Problém může být v jídle. Od útlého dětství jsem měla problémy s jídlem, prakticky nic mi nechutnalo, jedla jsem snad jen kuře, řízek a lentilky. Časem jsem se lehce srovnala, ale dodnes nepřikládám jídlu žádnou důležitost. Hodně jsem svůj přístup vylepšila před 11 lety kdy jsem začala chodit do posilovny. Tenkrát jsem se prostě musela naučit jíst.

Při první lekci jsme seděli s mým trenérem a povídali si o jídle. Začal otázkou: Tak co jste dnes snědla? A já pyšně odvětila že tatranku, 4 rajská a balkánský sýr. Myslela jsem, že mě pochválí za malé množství, které mělo dle mého názoru vést k úbytku několika přebytečných kil, ale místo toho přišel údiv a poznámka, že jím málo. Musela jsem se naučit jíst víc a jíst jinak, zařadit müsli, tvarohy, zeleninu, ryby, rýžové chlebíčky a podobné zdravé věci, a také víc pít. Zpočátku jsem k jídelníčku přistupovala s nevolí a nechutí, ale pak mi to zachutnalo a dnes mi na něm nepřijde nic divného. Škoda, že s přibývajícími roky a s naordinovanými léky je mému tělu úplně jedno co jím a kdy jím a jak jím a svévolně si ukládá tuky dle libosti.

No ale abych se vrátila na začátek – díky rýmě jsem se dostala s jídlem do mínusu, nic mi nechutná a jíst se mi nechce. Po večerním tréninku si dám banán a kafe, po dlouhém dva banány a nějakou tyčinku. K obědu jím většinou rýži s tuňákem, nebo brambory a cottage, svačiny nestíhám. Jen snídaně nešidím, asi proto, že ráno mám fakt hlad. Dávám si müsli s jogurtem, obložené celozrnné pečivo nebo vaničku tvarohu. Je jasné, že se musím vzchopit a jíst víc. Zkusím si zajít  na něco nezdravého, ale přitom úžasného, třeba na stripsy nebo na twistra, abych se nastartovala.

Čím se naopak můžu pochlubit, je poslední dlouhý výběh. Vlastně se dá říct, že to byl takový jiný trénink. Minulý víkend jsem strávila u přátel na severní Moravě, ale ani na návštěvě jsem se nechtěla o tréninky připravit. Krátký běh jsem si zaběhla na místním ovále. Že je to ovál vím jistě jen podle tvaru, jinak to byla prostě jen plocha pokrytá sněhem. Po půlhodině běhu ani nebyly vidět mé první stopy, tak moc foukalo a sněžilo. Dokonce mi ani nevadilo, že běhám kolem trénujících fotbalistů.

V sobotu jsem si řekla, že běh oželím. Sněhu bylo mraky a stále ho přibývalo. Naštěstí pro mě jsme šli na výlet na Palkovické hůrky. Z bodu A, čili z parkoviště u motorestu U Hrocha, do bodu B, čili do restaurace na kopci, byla cesta ani ne tak dlouhá jako zasněžená a tudíž namáhavá. Jako trénovaný jedinec jsem se sama postavila do čela výpravy a bez řečí a zastávek hodinu pochodovala. Pěkně pravidelně, s klidným dechem a tepem (škoda, že sporttester zůstal doma). Nahoře jsem se odměnila svíčkovou, drůbežím vývarem a malým pivem (no jo, občas něco sním) a šlo se zase dolů.

Zpočátku katastrofa. Nohy jsem měla po odpočinku a jídle těžké, bořila jsem se a jen s námahou postupovala vpřed. Přestože cesta měla logicky vést z kopce, přišlo mi, že jdu spíš po rovině nebo nedej bože opět stoupám. Pak jsem tak nějak od radosti nad okolní krásou popoběhla. To mám teď pořád. Jsem někde venku, nebo stačí i jen ubíhající krajina za oknem auta či vlaku, a hned si říkám: Tady by se běželo… A jak jsem popoběhla zjistila jsem, že se tolik nebořím. Další rozhodnutí se tedy nabídlo samo: zpět poběžím.

Na nohách jsem měla něco jako důchodky (pro mladší ročníky – nízké kozačky s plochou podrážkou), na sobě těžkou zimní bundu a pod ní další tři vrstvy oblečení, prostě na běh absolutně nevybavená a nepřipravená, ale i přes to se mi běželo krásně. Nemám ponětí, kolik to bylo metrů či kilometrů, myslím, že to ani není tak důležité. Pro mě bylo důležité, že jsem celou  trasu zpět uběhla v pohodě. Ať to bylo kolik chce, byl to zážitek. Naprostá euforie z toho, za jak moc ztížených podmínek jsem schopná běžet a jak dlouho.