Uběhnout maraton nebylo nikdy mým snem. Postupem času, jak se zvyšovaly objemy kilometrů naběhaných při tréninku a přibývaly počty startů na různých půlmaratonech, jsem si řekla, že dokud mi to alespoň trochu běhá, maraton si zkusím. Na podzim roku 2009 jsem si vybrala maraton ve Vídni a směřovala k němu svou přípravu. I když mi příprava šla, jednoho dne mi došlo, že bude teplo. A protože v teplu neuběhnu v pohodě skoro nic, přesunula jsem svůj cíl na podzim, kdy teploty zůstávají příjemně dole. Přihlásila jsem se do Mnichova.

Do Mnichova jsem se neuvěřitelně těšila. Ale fakt neuvěřitelně. Ačkoli díky únavě a zranění šly objemy naběhaných kilometrů dost dolů, někde vzadu v hlavě jsem na tento závod byla připravená perfektně. Absolutně jsem o sobě nepochybovala. Říkala jsem si dokonce, jestli bych se bát neměla, že je to dost divné, že jsem tak sebevědomá jako nikdy. Ale podvědomí se nedalo zastrašit – vědělo, že na to mám a basta.

Maratonské ráno, den D. Snídala jsem housku se sýrem, pár vitamínů a vodu. Bylo mi divně kolem žaludku, nebyl to strach z běhu, ale takový můj neklid kolem organizace – najdu metro, najdu šatny, najdu start… No samozřejmě to bylo pak všechno v pohodě, ale člověk nikdy neví, že?

Stála jsem na startu v bloku B, čili mezi těmi pomalejšími, a nebála jsem se. Díky tomu, že start byl rozdělený na dvě vlny, jsem startovala v magickém čase: 10. 10. 2010 v 10:10. (sakra, to je něco, že?!), takže kdo by se bál… Chtělo se mi brečet dojetím. Většinou všichni mluví o dojetí v cíli, ale mě to přepadlo, ještě než jsem vyběhla. Fakt mě dojímalo, že tam tak stojím a čekám na výstřel, jako by se nechumelilo, jako bych před sebou neměla 42 km, ale třeba jen pět. Stála jsem blízko vodiče na 4:30 a můj plán byl držet se ho, jak dlouho to půjde.

Někde vpředu se ozval výstřel: Start! Trochu mi chyběly tóny z Vltavy, při kterých se startuje u nás. Pomaličku jsme se šinuli k bráně a pak hurá na trať. Nebe bylo jak malované, vzduch chladný, bezvětří. Bylo mi krásně a věděla jsem, že to bude krása. První kilometr jsem měla lehce přes 6 minut, vodič na dosah, už jen 41 km přede mnou… Můj optimismus neměl mezí. Na druhém jsem zjistila, že jsem místo LAP dala STOP. Mačkala jsem tlačítka a ladila, ale až teprve na třetím jsem se konečně chytla. Dva kilometry mi tedy unikly, ale pak už jsem si každý ohlídala.

První občerstvení bylo na pátém kilometru. Znalá všech pouček zkušenějších, přešla jsem do chůze, abych se v klidu napila. Vodič, zřejmě robot, běžel dál, ale dohonila jsem ho. Další občerstvení bylo bohužel za chvíli, a další za další chvíli… Neměla jsem šanci vodiče se držet, ale tak do osmého jsem mu zdatně sekundovala a balonek jsem měla v dohledu, ba spíš na dosah.

Na devátém kilometru přišla jakási nepohoda. Najednou mi došlo, že mám před sebou tolik, jako nikdy předtím, a že bych možná měla zvolnit. Vymyslela jsem, že se na každém občerstvení (co 2,5 km) uvolním (čti: projdu) a při každém odmáčknutém kilometru zjistím, jestli moc nezpomaluji. Hodně dlouho jsem pak byla spokojená, protože pace se drželo pořád lehce přes 6 min/km i s těmi chodeckými vložkami, které jsem si naordinovala. Ale samozřejmě jsem začala zpomalovat, to ani jinak nešlo.

Na malých občerstvovačkách byla voda a ISO, každých 5 km kromě pití pak banány a nějaká tyčinka. Měla jsem i své gely, které jsem si koupila na internetu. Byl to ucelený program pro maratonce, od nějaké buchty, přes pití až po gely, které se nemohly vycucnout nějak nahodile, ale dle přiloženého rozpisu. Pamatovala jsem si jen, že žlutý mám polknout na 35. km a červený na 40., zbytek jsem brala, jak mě napadlo. Voda se nenalévala z lahví, ale normálně z vodovodu. Někde měli napuštěné dětské vaničky či kýble, obsluha v rukavicích pak ponořila najednou několik kelímků, takže to šlo ráz na ráz a nikde se netvořily shluky (hlavně zpočátku, kdy lidi ještě běželi v chumlu). Jedna stanice mi přišla, že jí vytvořili sami obyvatelé, ale neměla jsem čas to nějak zkoumat, a na jedné mezistanici bylo nealko pivo – tu jsem taky minula. Přiznám se, že to neustálé občerstvování mě určitě stálo spoustu drahocenného času, ale nevěděla jsem, jestli si můžu dovolit se trochu nenapít.

