoval…

I sobotní výběh byl relaxační. Ráno mě napadlo, že by nebylo špatné zaběhat si na chatě. Chatu máme kousek za Prahou směr Mladá Boleslav, kolem jsou lesy, které dřív patřily vojsku a jsou protkány asfaltovými či betonovými silničkami a lesními cestami. Ideální prostor pro kolo, brusle a nově i pro běh. Kromě toho je to totální placka.

Počasí vyšlo ideálně – nepršelo, nesněžilo, nemrzlo. Chvíli jsem jen šla a kochala se. Je to má oblíbená cyklotrasa, takový malý okruh před spaním v oáze klidu. Nesmí sem totiž auta, protože je to kromě jiného i chráněné vodní pásmo. Člověk ví, že ho nesmete nezodpovědný řidič kamionu, který frčí okreskami ve snaze vyhnout se poplatkům za dálnici. Vždycky nasadím sluchátka a jedu, kličkuji mezi bruslaři, předjíždím pomalé šneky na kolech a je mi fajn.

Teď je to tu jiné. Tiché, klidné a spící. Nasadila jsem sluchátka a začala klusat. Najednou mi přišlo zbytečné mít sluchátka, vždyť rachotu je kolem mě pořád dost a dost, co si dopřát TICHO? Vypnula jsem mp3, běžela a poslouchala jen svůj dech a občasné skřípění písku pod nohama. Nikde nikdo, kam oko dohlédlo jen lesy a silnice. Pak mě předjelo pár lidí na kolech, potkala jsem zbloudilého turistu a mladý pár s kočárkem. V úseku pěti kilometrů úplný balzám na nervy. I zde však zasáhl starý šprýmař Murphy. Ve chvíli, kdy jsem potřebovala mladý pár předběhnout, poslal proti nám cyklistu. Samozřejmě jsme se všichni čtyři potkali v jednom bodě. Murphy, Murphy!

Samotný běh byl také docela v pohodě. V plánu bylo 60 minut s TF 70–75 %, ale věděla jsem, že časově to určitě přetáhnu, protože celý úsek měří 10 km a to do hodiny ještě nedám. Udržet tep tak nízko, když se radujete ze života a máte chuť poskakovat, je docela těžké. No, vlastně jsem se skoro pořád držela kolem 78 a tak jsem párkrát přešla do chůze, abych tep zase dostala dolů.

Byl to jeden z mála mých výběhů za světla a co bylo hodně zvláštní (a teď se mi asi bude kdekdo smát), že mě strašně rušil pohyb paží. Ve tmě spodní část těla nevnímám a teď mi přišlo, že běžím pomalu, že ruce kmitají v jiném tempu než nohy. Asi je to blbost, ale toho pocitu jsem se zbavit nemohla.

S čím mám také problémy, je zklidnit mysl. Myšlenky mi utíkají do všech stran, tu myslím na práci, tu na psaní, na žehlení, na dýchání, na to, jestli běžím správně… Prostě nejsem schopná se koncentrovat jen na běh. Když běžím rychleji, tak je to v pohodě, ale při klidném běhu trvá nejméně tři kilometry, než vypnu. Tentokrát se mi to, myslím, nepovedlo celých deset kilometrů…  Ale to se určitě nějak poddá.

Nejvíc mě těší, že jsem našla vhodný prostor pro své dlouhé výběhy. Samozřejmě, členitý terén našeho sídliště skýtá větší potěšení. Už jen to napětí, kolik zase potkám pejskařů, jak se mi podaří vyběhnout kopce a jestli náhodou neuklouznu po něčem mazlavém. Jo, to člověk nemá čas myslet na blbosti!