Ráno myslím na všechny, co stojí ve Kbelích na startu, držím jim palce a sama se připravuji na svůj dlouhý výklus, tentokrát v délce 110 minut.

Nebe je zatažené, možná bude i pršet a tak není v lese ani noha. Přehrávač nevytahuji, chci slyšet jaro. Tyhle pomalé výklusy mě samotnou děsně nebaví. Když mám s sebou dceru, je to o něčem jiném. Pořád něco povídá, rozptyluje mě a cesta líp utíká. Tep se hlídá sám, protože kdybych běžela rychle, nemohla bych jí odpovídat. A tak si teď běžím tou nekonečně dlouhou cestou, nebaví mě to, není co pozorovat, ale pak jsem si vzpomněla, že si přece musím zkusit správnou techniku běhu, když jsem si to večer tak pěkně přečetla. Docela mi to jde, krok se prodlužuje, ale je to trochu namáhavé, tak to střídám se svou nesprávnou technikou.

Po čtyřiceti minutách běhu na silnici jsem se vydala do lesa. Těšila jsem se, že si proběhnu svou lesní cyklotrasu, kterou zbožňuji, protože je úžasně romantická, prostá shonu a lidí. To už ale poprchávalo, za sebou jsem měla deset kilometrů a před sebou nekonečno. Běžím, těším se na jaro, protahuji nohu a tu lup – pravá noha už pohyb nedokončila. Nebyla jsem schopná kroku, bolest mě totálně ochromila, ztuhlo mi lýtko. Zkusila jsem popojít, ale nešlo to.

Tak jsem stála uprostřed nekonečného lesa, v dešti a bez mobilu, daleko od silnice, na které jsem měla mít sraz po doběhu. V lese by mě nikdo nehledal, nahlásila jsem, že budu běhat na silnici. Super situace. Dala jsem si nohu na pařez posetý zaječími bobky a lýtko masírovala. Pomohlo to do té míry, že jsem se lesem mohla belhat. Jenže jsem vychladla, byla mi zima a mokro a tak jsem zmobilizovala veškeré své síly a dala se do běhu. Bolelo to jako čert, ale k autu jsem doběhla.

Doma jsem nohu ledovala, masírovala, mazala, prostě jsem se snažila jí dostat do formy, ale že by to nějak zásadně pomohlo, to ne. Vlastně ano, protože samotná chůze mi nedělá problémy, jen trochu ze schodů. V pondělí jsem tedy běhat nemohla, zkusila jsem až středu, ale byla to bída a utrpení. Tento týden měla má příprava vrcholit, další dva týdny se dávky pomalu snižují, zřejmě proto, aby tělo dostalo víc sil na svůj velký den. Nevím, jestli se za dva týdny noha vzpamatuje natolik, aby vydržela 21 km běžet. Jestli se vzpamatuje do té míry, aby u mého jména ve výsledkové listině bylo alespoň 2:58 :o)

Je to osud, že jsem vzala do ruky knížku, kterou jsem od Vánoc neviděla? Že jsem nalistovala zrovna techniku běhu? Že se mi to přihodilo v den, kdy jsem si vzpomněla na loňskou přípravu Buldoka? Minulých 100 minut jsem si zaběhala s ledvinovou kolikou a tak jsem si říkala, že je dobré, že to byly jen ledviny, a ne třeba něco s nohou, jako se to stalo jemu. O 60 minut později mi v noze lupne a můj sen o zaběhnutém půlmaratonu se začíná ztrácet v mlze.

Náš osud je psaný ve hvězdách. Je to tenoučká cestička, po které se ubíráme životem. Někdo ji má rovnou jak načrtnutou, někdo jde různými oklikami, nahoru dolů. To je většinou má cesta. Ale jsem ráda, že to tak je, protože mít něco zadarmo, toho si člověk ani moc neváží.