Trasa byla nádherná, rovinatá. Jen kolem šestnáctého kilometru přišel malý, dopředu avizovaný kopeček. Běželo se jak ulicemi, tak nádherným zastíněným parkem i centrem města s trochou kostek. Že by Mnichované nějak zvlášť fandili, to se říct nedá, ale třeba to bylo jiné, když běžela ulicemi špička a když my z konce. Ale i tak byly momenty, které mi přišly úžasné, třeba cedule jednoho pána: Bolest odejde, hrdost zůstane, nebo dvě malé dětičky, které měly nastavené ruce k plácnutí.

S napětím jsem vyhlížela ceduli 30 km. Proběhla jsem kolem ní a nic se nedělo. Těšila jsem na 35. I tu jsem za sebou nechala bez povšimnutí. Bála jsem se čtyřiceti. A nic. Shrnuto – nikde žádná krize, kterou v těchto místech často někdo prožívá. Já ne, běžela jsem, při občerstvení jen šla, ale nepřišel moment, kdy bych vytuhla, či s tím chtěla seknout. Ke konci už ale bylo lepší do chůze nepřecházet, protože znovu se rozběhnout stálo docela hodně sil.

Celou dobu jsem si poslouchala písničky, takové ráznější do kroku. Bála jsem se ale, že mi nevydrží baterie od mp3, a tak jsem měla ztlumený zvuk. Od 35. kilometru jsem ale potřebovala dunění, které by mě táhlo do cíle. Už jsem i věděla, že mi vystačí baterie, tak jsem si písničky pustila nahlas a do cíle jsem tak doběhla v rytmu bavorského odzemku. Říkala jsem si: „Kdybyste lidi věděli, co mi teď duní v hlavě, to byste koukali!“

Ale jinak jsem nebyla schopná myslet skoro na nic, co by mě odpoutalo od běhu, abych tak přešla do mechanického polykání kilometrů. Zkoušela jsem myslet na nějaké hodně pozitivní věci, třeba na své začátky, ale vždy mě to tak dojalo, že se mi udělal knedlík v krku a musela jsem sáhnout pro Ventolin :o)

Poslední dva kilometry se běžely v Olympijském areálu, který znám díky zimnímu seriálu i letní desítce jako své boty. V parku už bylo lidí jako máku a všichni povzbuzovali. Je prima, když běžíte mimo hlavní chumel, jste pak vidět a lidi povzbuzují konkrétně vás a nikoho jiného. Jedna paní mi lehce klepla na rameno a říkala, že jsem skvělá, nějaký pán ukazoval V, a já si to vychutnávala.

Ve chvíli, kdy jsem viděla ústí tunelu, kterým se probíhalo na stadion, jsem zatnula zuby, abych k sobě nepustila myšlenku, že prožívám to, co jsem si tolik přála. Nemohla jsem si dovolit udusit se knedlíkem dojetí v posledních metrech. Ve chvíli, kdy jsem vběhla na stadion, se z tribuny po mé levici ozval potlesk a fanfáry, ani se mi nechtělo věřit, že je to kvůli mě. Přede mnou byl ještě celý ovál a opravdu to nebyla moje školní dvěstěpadesátka. Ovál zdál se být nekonečný, ale vše má svůj konec, i maraton.

Cíl – 4:59. Nevím, co jsem čekala, ale nedělo se vůbec nic. Chvilku jsem šla, pak jsem dostala medaili, pak ještě igelit a pak nic. Svět je bohatší o jednoho maratonce, ale dál se točí, ani to s ním nehnulo. Chodila jsem po umělé trávě, kolem dokola impozantní tribuny, na zemi polehávali unavení maratonci a mě se pomaličku do očí hrnuly slzy. Konečně jsem to mohla vypustit, konečně jsem si mohla promítnout svůj první běh kolem oválu, první půlmaraton, skoro rok dlouhou přípravu. Byl to předlouhá cesta, vedla sněhem, mrazem, horkem, po silnicích, po lesích, přes rýmy, přes nadšení i nechuť. A teď tu stojím a mám to za sebou. Jsem maratonec. A jsem na sebe pyšná!

Ovšem pak přišly schody, které mohl vymyslet jen sadista. Nějaký kluk za mnou říkal: „Teď přijde ta nejhorší část maratonu!“ A měl pravdu. A to po nás nahoře ještě chtěli čip, což znamenalo si sednout, zout botu… Au, au, to bolelo. Ale to byla asi největší bolest, kterou jsem si prožila, jinak se mi neudělal ani puchýř.

Tak, to je celé. Uběhla jsem maraton. Byla to makačka, ale já jsem od počátku věděla, že v Mnichově se mi to podaří, a to mi hodně pomohlo. Ta vůle, či jak někdo říká – hlava, to je velmi důležité. Ve spojení s vytrvalýma nohama to jde vlastně úplně samo :o)